S Komárkem, žel bez Komárka

17. 5. 2013 / Jindřich Beránek

A protože člověk touží po vizi, přesvědčoval jsem sám sebe, že se Valtr dokáže dostat ze situace, jíž druzí podléhají. Dokázal to už, sotva si pobyl na světě deset let, kdy byl svým původem odsouzen do ghetta. Proč by to nedokázal dnes. Před očima mi prolétl film, který se začal točit mnohem dřív, než si Pavel Dostál zkusil roli filmového režiséra a s pomocí maminky tehdy už devítiletých čtyřčat Lorny Vančurové natočil Volbu Komárkem. Jako by se tato polemika s Klausem stala pro Valtra Komárka osudem.

Kvůli Klausovi musel po půlroce odejít z vlády národního porozumění, jejímž byl 1. místopředsedou. A tak vstoupil po rozpadu OF v r. 1991 do neparlamentní opoziční strany -- Čs. sociální demokracie, které pomohl dostat se do všech tří sněmoven. Jeli jsme na jaře 1992 do Karlových Varů, kde pan profesor poprvé před volbami přednášel, kam přivedla republiku rychlá privatizace bez kapitálu, peřiny naducané dík utahování opasků i povýšení veksláckého kurzu na oficiální, čímž byly znehodnoceny úspory milionů. Pokud pamatuji, o záznamy měla z médií zájem jen prestižní americká revue The Economist, pro kterou tehdy pracoval v Praze Jaromír Sedlák a kam tehdy psali i lidé jako bývalý prezident Jimmy Carter nebo kancléř Helmut Schmidt. V českých se objevila maximálně ironie, že by Komárkova marka mohla stát tři koruny. Nikde však k té koruně nepřipojili trojici slov, kterými pan profesor svou úvahu provázel: parity kupní síly. Zpráva má být stručná a co se slovy, které nikdo -- alespoň nikdo z novinářských šmoků -- nezná...

Před koncem roku 2009 tu byl Valtr Komárek znovu s programem, který považuji za světlo na konci tunelu. Tak totiž připadá po letech od změny režimu mnoha lidem situace, v níž žijí. Tehdy nabídl sociální demokracii k volbám 2010 vizi pro první čtvrť 21. století. Vybavilo se mi, jak jsem s ním jezdil 18 roků před tím po městech, kde přednášel tehdejší vizi, která byla konkurencí všemi médii propagované Klausovy cesty k utahování opasků. Jednotlivé partie jsme tehdy postupně otiskovali v Právu lidu za jeho krátké existence. Domluvili jsme se, že něco takového bychom mohli zopakovat v časopise Trend (i když bez cest škodovkou po vlastech českomoravských). Počítal jsem, že postupně otiskneme nejen Valtrovy úvahy, jak by se do roku 2025 mohlo dostat Česko na úroveň vyspělých států, ale i jak nám projektanti tzv. ekonomické reformy, sloupy neoliberální ideologie Česka lhaly, když se ve skutečnosti zhoršovalo postavení lidí, které živí skutečná ekonomika (a žádné velechválené produkty finančních institucí) a jíž oni odevzdávají svou píli i svou víru, že tu najdou domov, kde bude jejich život důstojný.

První část byla připravena pro prosincové číslo; pokládal jsem jej za připomínku, kam jsme se mohli za těch dvacet let po 17. listopadu 1989 dostat a jak napravovat ty roky likvidace světa práce -- to byla totiž sklizeň toho, co za potlesku českých médií neoliberálové zaseli. Bohužel, ačkoliv si tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek od Valtra tu vizi objednal, byl o ní pramalý zájem. Nakonec se vše seškrtalo jen na komentář k budoucnosti, protože prý minulost nikoho nezajímá. A tak z celého záměru zbyly dvě tiskové stránky Komárkova vyprávění, protože v těch volbách mělo jít hlavně o billboardy, reklamní texty a tiskové zprávy ČSSD, které vyráběl polovzdělaný politikář Petr Dimun, kterého nechal Jiří Paroubek přivandrovat a dodnes i přes úsporná opatření, která postihla i NS-lev 21, živí justiční mafie, z tábora jednoho z oudů Pavla Němce (tehdy US).

O zaměření kampaně nerozhodovalo vedení strany, ale jako v ČSSD za toho vedení obvykle PR agentury. A tak místo vize, která mohla těm, kdo vidí v sociální demokracii obhájce toho důstojného života, jim tato strana nabízela kritiku vlády, která už více než rok neexistovala. Přitom zpracování této vize nechal předseda Paroubek stranou financovat. Ba, objednal si u Valtra prý i mutaci pro svůj volební kraj -- Ústecko. Z té ovšem sešlo. Možná proto, že prof. Komárek nepočítal se spoluprací partajních baronů pod Krušnými horami, jako byl např. Paroubkův stín a pan domácí Petr Benda, náměstek primátora Teplic Kubery, ale i další "kamarádi s bratry v triku" z chomutovské ODS[5]. Namísto toho začal Valtrův tým jednat s ing. Zahálkou, tedy člověkem, který měl k prof. Komárkovi svým humanistickým pojetím ekonomiky a zkušeností ze státní služby i vědecké práce blízko. Z celého postoje k Valtrově studii jsem měl jediný pocit: mělo to zřejmě být jen humánní gesto, aby si prof. Komárek nepřipadal po letech, v nichž značnou část těch posledních věnoval české sociální demokracii, zbytečný.

S vizí prof. Komárka nešla sociální demokracie podruhé do voleb

V prosincovém Trendu nebylo na první část rozhovoru s prof. Valtrem Komárkem místo a v lednu bylo rozhodnuto uveřejnit v čís. 1/2010 jen část jeho pokračování. Zde však cituji z neseškrtaného textu:

Jak se podílí tzv. reforma podle Klause před 15 a více roky na současném pocitu, že jsme se dostali do dlouhého tunelu?

Oslavy, které jsme právě prožili, jsou taková sebeglorifikace účastníků; většina sdělovacích prostředků ji zařadila do zábavně historických žánrů, kdy se stále oslavuje a nejsme schopni celé to období si v klidu zhodnotit. Máme-li těch dvacet let hodnotit, musíme je nějak rozčlenit. Z toho skvělého nástupu a étosu prvních týdnů, kdy šlo o to otevřít cestu k demokracii, vůbec nevyplývá, že se musel rozkrást státní majetek. Tak se obohatila spousta gaunerů, jako byl třeba Viktor Kožený, který ukradl desítky miliard státního majetku. Vůbec z toho nevyplývá, že se musela zničit jakousi privatizací většina českého průmyslu, že se měla dělat tak obrovská inflace, kdy jen v r. 1991 vzrostly ceny o 56% a reálné mzdy recipročně klesly o 33%. Až do r. 1998, celou první dekádu, jsme těžko doháněli mzdovou úroveň z r. 1989. Mzdy sice rychle rostly, ale byla to souhra mezd a inflace, takže reálné mzdy vlastně nerostly. Reálné důchody penzistů zůstávaly ještě v letech 1998-99 na 97% úrovně z r. 1989.

Kdybychom srovnali, co dokázala Masarykova republika za prvních deset let a co my po listopadu, tak by to nebylo lichotivé. My jsme přece věřili, že po listopadu, kdy odpadnou nomenklaturní zábrany a uvolní se obrovské tvůrčí pole i pro nestraníky, kdy konstruktéři dostanou pasy, aby mohli objíždět svět a omývat si mozky, kdy uvolníme cestu pro lepší subdodávky ze Západu (myslím v elektronice, v kvalifikované chemii), a to se projeví v úrovni našich výrobků, které právě v tom zaostávaly a stanou se srovnatelnými s náročnými západními produkty...

Proběhly několikery volby a změny vlád, až se sociální demokracii začalo od r. 1999 dařit, že se trochu získával zahraniční kapitál, začaly zvyšovat reálné mzdy a rostla životní úroveň. Nicméně i za těch dvacet let jsme se vlastně západoevropským zemím přiblížili jen velice málo. Jsou-li dnes ve vyspělých zemích západní Evropy průměrné mzdy kolem 3 700 eur, (Francie, Holandsko, Rakousko), u nás se pohybujeme podle kursu někde na 900 eurech, a když to převedeme na srovnatelnou cenovou hladinu a kupní sílu, tak někde na 1 200 eur. Čili my jsme u nás přibližně na třetině mzdové hladiny reálných mezd zemí západní Evropy, což je totéž jako v r. 1989, než jsme uskutečnili převrat.

O tom jsme diskutovali s Jiřím Paroubkem a dalšími lidmi ve vedení ČSSD a shodli se, že by sociální demokracie neměla takhle příštipkařit, že by se neměla omezit jen na to, co dál s mateřskou dovolenou, s rodičovskými příplatky apod. To je taky důležité a nepodceňujeme to, ale že by měla přijít s vizí, která přesáhne volební období čtyř let, tedy aspoň na 10-15 let, kterých je zapotřebí, aby se rozvinuly projekty, velké investice, zahraničně-obchodní koncepce, protože to všechno vyžaduje čas, musí se připravovat s velkým předstihem a nelze improvizovat. Shodli jsme se, že taková vize je třeba nejen proto, abychom oslovili smysluplně voliče, ale abychom pro případ, pokud bychom volby vyhráli, měli realistický instrument, k čemu se má stát zaměřit, abychom měli základ pro případné rozhodování vlády, ministerstev, ale i krajů, aby sociální demokracie mohla se všemi, kdo chtějí pracovat v zájmu občanů, skutečně táhnout ekonomiku -- jak se říká -- za jeden provaz.

Není v této chvíli vize do roku 2025 něco předem daného, co ČSSD občanům jen předloží?

Aby byla vize lidem přístupná, může být jen na 10-15 stranách. Proto tam zatím nedáváme všechny podrobnější, realizační kroky. Máme v této chvíli základní kontury, cíl, cestu, jak na to jít, ale samozřejmě potřebujeme řadu věcí prohloubit:

• doplnit průmyslovou, energetickou politikou;
• zejména doplnit, jak zlepšit stav našeho školství, vědy a výzkumu;
• jak konsolidovat státní rozpočet;
• potřebujeme konkretizaci životní úrovně, abychom napravili např. příjmové relace mezi učiteli, lékaři a profesemi, jako jsou např. finančníci a manageři, kde jsou platy mnohonásobně vyšší, což neodpovídá zásluze (my nebudeme samozřejmě řešit platy v soukromém sektoru, ale čeká nás řešit platy v sektoru veřejném).

Musíme být realisty a vědět, že ekonomika musí mít nějaké reálné zdroje, že cesta musí mít nějaké mantinely a že stát se musí vracet k své strategické roli, aniž by zasahoval do regulace soukromého sektoru, aniž by si hrál na podnikatele. Ale stát drží velké zdrojů i možnosti jakési supervize velkých firem, pracovních příležitostí pro lidi a rovnoměrného rozvoje regionů a ochrany životního prostředí. Má spoustu povinností, které musí v zájmu obyvatelstva uplatňovat...

Z II. části rozhovoru

V závěru první části rozhovoru se Valtr Komárek zamýšlel nad tím, co způsobilo, že lidé ztratili postupně světlo na konci tunelu, které viděli před dvaceti lety. Ale také nad dosud nejostřejším bojem mezi pravicí a levicí, který očekával po volbách 2010 a v němž půjde o ochranu sociálního státu. Evropa jako kulturně nejvyspělejší kontinent obohatila svět, a proto o tento model dnes usiluje Obamova Amerika. To není totiž jen o sociální spravedlnosti, ale i o lidské důstojnosti, o lidské slušnosti, o morálce a úctě k člověku, jak je vtělen do reálné sociální politiky.

... Dnes se ve vyspělých zemích podíl osobní spotřeby z HDP pohybuje kolem 60%, zatím co u nás jen okolo 49%. My jsme cíleně špatně vedenou mzdovou politikou dosáhli toho, že naše zaostávání za evropskou špičkou, je v reálných mzdách daleko hlubší než v produktivitě práce. Kdybychom to dokázali využít, představuje to velkou rezervu, že bychom u nás mohli ty nůžky uzavírat nejen tím, že se budeme přibližovat výkonem, ale ještě rychleji spotřebou domácností. Ale to je jen na okraj, hlavní je odstartovat expanzi české ekonomiky cestu k blahobytu. Chceme-li se přiblížit úrovni západoevropských zemí v řádu 30 tisíc eur HDP per capita, museli bychom jít tempem alespoň 3% ročně, což by neměl být problém; za poslední předkrizová léta jsme měli růst HDP přes 6% a za posledních 6-8 let to byla v průměru 3,5 %, takže to není žádný nadlidský výkon.

Jaké faktory by takový růst umožnily? Z toho vycházejí naše kriteriální mety:

• že potřebujeme roční akumulaci fixního kapitálu kolem 800 miliard Kč, což jsme dělili mezi možný přísun českého kapitálu a nutný přísun zahraničních investic;
• že by měl být sofistikovaný bez dovozu masy levné pracovní síly, která celé výsledky znevažuje;
• a že základní jsou lidské zdroje, jejich kvalita a inkorporace.

Budeme mít na důchody?

Jedním výdobytků sociálního státu, které pravice nejkritičtěji ohrožuje, jsou důchody. Sám jste se zmínil, že důchodci zasluhují a mají pozornost sociální demokracie.

My nemáme růst HDP jako cíl, ale jako prostředek, který má zajistit tento cíl; tím je česká cesta k blahobytu. Počítáme, že by mohl za 15 let vzrůst HDP o 50-60%. Při rezervě, kterou máme v zaostávání osobní spotřeby, bychom se v dnešních cenových relacích dostali k průměrné mzdě kolem 40 tisíc Kč, což znamená, že průměrné důchody někde mezi 16-18 tisíci, možná k 20 tisícům korun. Zdroje národní ekonomiky se vytvoří. Jestli se dnes platí na penze zhruba 300 miliard Kč, tak se to dává z HDP v řádu 3,5 bilionu Kč; ale pak by byl HDP 7 bilionů korun, takže i při růstu počtu starších lidí by nebyl problém nejen udržet, ale i navyšovat penze.

Samozřejmě by to mohlo při rychlém počtu stárnoucího obyvatelstva znamenat třeba i mírně zvýšit odvody na penzijní pojištění. Ale rozhodně nejsme přátele op-outů, které hlásají pravicové strany i všichni exponenti penzijních fondů. Jen straší lidi katastrofou, že při stárnutí obyvatelstva nebudou peníze jinak, než že si je začnou ukládat povinně na soukromé penzijní fondy. To je jasná snaha o privatizaci státního penzijního zabezpečení za naprosto nesmyslných podmínek, kdy penzijní fondy mají režii 15 i 20%, zatím co státní systém má režii asi 2%. Nevíme třeba, kdyby to bylo přes penzijní fondy, proč lít 100 miliard už dneska do kapsy ne penzistům, ale penzijním fondům a jejich akcionářům.

Dneska jakoby nikdo z našich novinářů nevěděl -- a to bylo právě před 20 roky -- krach penzijních fondů koncernů tiskového magnáta Roberta Maxwella po jeho náhlé smrti se dotkl právě novinářů a další pracovníků médií. Volání pravice po možnosti, aby klienti soukromých fondů mohli v jejich prospěch vyvést svůj podíl ze státního penzijního systému, je zvlášť aktuální nyní, kdy se na razantním rozběhu finanční krize podíleli značnou měrou právě manageři penzijních fondů.

A to nemluvím ani o tom, jak reprezentanti penzijních fondů drze prohlašují, že se musí dovolit penzijním fondům agresivně investovat na akciových trzích. Protože akcie v tomto krizovém roce klesly na třetinu své hodnoty, měly by dneska z těch 300 miliard Kč na penze k dispozici jen 100 miliard. Ve všech západních penzijních fondech došlo k ztrátě přes 20 % jejich zdrojů jen tím, že riskovaly na akciových trzích. Takže hnát se do těchto nesmyslů a nezodpovědně strašit lidi, že nebude na penze, je nesmysl. To je třeba vidět za tím, proč pravice volá po razantní penzijní reformě. My si naopak myslíme, že je třeba pokračovat tímto státním systémem, a pokud nebude dostačovat, tak se musí mírně zvýšit odvody. Těch možností je samozřejmě víc: je možné progresivní pojištění, aby se lidé s vysokými platy v rámci solidarity podíleli na penzijních odvodech trochu vyšší částkou než ti s nízkými příjmy.

Za pravicových vlád je to naopak: u vysokých příjmů existuje strop, kdy se z příjmů nad určitou částku neodvádí žádné pojistné, takže z celkového příjmu odvádějí ti nejbohatší dík rozhodnutí vlád, kde je ministrem financí Kalousek, menší podíl pojistného než ti, kdo berou podstatně méně.

Není to ovšem poprvé, kdy pravice záměrně ochudila státní důchodový systém. Před lety přesunula Klausova vláda jedno procento z odvodů do penzijního systému, ke kterému už tehdy neměla přístup, do fondu zaměstnanosti, který to při tehdejší nízké nezaměstnanosti nepotřeboval. Klausovi tato transakce pomohla tehdy významně snížit schodek státního rozpočtu, aby dodnes před laiky vypadal jako pečlivý hospodář. Ale toto ochuzení prostředků na důchody se dodnes nenapravilo. A naopak se stále připomíná, jak nestačí dosavadní odvody z mezd na výplatu penzí.

Já souhlasím. Samozřejmě, klíč je v tom vytvořit větší bohatství. Abychom mohli více konzumovat, musíme mít vyšší produktivitu práce. Dnes máme penzijní zajištění daleko lepší než před sto roky. Za tu dobu se produktivita práce zvýšit možná 5krát; tak proč se bát, že za patnáct let nejsme schopni zvýšit produktivitu práce vědou, technikou a všemi vynálezy o 40-80%? A tím samozřejmě zvýšit i příjmy, aniž bychom čerpali ze státního rozpočtu nebo z podstaty, protože si lidé na to vydělají.

My musíme proto jít daleko víc dopředu s výzkumem, vývojem, lidskými inovacemi -- a to v té vizi máme jako jednu z klíčových otázek. Samozřejmě rozpracováváme také otázku infrastruktury v moderním pojetí -- tzn. nejenom další dálnice a železniční síť, ale k moderní infrastruktuře patří výzkum, vývoj a také kvalita veřejné správy. Někde u nás ta kvalita není dobrá; s tím souvisí šílené mrhání státními penězi. Proto nejde škrtat platy učitelů, jak se to dělá dneska, a horovat přitom pro výzkum a vědění. To je nesmysl. Proč se neškrtá v těch úplně zbytečných výdajích? Proč máme předražené dálnice o 50% ve srovnání se zahraničím. To jde do kapsy velkých firem. Dneska se ty peníze cpou tisícům agentur za nějaké velice problematické činnosti -- kurzy, školení -- a výsledky jsou v podstatě velice mlhavé. Tomu se musí stát účinně bránit. A v naší vizi máme v tomto smyslu spoustu takových opatření.

My po hlubokém prověření možností vycházíme z toho, že potřebujeme silnou kapitálovou akumulaci, že víme, jak se k ní dostat, ale pak nám jde o to, aby tyto investice byly vynaloženy co nejracionálněji. A to se dá velice stručně shrnout do věty: Nejefektivnější investice jsou investice do lidí.

× × ×

Proč se vracím k volbám z května 2010? Byly totiž přelomové: poprvé získala pravice takovou sílu, že je s to provést nevratné kroky na postupné likvidaci sociálního státu v ČR a privatizaci veřejného prostoru. Proto jsem zařadil do sborníku, který jsem vydal jako soukromý tisk pro čtenáře bývalého Práva lidu a Trendu, kde byl s ohledem na mou účast při vydání Vyšehradské výzvy zájem o mou publicistiku jen do kulturní rubriky, i některé další příspěvky (např. články Valtra Komárka po volbách, ohlasy na ně na internetu). Vydal jsem jej 29. července 2010, dva měsíce po dnu, kdy česká sociální demokracie "dobyla" své Pyrrhovo vítězství. Kromě jedné výjimky jsem nedostal odpověď od místopředsedů, kteří po abdikaci předsedy strany po volbách sociální demokracii vedli. Chybí hlubší analýza toho, co se projevilo v nenaplněném očekávání dobrého volebního výsledku.

Existují totiž i další příčiny, které se podepsaly na Pyrrhově vítězství sociální demokracie: např. rekordně dlouhá volební kampaň, jejíž závěrečné prodloužení iniciovala sociální demokracie. Díky ní se tematicky vyčichlá kampaň vyčerpala tak, že česká sociální demokracie postupně promarňovala své šance, a tak rozhodující bitvu o příští osud celých generací prohrála. Nehrozí podobné nebezpečí straně s těmi obrovsky příznivými preferencemi znovu? Nedal ten ostravský sjezd, kde zanechal Valtr Komárek své straně poslední slova jako odkaz, první signál k takovým zítřkům, když si odhlasoval zkrátit předčasně sjezd. Funkce si už zájemci rozdělili a program jsou pro ně jen zbytečné papíry.

Autor byl novinářem v letech 1961-69 a 1990-2010

Vytisknout