Být viděn znamená být ovládán, aneb O autoritativním oku státu

18. 5. 2013 / Karel Dolejší

Pokud do školní třídy zničehonic vstoupí autoritativní učitel, žáci se pod vlivem jeho pohledu okamžitě chovají jinak: Ti, kdo se nacházejí přímo v zorném poli, všeho nechají a vrhají se zpět na židle. Ti, kdo si myslí, že jsou v dosahu periferního vidění, se snaží přikrčit a schovat, aby se vyhnuli připoutání pozornosti. A ti, kdo si domnívají, že pohledu unikli, usilují o útěk.

Už samotný fakt, že nevíte, zda nejste pozorováni, způsobuje změny chování. Na této prosté myšlence bylo založeno panoptikon Jeremyho Benthama z 18. století, které, jak ve studii Dohlížet a trestat píše Michel Foucault, se stalo vzorem všech významných moderních dozírajících institucí. Jste-li viděni, nebo myslíte-li si alespoň, že můžete být soustavně pod dozorem, chováte se zcela jinak, než kdyby tomu tak nebylo. Veškerá spontaneita jednání se vytrácí a na její místo nastupuje snaha o univerzální čitelnost, která má chránit před mocenskou zvůlí. Uniknout pohledu lze totiž pouze pokud jste pro moc úplně neviditelní, tj. stali jste se "temnou sociální hmotou"; a jestliže je vám i tato možnost upřena, zbývá už jedině šance na velice sofistikovanou nečitelnost.

James C. Scott v knize Seeing Like a State: How Certain Schemes to Improve the Human Condition Have Failed pracuje právě s pochybnou koncepcí čitelnosti typickou pro vrcholnou modernu - nebo chcete-li, pro modernu tradiční. Autoritářský modernismus podle Scotta má jednu velkou hlavní chybu: Zaměňuje nedostatek pochopení složité a zmatené skutečnosti na straně řídící autority za hlavní princip pochopení vůbec, pročež na vnímané "matérii" násilím vymáhá zjednodušenou "čitelnost" za každou cenu. Nedostatek pochopení, jinak řečeno kognitivní selhání pozorujícího subjektu, se tedy připisuje "iracionalitě" objektu, jenž je pozorován, místo aby se přiznala vlastní kognitivní impotence. Poté nastupuje idealizovaná zjednodušená vize toho, jak by skutečnost podle představ pozorujícího měla vypadat, a tato jednoduchost je pak vydávána za ztělesnění racionality jako takové. Proto je vize nového uspořádání s použitím mocenských prostředků na skutečnosti nesmlouvavě vymáhána, a to i za cenu demolice původního, stále nepochopeného uspořádání, jež jistě nefungovalo ideálně, zajisté však přinejmenším bránilo nejhoršímu. Nakonec dochází v přímém přenosu k naprostému selhávání racionalizační utopie.

Jedním z typických projevů falešné sociální racionalizace je neúspěšný pokus za každou cenu usadit nomády, pastevce, Romy a všechny další osoby vedoucí "nemainstreamové" životy. Ti musí být "normalizováni", aby byli pro moc "čitelní" jako všichni ostatní a přestali se odlišovat. Odlišnost a nečitelnost je totiž mocí vnímána vždy jako hrozba.

V rozporu se zavedenou představou nedochází v sociální realitě k uplatňování autority teprve až s represívními opatřeními vůči tvrdošíjným výjimkám z vynucovaného pravidla, ale už samotným aktem "jsem mocí viděn". Samotný pohled autority už vyvolává tam, kde se nominálně dospělí lidé chovají pod dohledem autority jako žáčci ze čtvrté bé, změnu chování - a v důsledku tak vytváří autoritativní řád. Dienstbier je dobrovolně vyřazen z předsednictva. Začne se hovořit o odsunu Zaorálka do Bruselu, jen co zkritizuje pokus převést kompetence z ministerstva zahraničí na prezidentskou kancelář. Spontaneita je mrtva a nahradilo ji v plném rozsahu úsilí o "čitelnost" ze strany pozorujícího centra.

Až teprve v druhém gardu a se sekundární důležitostí nastupuje skutečná represe autoritativní moci. Schwarzenberg je likvidován jako ministr odebráním kompetencí. Putna je likvidován jako akademik zastavením profesury. To jsou ale teprve výjimky z pravidla přizpůsobení mocenskému požadavku čitelnosti. Netřeba a velmi neradno se nafixovat pouze na ně.

***

Neomezené koncentrování moci v rukou autoritativního dohlížitele je zpravidla osobami identifikujícími se s agresorem soustavně racionalizováno a omlouváno údajně bohulibými záměry, jimž prý celá věc slouží, a které také propaganda v míře větší než malé nabízí veřejnosti k okamžité spotřebě. Ještě dnes se tak vynořují další a další obhájci Stalina, Maa, Guevary či Cháveze a dalších utlačitelů či rovnou masových vrahů, obhájci co se zapřísahají, že jediným cílem jejich hromadění moci bylo vždy dosáhnout té a té sociální mety. Jenže pravdu měl Orwell: Jediným cílem koncentrace moci je moc, ovládnutí skutečnosti za jakoukoliv cenu, zatímco všechny údajně vysoké důvody zůstávají v mocenské politice v nejlepším případě stát až na třetí koleji.

Autoritativní oko státu, stejně jako mýtické oko věže Mordoru, proměňuje sledované už pouhým viděním; změna chování je přímým důsledkem samotného vědomí, že jste pozorováni. Pronikavému pohledu uniká pouze "temná hmota" na okraji světa, z hlediska oka příliš nevýznamná, aby měla praktickou váhu; a vedle ní jen riskantní spekulanti s nečitelností, kteří ale stejně vedou pouze dočasný ústupový boj, na jehož konci budou i oni přinuceni přiznat barvu.

Hrad si dnes už brousí zuby na kompetence ministerstev zahraničí, školství, zemědělství, průmyslu, atd. Parlamentní zřízení se stejně jako vláda postupně stává zbytečnou formalitou. Odpor vůči neomezené vládě jednoho muže je zmatený a demoralizovaný také tím, že i část jeho přívrženců de facto přijímá maximu "čitelnosti" značně odlišnou od jinými subjekty vyžadované "transparence".

Za předpokladu trvání nedávno nastoupivšího trendu bude Česká republika na konci Zemanova prezidentování zemí, v níž je politická moc daleko více koncentrována, než tomu bylo kdykoliv po roce 1989 - a kdo ví, jestli ne dokonce po roce 1968. Rozdíly mezi politickým zřízením ČR a "řízenou demokracií" Ruské federace, které do té doby ještě nezaniknou, budou spíše druhořadého charakteru.

Aféra Putna, jaro 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.5. 2013