Malá poznámka k finskému zapomínání

17. 5. 2013 / Pavel Urban

Stanislav Křeček popisuje sovětské přípravy na válku v letech 1939-1941 dosti nepřesně. Tyto "přípravy" nezačaly v pobaltských státech, ale záborem tehdejšího východního Polska. Definitivní sovětsko-německá demarkační linie zhruba odpovídala tzv. Curzonově linii z roku 1920, o "mezinárodně uznanou hranici" ale rozhodně nešlo.

Finsko bylo, podobně jako Švédsko, mezi světovými válkami demokratickou a striktně neutrální zemí. Finové mají navíc k Rusům historicky pozitivní vztah, podobně jako Češi. Hitlerovy spojence z nich udělala právě až sovětská agrese. Finská vláda byla v roce 1939 ochotna jednat o výměně území, odmítla však požadavek sovětských vojenských základen na svém území.

Území zabrané SSSR v Zimní válce žádnou úlohu v zásobování Leningradu nesehrálo a ani sehrát nemohlo, protože ho Sovětský svaz už v prvních týdnech Velké vlastenecké války ztratil. Tento fakt si může každý ověřit v kterémkoli historickém atlase zabývajícím se druhou světovou válkou. Nevím, kdo jsou ti "historici druhé světové války", na které se Stanislav Křeček odvolává, ale obávám se, že označení "historik" je v tomto případě příliš silné.

Není také pravda, že západní demokracie hodily přes palubu západní polskou vládu se stejnou samozřejmostí, s jakou vydávaly zajaté vlasovce. O osudu Polska se poměrně tvrdě vyjednávalo a Stalin také poněkud ustoupil. Jen dočasně, nicméně Poláci byli na Západě bráni vážně. Naopak Beneše a Masaryka se nikdo neptal, protože nebylo na co; vše podstatné (z hlediska Západu) dohodl Beneš se Stalinem už v roce 1943. Velký rozdíl v tom nakonec nebyl. Ale nebylo to ani totéž.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.5. 2013