Obejdeme se při jídle bez ideologie?

15. 5. 2013 / Radek Mikula

Debata o stravování a jeho ekologických a ekonomických aspektech je podobně důležitá jako téma kuřáctví a je jen dobře, že Britské listyzačaly v této oblasti splácet svůj dluh.

Mezi pány Plachým a Wagnerem se rozpoutala polemika, kterou se snaží korigovat Karel Dolejší. Reakce Petra Wagnera na článek prvně jmenovaného je ovšem poněkud zkratkovitá. Přináší jednoznačně formulovaná tvrzení místo argumentů podložených fakty. Nyní mu, obávám se, nezbývá než věrohodně zpochybnit odkazy na vědecké zdroje, kterými mu odpověděl Ondřej Plachý, nebo uznat svůj omyl. Pokud neučiní ani jedno, ani druhé, budiž to důkazem, že i biologicky orientovaní intelektuálové mohou propadnout mentální závislosti na konzumaci masa.

Karel Dolejší zaujal jakoby neutrální pozici a přichází s argumentem, který může být nesnadné vyvrátit. Týká se Plachého údaje, že:

"Celkových 77 milionů tun proteinu, který je stravitelný lidmi, je vydáván na krmení hospodářských zvířat. Ze zvířat samotných však lidstvo získává pouze 58 milionů tun. To znamená ztrátu minimálně 19 milionů tun proteinů. Pokud k tomu připočteme i to, že 26 % povrchu planety země je využíváno pro pastvu (kde by se teoreticky daly pěstovat plodiny pro člověka) a 33 % orné půdy se využívá pouze pro pěstování jídla pro dobytek, pak nám musí být zákonitě jasné, proč je na světě nedostatek potravy pro každého člověka."

Jeho námitka spočívá v tom, že ve skutečnosti o žádnou ztrátu jít nemusí, protože půda, ze které je získáváno krmivo pro hospodářská zvířata, by člověku jiným způsobem sloužit k pěstování potravin nemohla.

"Na marginální půdě, která pro člověka nemůže produkovat téměř žádné plodiny, je ale stále ještě možno pást či sušit seno na zimu. Krávy, ovce nebo kozy tak nejsou nutně potravním konkurentem člověka."

Otázka však je, jak je tomu ve skutečnosti, tedy jak velká část krmiva je pěstována na půdě nevhodné pro pěstování plodin určených k přímé spotřebě lidmi.

Ondřej Plachý se dopustil jistého lapsu u zdrojování následujících argumentů.

"U otázky mořských živočichů, které označujeme jako mořské plody, je situace podobná. Znečišťování, nadměrný lov a jejich spotřeba vedou k jejich úbytku. Zde není potřeba nic dalšího dodávat, organizace jako Sea Shepherd (http://www.seashepherd.org/) pak k danému tématu mohou poskytnout dostatek informací."

Předkládat skeptikům jako věrohodný zdroj organizace typu Sea Shepherd je jako přesvědčovat popírače holokaustu informacemi od Simona Wiesenthala, protože se celoživotně věnoval této otázce. I kdyby od něj pocházely ty nejobjektivnější podklady, těžko budou adekvátně přijímány vzhledem k jeho angažovanosti a zaujatosti. Podobně to bude se spolupracovníky kapitána Paula Watsona, zakladatele Ochranářské společnosti Sea Shepherd, zabývající se kromě jiného plavbou velrybářských lodí (nejedná se o ponorky) pod hladiny světových oceánů (bilance vydá jedenáct těchto plavidel).

Jeden aspekt v současné chvíli diskuze postrádá. Jsou to vztahy člověka ke zvířatům a k přírodě obecně. Mám na mysli etickou odpovědnost za osud bytostí, které jsou nám blízké svým prožíváním štěstí i utrpení. To je "ideologická" stránka našeho soužití se zvířaty, od které se právě při jídle nesmíme oprostit.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 15.5. 2013