Dokola, nebo z kruhu?

28. 12. 2012 / Marek Řezanka

Nejlepší z možných dob

Toto heslo máme šanci slýchat poslední dobou poměrně často. Vždy, když zesílí kritika současné podoby (dnešního stádia) kapitalistického systému, objeví se hned hlasy: "Neremcejte, vzpomeňte si, jak bylo dříve. Žijete v nejlepší možné době, tak si toho važte."

Jistě, dvacáté století bylo -- mírně řečeno -- stoletím značně pohnutým. Několik generací poznalo dvě kruté světové války, stalinismus, maoismus, polpotismus a řadu krajně pravicových diktatur (Mussoliniho, Pinochetovu, Francovu). Téměř bez přestávky probíhají války v Afghánistánu, řada krvavých válek provázela tzv. válku studenou -- a platila tak cenu za "rovnováhu sil" a absenci nového celosvětového konfliktu.

Zároveň se však 20. století neslo v duchu naděje. Navzdory všem možným rasistickým hnutím, krveprolitím a násilí zde byla i květinová léta, hippies a volání po míru, která nezněla ani falešně, ani prázdně. A jeden poměrně malý stát uprostřed Evropy snil v té době (nejen) svůj sen o demokratickém socialismu nestalinského typu. Problémem bylo, že o takové zboží neměla zájem ani jedna z velmocí. Tento model totiž nebyl založen na mocenských elitách -- a proto musel být (dočasně) zničen. Jsme ale vůbec schopni se k němu vrátit?

V současnosti máme mít vše. Aspoň tady v Evropě. Jídlem i vodou se plýtvá, věcí máme tolik, že nevíme, co s nimi, můžeme si říkat, co nás napadne. Prvním problémem je skutečnost, že nás ani mnoho nenapadá a ani se neobtěžujeme, aby nás něco napadalo. Za druhé se výše uvedený popis zdaleka nevztahuje na všechny. Ale ti, na něž se nevztahuje, jako by pro ostatní neexistovali. Stačí nám, že v supermarketech vidíme fronty s obsypanými košíky -- a ti, kteří žmoulají v půli měsíce poslední stovku na všechno, nás jednoduše nezajímají. Ti pochopitelně v supermarketech nejsou.

Stejně tak se nás nedotýkají příběhy lidí v Řecku, ve Španělsku, v Portugalsku, v Itálii -- a dalo by se pokračovat. Jenom pokrčíme rameny s lakonickým konstatováním, že si za to mohou sami -- a mít tak zodpovědnou vládu jako my, byli by na tom jistě lépe.

Ano, žijeme na kráteru aktivního vulkánu, a přitom se tváříme, že právě nastalo dlouhé šťastné období tektonického klidu. Že projektu, který měl v Evropě zaručit trvalý mír, vůbec, ale vůbec nehrozí rozpad, a to z důvodů chatrných základů, na nichž v současnosti stojí. Střední vrstvy jsou házeny přes palubu. To, na čem stál evropský poválečný blahobyt, tedy sociální stát, je tvrdě destruováno. Jediným hnacím motorem je kumulace zisku nadnárodních korporací s vydáním co nejnižších nákladů.

Tento trend není dlouhodobě udržitelný. Je nepřátelský nejen z hlediska své nutně asociální povahy, navíc je nepřátelský také k životnímu prostředí, které není z podstaty věci schopen chránit.

Žijeme v době, kdy došlo k bezprecedentním agresivním vojenským napadením, ať již v roce 1999 na území bývalé Jugoslávie či v roce 2003 v Iráku. Otřesy na severu Afriky a na Blízkém a Středním Východě příliš naděje na "lepší zítřky" nedaly -- aneb násilím se humanita nerozšíří.

Budeme-li analyzovat "nejlepší z možných dob" pečlivěji, zjistíme, že se vyznačuje neuvěřitelnou dávkou nejistoty, absencí čehokoli, k čemu se dá upnout, deziluzí a ztrátou víry. Byli jsme vychováni k víře ve "zlaté tele", konzumní společnost se tomu říkalo -- ale přes noc jsme zjistili, že to bylo špatně, a nová víra se nese v duchu "posvátných škrtů".

Jako otčenáš si máme opakovat, že současný systém nemá alternativu, že jakákoli změna by byla k horšímu. Vize pekla už neslouží k podpoře desatera biblických přikázání, ale k udržení kapitalismu (schválně nepíši demokracie, neboť kapitalismus a demokracie jsou dva rozdílné pojmy, které spolu -- hlavně v poslední době -- vůbec nesouvisejí).

Došli jsme do stadia, kdy věda a technika umožňují člověku po všech stránkách výrazný rozvoj (např. v oblasti zdravotnictví), tento rozvoj ale nejde ruku v ruce s dostupností. Tu si uzurpují jenom úzké mocenské elity (které jsou čím dál užší a tím více movitější a mocnější). Systém kolabuje, protože není dostupný pro většinu obyvatelstva. Opět ožívají malthusiánské chmury, že je nás příliš mnoho, a že nás musí být méně. Krize nekrize, dvě odvětví zažívají neustálý boom -- farmaceutický a zbrojařský průmysl. Závislých na medikamentech a na válkách neubývá, naopak.

Nevšímáme si, jak přes noc měníme rétoriku, a to, co (ne)jsme ochotni hájit. Konflikt v Čečensku zmizel mávnutím kouzelného proutku, projekt jednotné Unie se pro nás stává nepřijatelným, prezidentovi USA již netleskáme, protože místo hodného Bushe tam nyní je komunista Obama (nehledě na větší složitost a pestrost politiky v USA).

Zatím ve všech minulých dobách "temna" se měli lidé k čemu upírat. Věřili, že zlo odejde -- a přijde něco lepšího. V současnosti však neumíme to lepší pojmenovat -- či se toho bojíme. Připadá nám, že vše už bylo vyzkoušeno -- a nemáme si nač sáhnout, co by se mělo stát naším vzorem. Bojíme se vychovávat, bojíme se k něčemu vést, bojíme se hájit naši pravdu proti pravdě oficiální.

S naším zoufalstvím a naší frustrací roste i naše agrese, kterou vybíjíme na našich nejbližších. V krizi nejsou pouze ekonomika a sociální systém, krizí prochází rodina, výchova dětí, systém vzdělání a vzdělávání.

Zlaté tele a sázka na třináctku

V krizi je též náš hodnotový systém. Jsme zemí, která zažila porážku na Bílé hoře, likvidaci českých stavů (vysoké české šlechty), násilnou rekatolizaci. Přesto bych se neodvážil tvrdit, že jsme zemí ateistickou. Pouze je zde možná více jedinců, kteří si potřebují k víře najít svou niternou cestu nezávisle na jakékoli církevní organizaci a ideologii.

Pokud už jsme ale opravdu ateističtí, neznamená to, že nevěříme vůbec v nic. Neexistuje-li v člověku víra v Boha (ať už jím myslíme cokoli), je něčím nahrazena. Buď jeho negací -- nebo vírou ve zlaté tele, v konzum, v to, že vše se řídí trhem a poptávkou a nabídkou. Že neexistuje nic jako "universální morálka" a že silnější vyhrává. Místo adorace síly ducha můžeme uctívat sílu fyzickou, sílu moci a peněz, sílu elit, sílu osobností, které vládnou tvrdou rukou. Místo lásky ke svým bližním, místo demokratických principů a universálně platného práva (jakkoli nedokonalého) se můžeme vzhlédnout v soubojích Titánů, kteří rozhodují za druhé (méněcenné) a určují jejich osudy. Dobro nám potom bude symbolizovat třeba Herkules a zlo například Tantalos. Opravdu je toto ale model, k němuž chceme směřovat?

Absenci víry též často vyplňují pověry. Uvěřit v něco, na co si nemůžeme sáhnout, se sice zdráháme, o to skálopevněji se ale budeme držet mýtů, že pátek třináctého nešťastný je den a že přeběhne-li nám černá kočka přes cestu, můžeme se rovnou zahrabat doma ve sklepě a nikam nechodit. Možná právě proto raději uvěříme v brzký konec světa, než že je možné dosáhnout systémové změny, která bude ku prospěchu většině občanů.

Katolická církev zde selhala na celé čáře. Místo toho, aby se snažila najít cestu k lidem s ohledem na kontext jedenadvacátého století a jeho problémy, zůstala pilířem mocných -- pilířem elit. Politiků a za nimi stojících vlivných osob, jejichž požadavky tito politici plní. Osob krajně podezřelých -- obzvláště v českém prostředí, osob s často nechvalnou minulostí -- s níž se ale v mnoha ohledech nedokázala vyrovnat ani sama katolická církev. Kolik farností selhalo za doby nacismu? Kolik jich kolaborovalo s vládnoucími za elitářského systému po roce 1948? Kolika farnostem, které se takto v minulosti zachovaly, bude "navrácen" majetek, který nikdy předtím nemohly dle libosti komukoli (třeba subjektu, na nějž se vztahují Benešovy dekrety) prodat? Proč se toto téma vůbec neotevřelo? Nebo mají snad temnou minulost pouze "komunisté"?

Jestli lze v něčem spatřovat skutečný přínos husitství, potom ve svobodném výkladu bible, v individuálním hledání cesty k Bohu. Možná nadešel čas si uvědomit, že na této cestě nejsou žádné církve zapotřebí, zvláště, sledují-li výhradně své mocenské zájmy. Tady se katolická církev zřejmě dopustila z hlediska svého dalšího působení přímo kardinální chyby. Jednou z velkých deziluzí je přesvědčení mnohých lidí, že právě církev může sehrát roli jakéhosi nositele duchovních hodnot, hodnot jinak pošlapávaných a znectěných.

Situaci, která zde pro katolickou církev po roce 1989 byla více jak příznivá, nedokázali její představitelé využít. Zneužili ji pro své mocenské tužby, které se nejspíš ukážou jako krátkozraké - a patrně pro církev jako organizaci fatální. Jistě, "ovečky" se hned tak nerozprchnou, podstatný je ale základ, na němž jsou houfovány. Tento základ je tvořen strachem z neznámého, strachem z osudu, strachem hledat si svou cestu. Pomine-li tento strach, "stádo" se ztenčí na minimum.

Jak to, že česká inteligence není v ulicích, že mladí lidé neprotestují proti novodobé Bílé hoře, proti novodobému neskutečnému bezpráví? Je to dáno jejich pobožností, nebo spíše mírou jejich nekritičnosti a neschopnosti věci analyzovat a zamýšlet se bez ohledu na oficiální kampaně? Studentstvo, inteligence, kulturní představitelé -- kdysi téměř morální bozi a hodnotové vzory. Dnes bezcenný prach. To prázdno ale tísní -- a až na člověka sahá hrůza, domyslí-li, čím vším může být vyplněno.

Werichismus-masarykismus

Na studenta, který vezme do ruky některé z Marxových děl, je pohlíženo jako na renegáta, na kacíře, na ubožáka, kterého je nutné ze společnosti "slušných a zodpovědných lidí" vyloučit. Kapitál je v ČR v novodobých učebních osnovách degradován na úroveň Mein Kampfu a na černé tabuli se skví bílé křídové rovnítko mezi komunismem, fašismem a nacismem. Proč se zabývat nějakými ideologickými odlišnostmi či se zamýšlet nad tím, o koho se která z těchto ideologií (ne)opírala?

Koho dnes zajímá, co skutečně (ne)napsali lidé jako Marx, Engels, ale i třeba Lenin? Nespokojujeme se až příliš snadno s konstatováním, že je nad slunce jasné, jaké to byly bláboly -- vždyť byl přece marxismus-leninismus vyučován na školách? Najdou se dnes paní učitelka či pan učitel, kteří žákům vysvětlí, že ti, kteří učili marxismu-leninismu často od Marxe ani Lenina nic nečetli? Že se pouze domnívali, co tito lidé "zaručeně" tvrdili -- a že o tom někde slyšeli? Máme vůbec chuť srovnávat původní texty s těmi, které vznikaly na politickou objednávku?

Jsme si jistí, že se dnes již nic podobného neděje? Nevytváříme snad bludy nové -- jak jinak než na tom nejčistším osobním přesvědčení?

Jako byl pro elitáře své doby nepominutelný Karel Marx, je pro ty dnešní - i když to těžko stravují, nepominutelný T. G. Masaryk. Jak to ale udělat, když spoustu jeho názorů nejde (a jít nemůže) dnešním vládnoucím pod vousy? Jak se jenom vypořádat s jeho představou humanistického socialismu či s jeho zarputilým bojem proti zvůli katolických špiček? Ale vždyť o těchto jeho postojích nemusí nikdo vědět -- stejně jenom málo lidí čte, co řekl a napsal. Holt se vytvoří nový Masaryk, Masaryk ryze kapitalistický, Masaryk, který je zastáncem katolické církve a který by (jak také jinak) s tzv. církevními restitucemi souhlasil. Že je takový obraz naprosto falešný? A kdo to dokáže? A pokud dokáže, mýlit se nakonec může každý, tedy i uznávaný Masaryk.

Aniž si to uvědomujeme, vzniká nám řada nových mýtů a nových "marxismů-leninismů". Stačí chvíle nepozornosti, stačí neznat hry dvojice V+W ze dvacátých a třicátých let dvacátého století -- a možná i uvěříme, že Werich byl velikým bojovníkem proti komunismu. On byl ale velikým bojovníkem proti lidské blbosti ve všech jejích dimenzích a podobách, elitářský komunismus nevyjímaje. Nikdy ale nebyl asociální či antisociální. Nebylo větších aktivních bojovníků proti fašismu a nacismu, než Voskovce s Werichem. Ale kdo by se to dnes učil?

Přebírání jednoduchých schémat je nebezpečné -- stejně jako upevňování systému, který se opírá o jedince nevalných morálních kvalit a těm ostatním nedává šanci, respektive je vždy vyloučí z pozic, kde jde o moc a rozhodování. Vytváření umělého kultu "osvícených osobností" je stejně zrádné jako propracovaný systém, v němž mají navrch hochštapleři, dobrodruzi a zločinci typu Felixe Krulla, Emila Borghausena či Nita Valdiho.

Jednoduchá schémata se ovšem dnešním "bojovníkům proti diktatuře a totalitě" hodí. Kdo by čekal, že to budou mladí, a zejména studenti, kteří se postaví proti nechutné adoraci bratrů Mašínů, kteří se mj. dopustili ničím neoddiskutovatelné loupežné vraždy a zabili též svázaného a odzbrojeného policistu, spletl by se. Právě z řad mladých a konkrétně studentů se rekrutuje řada zastánců a zbožňovatelů bratrů Mašínů. Co také udělat s komunistou, než ho podříznout, že? Ale není právě toto definice třídního boje, který by měl být pro společnost založenou na humanismu něčím nepřípustným?

Však my si to již nějak v našem masarykismu-werichismu překroutíme.

Verne v jedenadvacátém století

Jules Verne nepředvídal s obdivuhodnou precizností pouze nastupující technický pokrok, viděl dál -- všímal si též možných dopadů techniky na společnost. Stačí si přečíst jeho Paříž ve dvacátém století (román, který r. 1863 odmítl nakladatel vydat, že je to "pesimistická slátanina"). Ač byl v některých ohledech autorem konzervativním a skeptickým k rozpadům velkých impérií, jimž se obdivoval (např. v románech Zemí šelem či Carův kurýr), jindy dokázal stát na straně kruhů národně osvobozeneckých (byli-li jejich vůdci ovšem šlechtici jako v případě Nového hraběte Monte Christa).

S neuvěřitelnou přesností však vykreslil na pár stranách své Paříže ve XX. století vizi světa ovládaného ekonomickými zájmy elit, kde již literatura nemá své místo, kde mnoho oborů jako neperspektivních neexistuje, kde se nečte, kde přežívají pouze noví technokraté. Jeho hrdinovi nejenže chyběla absence bázně a hany, hrdina jeho románu byl přesně tím, s kým se téměř nikdo nechce ztotožnit. Člověkem nepotřebným, na okraji, frustrovaným, který je zbytečný. Opravdu ale takové lidi nepotřebujeme -- vnímavé, duchovně laděné, citlivé, humanisticky založené?

Jak dnešní mladá generace čte? Co jí říkají jména jako Mannové, Feuchtwanger, Fallada, Fuchs, Maugham, U. či L. Sinclairovi či Gogol? Jak jsou zvyklí dnešní mladí lidé porovnávat, kriticky hodnotit a utvářet si svůj názor? Nezvykli jsme si až příliš na vyhledavače typu Gogolu a na tlačítka ctrl+c a ctrl+v?

Možná ale právě o to tady jde. O společnost jednostranně zaměřených, společnost nepřemýšlející a nepochybující. Společnost, kde může být muž pro ženu téměř po všech stránkách ideální (co do empatie, zručnosti, obětavosti, atp.), nebude-li schopen však z výplaty uživit sebe, natož rodinu, bude vyděděncem a skončí jako samotář.

Chceme být jako oni

Dnešní mladá generace se povětšinou vzhlíží v těch "úspěšných". Málokdo je dnes ochoten pro něco či pro někoho trpět, vzdát se kariéry, přidat se na stranu těch, kterým se netleská.

Nemáme vzory, nemáme hodnoty, za něž bychom šli bojovat a třeba padnout. Za pány Pitry, Mrázky či Smetky těžko. A jiné moc nevidět.

Jedním z velikých problémů dneška je naprostá nedůvěra v právní systém. Dokud budou lidé přesvědčeni (ne-li jisti), že se měří dvojím metrem, že platí staré římské rčení o tom, co je dovoleno bohovi a co není dovoleno volovi, dokud uvidí diametrálně odlišný přístup justice k panu Kohoutovi a panu Smetanovi či panu Dalíkovi a panu Rathovi, nelze čekat výrazný posun k upevnění právního státu. S tím je třeba se ztotožnit. Může být chybující, nemůže být ale flexibilní ve smyslu narušení "padni komu padni". Máme-li přijmout i pro nás nepříznivý výsledek soudní procedury s tím, že již žádné dovolání není, musíme vidět, že takto se bude postupovat u každého.

Místo toho však vidíme mocenské elity se svými speciálními espézetkami, které se patrně vzhlédly ve středověku, kdy se k šlechticům přistupovalo jinak než ke "sprostým podaným".

Nejhorší pro nás všechny je potom stav, kdy místo pohoršení nad chováním těchto "elit" se snažíme do těchto kruhů proniknout a užívat si jejich výsad, abychom byli poturčenější než samotní Turci. Kdepak je "sametové" heslo o tom, že "nejsme jako oni"? Proti komu jsme se to vlastně vymezili -- a s kým to nadále táhneme?

Toto jsou otázky, které by nás měly patrně pálit a jimiž bychom se měli v diskusích zabývat.

Dokola, nebo z kruhu?

Zabýváme-li se příčinami, proč proti současným poměrům nedemonstruje více lidí -- a proč tak tito lidé nečiní častěji, kdykoli jsou svědky mocenské zvůle a zjevného bezpráví, dostaneme se k již celkem popsaným faktům. Dokud se má většina společnosti jakž takž dobře a dokud má většina lidí o co přijít a o co se bát, za jeden provaz s těmi, kteří už o co přijít nemají, nepotáhne. Existenční strach tady je. Markantní to je zejména v soukromém sektoru. Již v devatenáctém století nesnášeli Nedobylové vzpurné Piláty, kteří svým kolegům doporučovali jednotný postup a organizování v odborech. Kdepak se ale dnes učí o "zlé krvi", jak ji na stránkách své ságy zachytil spisovatel V. Neff? Kolik studentů středních škol je dnes schopno rozebrat podmínky sociálních hnutí v 19. století?

Dalším podstatným faktorem je nedůvěra. Hnutí tu vybujela celá řada, a mnohá z nich mají v názvu slovo "demokracie". Ti nalezli demokracii "skutečnou", oni zase tu "jedině pravou", čert aby se v tom vyznal. Tu nám vyroste nějaké obilí, které si hraje s rolničkami, onde zase mává někdo jiný praporem protikorupčního boje a vydává chilský Pinochetův fašismus za spásu společnosti.

Když se svrhávají staré modly, rojí se i falešní proroci. Lidé jim nechtějí skákat na špek -- a raději se drží starých model.

Demokracie měla v průběhu lidských dějin vskutku více podob a druhů. Chápeme-li ale její vývoj jako posun k co největšímu možnému posílení práv co největšího počtu občanů, potom je zapotřebí mluvit o demokracii polopřímé a přímé. Hnutí za Přímou Demokracii nestaví ani na Pinochetově modelu, ani na "vládě odborníků". Nesleduje ničí partikulární zájmy -- a v tomto ohledu by mělo mít budoucnost. To ovšem záleží na nás všech, na tom, co chceme a co proto jsme schopni a ochotni udělat. Zda máme touhu něco hledat, s něčím si lámat hlavu a nad něčím se zamýšlet. Zda jsme schopni vidět toho druhého a myslet na něho. Zda jsme v stavu brát se za práva i někoho jiného než sebe samých. Zda v sobě najdeme dost sil, abychom se nenechali zlomit a dokázali hájit jednotný právní systém pro všechny a demokratické principy se vším, co k nim patří. Zda jsme schopni se domluvit na konkrétní podobě sociálního státu, který si nenecháme rozbořit. Zda je v našich silách vytvořit jednotnou Evropu na nových základech, na základech, které jen tak někdo neškrtne.

Možná právě již v samotném kladení těchto otázek je první náznak možnosti, že se přestaneme točit v bludném kruhu něčeho, co přestává být funkční, a co se o to zoufaleji snaží přetrvat -- většině navzdory.

Vytisknout