K tiskové zprávě SPAS: Podporujeme levicového kandidáta

28. 12. 2012 / Luděk Prokop

Velice podstatné záležitosti kolem první přímé volby presidenta, kvalifikovaně a obsáhle popisuje Václav Adam, v článku "Zeman, nebo Dienstbier?". Jde o podstatné sdělení, mimo jiné, i vzhledem k nekonkrétnímu doporučení volby levicového kandidáta sdružením SPaS. Těm, kdo chtějí znát důležité souvislosti a okolnosti pro zodpovědné rozhodování koho volit za presidenta, pro ty, kterým nestačí pouhá tvrzení sdělovacích prostředků a požadují, aby vedle tvrzení stála i dokladující fakta, si dovoluji článek Václava Adama vřele doporučit.

V neznalosti řady věcí popisovaných panem Adamem, můj někdejší celkový obdiv k Miloši Zemanovi se zužoval a ochaboval poměrně zvolna. Jeho projevované povahové rysy spjaté s nespornými dovednostmi, vedle skvělé rétoriky a bystrých reakcí v diskuzích, mohou místy nahánět až strach. Stejně jako jeho výběr jemu nejbližších spolupracovníků, (například Šlouf s vazbou na Dalíka). Nebo jako jeho výběr kádrů na nejvyšší stranické posty.

Špidla, kterému Miloš Zeman prošlapal a zajistil cestu na post předsedy strany. Špidla pospolu s Grossem a později Špidla nahrazen Grossem. To vše dokreslené prapodivným originálním směřováním ČSSD a hledáním středového voliče. Především tito dva pobočníci Miloše Zemana po prezidentském podrazu a po totálním promrhání významného vítězství ve volbách vedli úspěšně ČSSD k dalším volbám pod hranici potřebnou pro vstup do sněmovny.

Zhrzené opuštění sociální demokracie po "prezidentském" podrazu, ze strany některých jejích někdejších (nejspíš i některých současných) představitelů, by bylo možné poměrně snadné pochopit. Podporu přeběhlíků Melčáka a Pohanky lze pochopit, bez oprávněných pochyb o žádoucích chrakterových vlastnostech, velice těžko. Stejně tak lze sotva pochopit řadu jiných kroků učiněných po roce 2007. Například dehonestaci snah ČSSD zabránit církevním restitucím, nebo zjevné porozumění si Miloše Zemana s Miroslavem Kalouskem, Karlem Schwarzenbergem či Mirkem Topolánkem.

Můžeme snad očekávat od Miloše Zemana preferování veřejného zájmu před zájmem osobním? A ještě hůř. Můžeme očekávat preferování veřejného zájmu, například před zájmem uspokojení osobních záští k některým představitelům ČSSD? Obávám se, že nikoli. Ale to není všechno.

Co by mohlo a mělo být jasným, zřetelným signálem pro občany, před volbami presidenta? Dle mého mínění je tím signálem název Zemanovy strany i písmeno Z v jeho zkratce.

Název samotný: Strana Práv Občanů ZEMANOVCI (viz Wikipedie). Vážně tohle nikoho neděsí? Mělo by. Situace je zralá v tomhle našem neuvěřitelně zapáchajícím politickém chlívě. A podobnosti, se zdánlivě již historickým a zdánlivě neopakovatelným děním u sousedů, nemusí být podobnostmi ryze náhodnými.

Počínání některých z představitelů ČSSD, kdy bez ostychu a především veřejně, upřednostňují osobní volbu Zemana, před volbou kandidáta jejich strany, je trestuhodné. To už není vnitrostranická demokracie ale vnitrostranická anarchie. U komunistů z KSČM ta jejich obojakost asi příliš moc překvapit nemusí. Náchylnost k totalitním pořádkům je v daném případě zjevná.

Stejně, jako sotva omluvitelné hraní si na vnitrostranickou demokracii v případě nominací právníka, důstojníka pohraniční stráže, Václava Sloupa.

Mrzí mne, že nekandiduje Karel Gott, protože pokud by se do toho obul, pak při jeho všeobecně známých vlastnostech, inteligenci, sečtělosti, pracovitosti, smyslu pro humor, při jeho slušnosti a především při jeho obrovské popularitě, by sotva kdo měl proti němu šanci. Domnívám se, že dostatečně chápu důvody, pro které se nikomu nepodařilo přemluvit jej, aby kandidoval. Možná bychom my, co cítíme nebezpečí na sto honů, měli po starostech.

Myslím si ale, a cítím to, že mezi kandidáty, vynecháme-li zpěv, je pan Dienstbier člověkem podobných vlastností. Možná s více rozvinutou empatií, nicméně bez oné žádoucí míry popularity. Ale to není jenom na něm. To by mělo být vedle občanských iniciativ, mezi které patří i sdružení "Spojenectví práce a solidarity", hlavně a především na dvou levicových stranách. Na dvouch politických stranách, s vedením značně lavírujícím, možná demokracii jako takovou nepříliš chápajícím a možná pranic nechápajícím, která vlastně bije.

Pokud se obávají, že při jednoznačné podpoře Jiřího Dientsbiera by v případě zvolení Miloše Zemana tratily, pak se toho obávají právem. Pokud se však domnívají, že na obojaké podpoře Dienstbiera i Miloše Zemana "vydělají", pak se hluboce mýlí. Nevydělají.

Je tomu totiž tak, politické přesvědčení Miloše Zemana a jeho strany nelze přiřazovat ani k levici nebo k pravici, ani ke středu. Dalo by se stručně shrnout do jedné věty: "Co je dobré pro Miloše Zemana, to je dobré pro republiku a musí být dobré i pro její občany". A je nanejvýš smutné, že tyto jednoduché počty, vedení ani jedné z levicových stran nezvládá. Stejně, jako nezvládá představit si, jak velký bonus zvolením Miloše Zemana za presidenta, by byl pro SPOZ v příštích parlamentních volbách připraven. Povýšeně přehlížené začátky, kdysi dokonce provázené posměchem, to o kousek dál už tady jednou bylo.

A pak už to může jít ráz na ráz. Při našich tolik slouhovských sdělovacích prostředcích, při povahách zaměstnanců těchto prostředků, kdy nehodící se zaměstnance lze mávnutím ruky zaměnit, při tolik snadné ovlinitelnosti veřejného mínění a při tak snadném manipulování s davy, jak nám bylo předvedeno před dvaceti třemi roky, by nám, voličům, mělo dojít, která bije. Nehledě na fakt, že většina politiků se dokáže snadno přizpůsobit a sloužit čemukoli. Jak vidíme, slyšíme a čteme, zdaleka ne pouze ke skandálnímu schválení církevních restitucí.

Mohu se mýlit ale Jiří Dienstbier dle mého mínění má jistou genetickou výbavu a je osobou, ve které lze spatřovat nemalé naděje. Pokusme se zamyslet nad tím, než vhodíme hlas pro budoucího prezidenta, abychom si nezadělali na spoustu problémů v dalších letech. Problémů, o kterých zatím nemusíme mít ani tušení.

Vytisknout