Ještě k výročí 17. listopadu

20. 11. 2012 / Stanislav A. Hošek

Poznal jsem ho před několika týdny po hlase, když seděl v autobuse za mnou a díky snížení citlivosti svých uší, mluvil s ženou na sousedním sedadla tak hlasitě, že jsem jej bezděky zřetelně slyšel. Jeho povídání mne zaujalo v momentě, kdy JÍ mimo jiné říkal: "...my jsme samozřejmě věděli, že ke konci minulého režimu už bylo v republice skoro pět tisíc dolarových milionářů (má poznámka: v tehdejší měně).

Bylo při tom zajímavé, že ve vedlejším Polsku jich nebylo ani tolik, ačkoliv tam byl oproti ČSSR velmi rozvinutý soukromý sektor a Poláků bylo tenkrát dvakrát tolik, co našich obyvatel. Dneska je u nás dolarových milionářů skoro dvacet tisíc a v Polsku ještě pořád ne dvakrát tolik. Pro mne a nejen pro mne je to jasným důkazem, kde se víc kradlo jak za komunistů, tak i v prvých letech současného režimu...Mezi těmi milionáři minulosti nebyli političtí prominenti, protože to vůbec nepotřebovali, měli totiž zajištěna dostatečně jiná privilegia. Především se ale ve vzájemném boji o koryta uměli perfektně pohlídat, snad kromě diplomatů.

Tehdejší superboháči se proto rekrutovali především z elitních umělců, expertů, lékařů a dalších profesí, které dostávaly od režimu ojedinělou možnost dlouhodobě pracovat v zahraničí, především kupříkladu jako soukromé osoby v arabském světě. A pak tu byla jakási šedá zóna, o které policie sice věděla, mnohdy s jejími špičkami dokonce spolupracovala, některé z nich, napojené na zahraničí dokonce vytěžovala StB, ale přece jenom nezabránila tomu, aby právě tato vrstva enormně nebohatla...Je skoro jisté, že právě mezi těmi posledními se s vysokou pravděpodobností zrodil onen stupidní slogan, rádoby bonmot všech antikomunistů: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu". Ten totiž naprosto jasně prozrazuje původ svého vzniku. Mohl vzniknout pouze na trhem zotročeném Západě. Tam totiž odjakživa úplně beze zbytku platí, že kdo neokrádá stát, kupříkladu na daních, okrádá sebe a svou rodinu. V reálsocialismu totiž každý, kdo okrádal stát, okrádal vždycky tak trochu i sám sebe, protože všechno přece jenom a nejen pouze formálně, patřilo všem".

V té fázi svého řečnění začal vystupovat a já rychle vystoupil za ním. Ihned mne poznal a s typickým odstupem dělníka k intelektuálovi, jakož i funkcionáře k disidentovi, tak dlouhodobě zažitý mezi lidmi jeho branže, nehodlal pokračovat ve svých náhledech na minulost. Přesto jsme nakonec zašli na pivo a vyměnili si nějaké další postřehy.

Pozvolna se rozpovídal a myslím, že právě v souvislosti s nedávným výročím pádu moci jeho souputníků, stojí zato připomenout několik náhledů lidí z této vrstvy. Podle něj vojenská intervence do ČSSR v roce 1968 v mezinárodním měřítku prakticky neuškodila pověsti Sovětského svazu. To si jenom u nás několik procent zarytých nacionalistů namlouvá a několik milionů sebestředných xenofobů jim k tomu přizvukuje.

Sovětům naopak zásadně ve světovém veřejném mínění uškodila až válka v Afghánistánu, která z nich definitivně strhla roušku dosud, především rozvojovými zeměmi, nezpochybňovaného představitele mírového snažení. Navíc se tím potvrdila hlavní antikomunistická teze Západu, že Sovětský svaz není ničím jiným než pokračovatelem ruského imperialismu.

Stejně tak vlivu KSČ v očích naší většinové veřejnosti neuškodila tak zvaná normalizace. Přesněji řečeno stabilizace poměrů v zemi. V určité podobě se k ní stejně uchyluje každá moc, jakmile je dlouhodobá. Zásadní chybou ale bylo, že vedení KSČ v jejím rámci nedokázalo povolovat otěže, kde k tomu byla prokazatelná šance. Přesněji řečeno, povolovalo je velice pomalu.

Mnohem dříve totiž bylo možné zavřít pusu lidem toužícím podnikat, otevřením třeba soukromého sektoru, jako v NDR, či zvýšenou možností výjezdů do ciziny. Nemuseli být tak debilně stíháni systémoví odpůrci, zvlášť ti, kteří svou pozici opírali o tak zvaná lidská práva. KSČ byla v určitou dobu natolik silná v kramflecích, že kdyby nechala kupříkladu Havla i jezdit po celé zemi, jako po listopadu jezdil Sládek, tak by po čase z něj byl populární klaun a nic víc. A na systému by v konečné podobě nic nezměnil.

Především ale mělo vedení KSČ dávno začít s ekonomickou reformou, přesněji řečeno, nemělo po roce 1968 vůbec přerušit tu, která již byla zahájena. Mělo být pokračováno především v demokratizaci vlastnických poměrů podniků. Kdyby strana uskutečnila alespoň své samosprávné záměry, realizovala minimálně vnitropodnikový a vnitrooborový trh a omezila plánování na pouhou meziodvětvovou proporčnost, neměli by kupříkladu vůdci polistopadové rekapitalizace v tomto směru fakticky zaměstnancům už pouze polostátních podniků, co lákavého nabídnout. A především, zaměstnanci by se sami z vlastní vůle postarali mimo jiné i o to, aby jim nikdo nemohl jejich job zprivatizovat.

Velký prostor ke zlepšení nabízel už od sedmdesátých let i vnitřní trh spotřebního zboží. Nebylo vůbec žádných důvodů brzdit produkování výrobků pro volný čas, od bicyklů po třeba říční lodě, natož televizí, přehrávačů ba i nahrávacích zařízení. Trochu problematická byla výroba počítačů a především pak mobilních telefonů a jiných komunikačních prostředků, na které si usurpovali monopolní nárok pouze nejvyšší kádry, které mobilní telefony provozovali už na počátku osmdesátých let.

Nechával jsem ho dlouho mluvit bez přerušování a neoponoval jeho sebejistotě, kterou ztratil teprve tehdy, když jsem se logicky zeptal na to, proč tedy padl Sovětský svaz. Odpověděl zase doslova. "Nebyl jsem tak vysoko, abych věděl víc, než se dneska už ví všeobecně. Ovšem jedno vím s jistotou. Existuje aforismus: Nejnebezpečnějším je pro společnost pracovitý blbec. Ten ale podle mne vymyslel nějaký neblbec. Jenže v mém pojetí je blbec protikladem jak moudrých, rozumných i chytrých, tak až vychytralých. Uvedený bonmot je tedy spíše malmotem, čili špatným heslem, opakem to moudrosti i rozumnosti. Nikoliv však opakem vychytralosti. V reálném životě se totiž i blbci může někdy podařit realizovat dobrou, čili v případě politika, celospolečensky prospěšnou věc. Vychytralému protispolečenskému nepříteli však nikdy. Takže Gorbačov blbcem v žádném případě nebyl. Jemu se, pokud vím, nepovedlo provést prospěšnou věc ani v dobách, když ještě nebyl v nejvyšší funkci. Pracovití vychytralci, ti jediní dokáží realizovat i ty největší zločiny".

Pokračovali jsme ještě asi hodinu v debatě, ale zásadnější pohled jsem od něj už neuslyšel. Dovoluji si k celému, nedávnému zážitku, pouze jedinou poznámku. Dneska o minulosti předcházející mocenskou současnost hovoří, píší a prý ji i studují, pouze vítězové. Objektivnější budou určitě až vývody těch, kteří vystřídají stávající režim, protože politické dějiny nikdy neskončí, pokud lidstvo bude žít. Dosavadní dějiny mne při tom poučily, že v každém absolutním vítězství už je skryta budoucí porážka. Jak jsem ve svém životě zažil, komunismus, ač na to aspiroval, nakonec absolutně nezvítězil, ovšem současný režim už ano, dokonce si myslí, že globálně. Svůj další osud si tím fakticky předurčil.

Vytisknout