Plamenný listopad

19. 11. 2012 / Ivan Větvička

Mladí a blbí

Letošní připomínka výročí rozkladu komunismu přinesla střet mezi kritiky nedostatků současného establishmentu a lidmi, kteří se už téměř čtvrt století radují z odchodu komunistů a současné problémy přehlížejí nebo podceňují. V památném podloubí v Praze na Národní třídě, kde "všechno začalo" se každou chvíli lidé hádali u svíček. Kdokoli projevil jiné emoce a názory než pohnutí a radost, byl označen za zavrženíhodného komunistu.

Je zajímavé, že normalizační komunistická minulost některých prezidentských kandidátů v bijcích rudokožců takové emoce nevzbuzuje. Mluvil jsem se sympatickým manželským párem (jejichž totožnost neznám). Prohlásili se za voliče ODS, Smetana podle nich sedí právem, bolševiky je třeba hnát a nejlepším prezidentem by byl Vladimír Dlouhý. Nad jeho členstvím v KSČ v letech 1977 -- 1989 mávli rukou, prý je to dávno. Jako o dalším kandidátovi na prezidenta jsou ochotni uvažovat o Janu Fischerovi (člen KSČ v letech 1980 -- 1989). Oba pánové vstoupili do strany za tuhé normalizace. Vladimír Dlouhý k tomu v České televizi 16. 11. řekl: "Byl jsem mladý a blbý." V roce 1989 byl asi stále "mladý a blbý," ale po revoluci už byl vicepremiérem a na počátku 90. letech se zásadně podílel na prodeji mladoboleslavské Škodovky. Stát prý za podnik mohl utržit více. Někdo nás okradl, nebo vyjednavač nedokázal dohodnout lepší podmínky, protože byl mladý a blbý? Každopádně v letech 1993 -- 1994 byl arogantní, když na otázky Jana Čulíka týkající se sporných aspektů prodeje Škodovky zatvrzele odmítal reagovat (s prací jeho tiskových mlček se můžete seznámit na záznamu na BL). V roce 2012 pan Dlouhý doufá, že mu to všechno projde a stane se prezidentem. Buď je věčně "mladý a blbý," nebo si myslí, že voliči jsou mladí či blbí a nepamatují si. Jeho předpoklad možná vyjde: Halasní a občas neurvalí zastánci pravice se zaměřují především na současné nepřebarvené komunisty, či ještě spíše na každého, kdo si nyní nechrochtá blahem.

Smetanova tykadla a Klausovo pero

Objektivních důvodů k nespokojenosti se přitom najde dost. Jenom namátkou: Za stokorunové dluhy tu hrozí drakonické tresty od exekutorské smečky, zatímco půda, strategické podniky a surovinové zdroje se beztrestně rozplývají v nenávratnu. Stát lidem vezme polovinu výdělku a nemalou část těchto peněz nesmyslně rozhází, nedokáže ani řádně hospodařit s evropskými dotacemi. Republika si vzniklé ztráty hojí především na nemajetných občanech, kteří se korumpářům nesmějí ani posmívat, jak dokázal případ Romana Smetany. Situace je o to absurdnější, že na Hradčanech sedí prezident, který Smetanu odmítá omilostnit, protože vztáhl ruku na nedotknutelný majetek někoho jiného, ač sám legračně sáhl po lazuritovém protokolárním peru v Chile. Kdyby chilský prezidentský palác prokázal takovou absenci velkorysosti jako olomoucká ODS, a měli tam v Čechách školené exekutory, mohl být na Klause vydán mezinárodní zatykač...

Skutečný problém

Úspěch KSČM ve volbách není důvod k radosti, ale nepředstavuje hrozbu pro stát. Bez sovětské podpory se z komunistické strany stal nevábný zatuchlý úřad neschopný agrese. Skutečný problém, kterým bychom se měli zabývat, je, že v naší zemi přibývá zoufalých lidí, kteří už nevěří nikomu, asi ani těm komunistům, které zvolili v naději, že je alespoň neokradou.

P.S.: Tímto článkem nevyzývám k opožděnému honu na bývalé komunisty. Jenom si myslím, že mezi takovými lidmi bychom si prezidenta vybírat neměli. Ať dál dělají svoji práci, pokud něco umějí, nemohou však 28. října rozdávat medaile za chrabrost!

Vytisknout