Lidé nechtějí stávkovat? Pak si teprve nemají na co stěžovat...

19. 11. 2012 / Karel Dolejší

uvedl Zavadil.

Stávka se "neprohlasovala", přestože Nečasův kabinet s pomocí odsouzeného korupčníka ve vlastních řadách protlačil Sněmovnou skandální zákon o církevních restitucích nebo další normu tunelující průběžný důchodový systém ve prospěch soukromých důchodových fondů.

V České republice převládá myšlenkový model "normálního" fungování demokracie, podle nějž občan vyjadřuje svou veřejnou angažovanost účastí ve volbách - a po zbytek volebního období má právo šoupat nohama pod stolem, zatímco panstvo nahoře porušuje jeden volební slib za druhým. Další zažitý stereotyp reprezentuje představa, že "když tam konečně zvolíme ty správné, ti se o nás pak postarají". Jenže politici se vesměs samozřejmě na prvním místě starají o volební kampaň, která začíná už druhý den po volbách, tj. o její financování závislé na firemních sponzorech a lobbistech, jejichž zájmy je třeba prioritně prosadit, pak o stavovskou solidaritu, včetně té s příslušníky téhož stavu na druhé straně politické barikády - pak není dlouho nic, pak tři kupky hnoje, a pak až dojde na voliče a jeho životní starosti.

Není pravda, že by někdy nějací politici přinesli lidu na zlatém podnose vymoženosti evropského sociálního státu, které právě teď vláda demontuje. Za tyto věci se v minulosti velmi tvrdě bojovalo, a to nikoliv rozdáváním volebního guláše. Teprve když establishment viděl, že tlak zdola nemůže ignorovat ani odstranit, rozhodl se poskytovat ústupky. Hlasování ve volbách přitom tvořilo jen malý díl mnohem složitější skládačky zahrnující mj. i stávky za práva zaměstnanců. Kdyby zaměstnanci nebyli ochotni sami za svá práva bojovat, ale spoléhali na politickou reprezentaci, žádné hlasování by jim nepomohlo, protože politici by věděli, že si s nimi bez rizika mohou vytřít zadní část těla - a příště jim zase znova naslibovat modré z nebe, aby získali jejich hlasy.

Nyní se už na českých sociálních sítích objevují výroky typu "současná vláda vydrží do voleb. Protestní hnutí by se tudíž mělo zaměřit na volby místo akcí pro akce. Musíme si zodpovědět otázku, jestli chceme progresivní změny v Česku, nebo jestli chceme žít aktivistický životní styl". Takový přístup je ovšem naprosto logický, jakmile si připustíme, že teze o propojenosti hlavní odborové centrály s ČSSD není pouhým pravicovým výmyslem. Předáci ČMKOS pravidelně pokračují v politické kariéře v největší "levicové" straně a rozhodně nemají zájem si tyto vyhlídky nějak poškodit riskantním chováním vůči politickému establishmentu, k němuž ČSSD (ale i KSČM) 100% patří. Jsou to budoucí členové politického establishmentu, proti němuž dočasně stínově bojují.

Kolektivní politická akce se ovšem neobejde bez organizace. Jenže organizace, jak si všiml už Robert Michels, má samovolnou tendenci se oligarchizovat a v jistém okamžiku přestane naplňovat svůj původní účel - už není prostředkem k němu, ale především k osobním kariérám osob ve vedení. Největší český odborový svaz tohoto stádia dosáhl velmi dávno. Krátce po převratu v roce 1989 se místo obhajobě práv zaměstnanců věnoval "privatizaci" rozsáhlých majetků bývalého ROH a nyní jeho vedoucí kádry vzhlíží ke kariéře v ČSSD. Musí být ovšem velice těžké vysvětlovat lidem, že žádná stávka nemůže této zemi způsobit škody srovnatelné s dalším více jak rok trvajícím působením mladého chemika Kalouska na ministerstvu financí - neboť této mety by mohlo dosáhnout leda zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály či jiná podobně rozsáhlá přírodní pohroma. Tento obtížný úkol odborovým předákům věru nezávidím.

Není pravda, že kdo nechodí k volbám, nemá si nač stěžovat. Teprve ten kdo propadl iluzi, že účastí ve volbách "splnil svou povinnost" a ti, kdo dostali jeho hlas, se teď také postarají o jeho zájem, si nemá nač stěžovat. Niccolo Machiavelli kdysi napsal, že "ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob". Tato teze ovšem platí i o volebním chování: Jestliže volič nevykonává skutečnou kontrolu nad zvoleným zástupcem, ale prostě jej svým hlasem vyzvedne k neomezené moci, v naprosté většině případů nemůže čekat nějaké férové chování. Jestliže není ochoten bojovat za vlastní práva mezi volbami, spoléhá v tom na zvolené zástupce a "standardní volební proces", nedočká se ani nadále ničeho jiného než postupné demolice svých práv.

Je nejvyšší čas "lidu" sdělit, že pokud nebude stávkovat za svá práva, příští vláda spoušť, kterou za sebou Nečas s Kalouskem zanechají, napravovat nebude. Větší část změn už zůstane v platnosti - a stane se tak i proto, že se proti nim přece nikdo ani pořádně neozval.

Čekat s "řešením" problému "Nečasův kabinet" na řádný termín voleb znamená podepsat bianco dokument, na nějž bude záhy do záhlaví připsáno "Bezpodmínečná kapitulace".

Vytisknout