Demonstrace

26. 4. 2012 / Václav Jumr

Podívejme se nejprve na počty demonstrujících. Média uvádějí, že se demonstrace aktivně zúčastnilo kolem 100 tisíc lidí. Byl jsem tam a mohu spolehlivě říci, že bylo plné celé Václavské náměstí. Podle ranních Novinek podpořilo demonstraci přes 87 % diskutujících. Na Václaváku byly jen vzorky populace, za přítomné odboráře jen jejich členové, nikoliv jejich celé rodiny. Za přestárlé a důchodce, kterých je v zemi na 2,3 milionu, jen malá část. Všichni by se tam nejen nevešli, ale ani by jim to nedovolil jejich fyzický stav nebo jejich peněženky. Viděl jsem matky s dětmi, měly potíže pohybovat se narvaným davem – ani ty se nemohly zúčastnit všechny, jen mizivé množství. Byli tam tělesně postižení – i ti nebyli všichni, i když všem nemocným a postiženým tato vláda ublížila. Nemohli být přítomni všichni zemědělci, ani všichni školným obdaření studenti... Počet lidí v pražských ulicích je sice důležitý na pohled, aby o něm mohli diskutovat politici či média, ale pro reálný odhad těch, kdo odmítají asociální reformy a chtějí novou vládu, není podstatný. Na Václaváku bylo 8 milionů občanů.

Jiný spor je veden o charakter demonstrace. Tristní premiér a cynický ministr financí ji řadí mezi politické a odborářské výkřiky, pro „vládu rozpočtové odpovědnosti“ nepodstatné. Je pravda, že po demonstraci volaly odbory, ale také celá řada občanských iniciativ – a že ji společným úsilím organizovaly. Není pravda, že se jí zúčastnili jen členové. Přidaly se stovky a tisíce nijak neorganizovaných občanů, mladí lidé s batůžky, přes neskutečný nával matky s dětmi, další a další rozkladem státu znepokojení občané. Nepřišel nikdo, kdo by se vlády zastával. Nečas i Kalousek se pustili i do kritiky organizátorů – podle nich se oprávněně odborářská akce zvrhla v nepřijatelnou politickou akci a dokonce v sociálně demokratickou a komunistickou předvolební agitaci. Nespokojenost se stavem ekonomiky a drastickým osekáváním sociálních práv má vždy politický kontext. Bylo by hanbou politiků levice, kdyby na ulici nebyli. Hlasy, volající lid „na barikády“ jsou vždy hlasy politickými. Co je politika? Správa věcí veřejných. A lidé chtějí změnu této nemravné politiky a chtějí změnu i této nemravné vlády.

Reformy, zbavující občany kdysi dávno těžce nabytých sociálních práv jsou zdůvodňovány úsilím o snižování finančního deficitu státního rozpočtu. Drancování našich peněženek ve skutečnosti dluh státní pokladny nesnižuje ani o korunu. Každý rok končí státní rozpočet deficitem. Je tomu tak letos a má tomu tak být i v příštím roce. Z celkového dluhu ve výši cca 1,7 bilionu Kč neubývá. Zadlužování pokračuje. Vláda mazánků a kolibříků rozkrádá zemi stále. Už dvacet let od doby, kdy si "podnikatelé",vytvoření Václavem Klausem a jeho kupónovou privatizací, kupovali na dluh a nespláceli. Ti ekonomové, odpovědní vůči své odborné pověsti, konstatují, že vládní politika škrtů a jen škrtů skutečné snížení deficitu nenabízí.

V uplynulých 20. letech jsme opakovaně slyšeli, že světlo na konci tunelu je na dohled, že už se opravdu, ale opravdu odrážíme ode dna, ale život bez perspektiv se pro lidi, živících se prací, stává nesnesitelným. Kalousek lidem do očí vmetl, že „si žijeme jako prasata v žitě“. Po slušném životě touží rozhodně každý normální člověk. Ti, kteří uvažují hlouběji, touží po životě ve světě sociální spravedlnosti a občanské rovnosti, zbaveném násilí a válek. Kategorií lidských přání je mnohem více. Po životě v radovánkách na úkor ostatních touží jen mizivé procento. Člověk nemusí žít jako „prase v žitě“. Postačí mu, může-li žít jako člověk. Jde to stále hůř.

Demonstrace je v diskusích pod články komentována. Ohlasů na Novinkách bylo několik tisíc. Většina na její podporu. Pro koho byli demonstrující lůza, spodina, burani, líní nemakačenkové? Jako by v české společnosti po roce 1989 vznikla jakási sorta lepších lidí, štítících se kontaktu s námi obyčejnými - novodobá nabubřelá šlechta společenské nenávisti. „Doporučení“, aby se lidé neflákali po demonstracích a raději obdělávali svoje zahrádky, aby nemají-li práci podnikali při pěstování mrkve, nejsou dobře míněnými radami, ale cynickým pohrdáním.

Demonstraci není možné posuzovat bez úvahy, co dál. Co dělat a čím začít. Hluboká ekonomická krize je vydávána za pouhou krizi finanční. Nesmysl, v němž je přání otcem myšlenky. Zjednodušení problému. Finance bez ekonomiky nemohou existovat.

Jak upozornil v pořadu ČT Otázky Václava Moravce profesor Milan Zelený, pouhá výměna osob (vlád) krizovou situaci, která není vlastní jen České republice, nevyřeší a schopna ji řešit není. Ano, demonstranti oprávněně požadovali demisi současné vlády, ale jakákoliv nová vláda bude nadále stát před širokou paletou projevů ekonomické krize. Zásahy do chodu ekonomiky musí být natolik hluboké a natolik zásadní, aby nově nastavené parametry měly dlouhodobou platnost a ekonomické krize se po jisté době neopakovaly. Jak tedy dál při ztrátě kontroly nad ekonomikou státu, ztráty kontroly nad rozhodujícími segmenty průmyslu a astronomickém zadlužení řešit?

Zkusme předvídat: Pokud budou mimořádné volby, pravicová politika drtivě prohraje. Předpokládaná levicová vláda bude mít mandát zrušit nebo limitovat účinky asociálních reforem. Svět nejde žel změnit hned. Mezi obrovským očekáváním občanů – voličů a možnostmi nápravy ekonomiky je prostor, ve kterém lze důvěru promrhat. Zdánlivě se docela dlouho nebude dít nic radikálního. Problém, kterým je nedostatek finančních prostředků pro udržení dosavadních standardů životní úrovně (dostupné zdravotnické služby, bezplatné vysoké školství a únosná hranice pro odchody do důchodů při udržení cen potravin a základních služeb, zejména bydlení), přetrvá. Od pravicové vlády zdědí rozvrácený systém. Vyprázdněnou a zkarikovanou zásadu rozpočtově odpovědné politiky. Zdevastované hospodaření státu. To však má dvě stránky jedné mince – lze předvídavě určit rozumnou míru a typ výdajů (např. bez žoldáckých misí v zahraničí; bez výdajů na obrněnce a nadzvukové stíhačky) a nezbytné radikální posílení příjmové stránky.

Nejsem v ekonomice zběhlý, vidím však dvě cesty. Jednou je daňová politika, zavedení progresivní daně, likvidace daňových úniků a podnikání z daňových rájů, odstranění daňových prázdnin a odpovídající zdanění zisků společností, „odkloněných“ do zahraničí. Druhou cestou je náprava daňových spekulací, zlodějských privatizací posledních dvaceti let, po které jsou zločiny při privatizaci nepromlčitelné. Předseda komunistů Filip odmítl znárodňování. Namísto vrácení bank do rukou společnosti navrhuje konkurenci: založení vlastního společenského bankovního ústavu. Bude to však na radikální změnu bankovního sektoru stačit? Argentina do rukou státu navrátila klíčovou ropnou společnost YPF. Vrátit klíčové průmyslové podniky, které byly ze společenského vlastnictví vyrvány a které tvoří páteř kontroly státu nad zásobováním energiemi, vodou, teplem, tedy jde. ČEZ, vodárny a kanalizace, těžba uhlí, doprava plynu a rafinace ropy – to jsou podniky, kterých se privatizace nikdy neměla dotknout a stát nad nimi musí mít absolutní kontrolu, nezměnšovanou "právy" minoritních akcionářů. Letiště či pivovary či hotely mohou být soukromé. Pošta, přehrady, silnice a železnice musí zůstat státu. Vážit, jak vrátit to, co bylo privatizací vytunelováno a rozkradeno, bude nutno řešit dlouho a v souladu s právem - případ od případu. Cílem by za dané situace neněmělo být naplnit nějaké ideologické klišé, ale založit skutečně českou stabilní ekonomiku, jejíž zisky by podepřely finanční situaci státu tak, aby se ukázalo, že stát dokáže být efektivním podnikatelem. Rovnost všech druhů vlastnictví by zůstala zachována.

V duchu nazírání profesora Zeleného by se problémy světové ekonomiky měly a mohly řešit širokou spoluprací – participací všechna zisku i na ztrátách. Jakéokoliv „utahování opasků“ bude lépe chápáno, budou-li lidé vědět, kam kráčíme a co je cílem nové politiky. Ě je to prospěch všech, kteří se na ní podílejí či podíleli, a ne nemravný zisk několika politických kmotrů. Česká republika potřebuje jasnou vizi spravedlnosti. Tu mu současná vláda, její politika a kapitalismus obecně nenabízí.

Mezitím pravicová vláda nabídla demisi. Možná budou předčasné volby. Zvítězí-li v nich levice, bude to zavazující. A nutná je i kontrola předvolebních slibů. Trvalý tlak, ale i racionální podpora zdola bude nutným faktorem realizace toho, co požadovala sobotní demonstrace. Moc mají lidé, pokud si ji sami a dobrovolně nedají vzít.

Vytisknout