7. 4. 2012 / Karel Dolejší
Brian Wood a Johan Peleman ve studii The Arms Fixers: Controlling the Brokers and Shipping Agents (1999) konstatovali, že mezi dodavatele výzbroje určené pro pachatele rwandské genocidy, jež si vyžádala zhruba 800 000 životů, patřili zprostředkovatelé a dopravci ve Velké Británii, Jihoafrické republice a Francii spolupracující s dodavateli v Albánii, Belgii, Bulharsku, Egyptě, Itálii, Izraeli, na Seychellských ostrovech a v bývalém Zairu. I když Spojené státy v této "logistické operaci" nehrály závažnější roli, figurovali v ní jejich klíčoví spojenci. A samotná předchozí historie amerického pašování zbraní do regionu dala vzniknout neformálním sítím, které dosud slouží jako hlavní kanály dopravy zbraní do ohnisek nejhorších etnických konfliktů současnosti. To že byl právě v USA odsouzen k pětadvacetiletému trestu proslulý ruský pašerák zbraní a (podle jedné verze) bývalý agent GRU Viktor But, jehož příběh se stal mj. předlohou k filmu Obchodník se smrtí, tedy nevypovídá nic o tom, jak vlastně globální systém kontroly obchodu se zbraněmi funguje či nefunguje.
But, jemuž by za minulé "zásluhy" při rozpoutávání a živení afrických občanských válek slušel i podstatně přísnější trest než dostal za ochotu prodat zbraně kolumbijské guerille FARC, není nadarmo předmětem probíhajícího diplomatického sporu mezi Washingtonem a Moskvou. V celé záležitosti totiž nejde ani tak o to, aby nikdo zbraně nepašoval, jako spíše o to, komu a kam bude dovoleno prodávat či pašovat. Neboli, řečeno s Carlem Schmittem, mezinárodní právo zde předpokládá velmocenský prostor, v němž teprve může být slabší strana prohlášena za zločince - bez ohledu na to, zda se chovala hůře, stejně nebo lépe než konkurenti.
But je pašerákem zbraní. Nikoli v tom příštipkářském měřítku, v jakém je údajný vynálezce "energetického katalyzátoru" (E-Cat) Andrea Rossi pašerákem zlata, ale pašerákem velice významným, který od počátku 90. let prostřednictvím sítě vlastních leteckých společností ve velkém obcházel embarga na dodávky zbraní do krizových oblastí uvalená mezinárodním společenstvím. But byl v této činnosti mimořádně efektivní a výkonný. Jeho éra (nebo éra jemu podobných) však už končí.
Systematická ekologie rozlišuje různé strategie aplikované organismy zpravidla v různých fázích vývoje ekosystému. Robert MacArthur a Edward O. Wilson při studiu ostrovních ekosystémů zavedli základní dichotomické rozlišení organismů na r-stratégy a K-stratégy. Druhy řazené mezi r-stratégy obyčejně kolonizují prostor, na němž došlo k narušení dosavadní rovnováhy. V tomto nestabilním a špatně předvídatelném prostředí těží r-stratégové z větší rychlosti a schopnosti expanze, kdežto jejich schopnost přizpůsobit se prostředí/přizpůsobit si prostředí je omezená. Ve stabilizovaných a předvídatelnějších prostředích jsou postupně r-stratégové vytlačováni pomalejšími K-stratégy schopnými lépe obstát v konkurenci o omezené zdroje a lépe se/si adaptovat prostředí.
Viktora Buta bychom mohli s nepatrnou licencí označit za typického r-stratéga. Bylo o něm známo, že pokud jde o ilegální dodávky zbraní, je ochoten spolupracovat bleskurychle s kýmkoliv, kdekoliv a na čemkoliv. (To se mu také v kontaktu s americkými agenty vydávajícími se v Bangkoku za zástupce kolumbijského FARCu stalo osudným.) Kromě CIA zřejmě neexistoval žádný jiný pašerák zbraní s takovým globálním dosahem. Jenže rychlost samozřejmě není vše.
Jedna možnost je mezinárodní embarga riskantně obcházet - a druhá, sice pomalejší, za to však mnohem spolehlivější a méně nebezpečná, je systematicky lobbovat za zrušení legálních překážek bránících obchodování se zbraněmi. Modelovým případem by se tu mohla stát kauza Kaddáfího Libye, na niž bylo původně uvaleno embargo OSN v souvislosti s kauzou bombového útoku v Lockerbie. Britské a italské zbrojařské firmy však toužily po libyjských petrodolarech a proto po léta tiše pracovaly na evropské úrovni na zrušení embarga. Sankce byly nakonec zrušeny poté, co Libye vydala dva podezřelé ze spáchání atentátu v Lockerbie, a britské a italské společnosti se horečně pustily do obchodování s doposud odstrkovaným diktátorem, jehož arsenál východoevropského původu začínal notně zastarávat zejména v oblasti elektroniky a systémů řízení a velení.
Jiným příkladem K-strategického chování zbrojních firem je připojování nejrůznějších "lasičkovitých" přílepků k mezinárodním regulacím, které z původně restriktivních norem vysají podstatnou část jejich původní síly. To se týká například probíhajících pokusů vykostit Dublinskou úmluvu o kazetové munici dodatkovými protokoly.
Obecně vzato, z hlediska PR je pro obchodníka se zbraněmi samozřejmě katastrofa, pokud má takovou příšernou pověst jako právě Viktor But. Daleko lépe přece působí, pohybuje-li se v oficiálním prostředí, kde se to hemží výrazy jako "kodex" nebo "transparence"; když má k dispozici příslušná povolení a razítka, třeba byl proces jejich získávání sebeformálnější a v praxi sebevíce podmáznutý, a ještě lépe, má-li patřičné kontakty a politické krytí. Veřejnost zpravidla na jednotlivé detaily už nedohlédne a vždycky lze koneckonců říci, že ten a ten v zemi té a té se chová ještě nezodpovědněji než osoby, jež štemplují dokumentaci k obchodům se smrtí právě U Nás.
Bestseller Thomase Friedmana The World is Flat (2005) konstatoval, že už neexistují prakticky žádné okrajové trhy, jež by teprve čekaly na svou kolonizaci. To se samozřejmě týká i trhů se zbraněmi. Čistí r-stratégové jako But už na nich dnes nemají místo; částečně a v případě přesného zadání v tomto smyslu budou operovat příležitostní diletanti a tajné služby, leč žádný další But se už patrně neobjeví. Místo toho se trh se zbraněmi stane doménou kapitálově silných monopolistických K-stratégů schopných ani ne tak ilegálně obcházet překážky, jako spíše utvářet legální podmínky obchodování tak, aby měli překážek co nejméně - a přitom to navenek vypadalo, že musí na každém kroku splnit spousty velice náročných administrativních testů a procedur, nad nimiž bez přestání usilovně bědují.
Až stařičký But opustí celu, zjistí, že pro přímočaré a agilní dobrodruhy jako on už ve zbrojařském obchodním světě vlastně nezbyl téměř žádný prostor.
Vytisknout23.12. 2013 / Jan Mrskoš
Ano, doposud se to tak zdálo. Vždyť zřícení letadla Pan Am 103 nad skotským městečkem Lockerbie před 25 lety, 21. prosince 1988, je vysvětleno a pachatel odpovědný za smrt 270 lidí byl usvědčen a odsouzen. (Nesčetněkrát jsme však v Britských listech,...