Wagnerovo manichejství

7. 4. 2012 / Boris Cvek

Ve středu tento týden jsem s přáteli navštívil inscenaci Wagnerovy opery Parsifal v Národním divadle a byl jsem, vzhledem ke své orientaci na klasickou operu italskou, jejíž árie člověku často učarují, aniž by znal jejich obsah a kontext, velmi příjemně překvapen. Když člověk ví (díky titulkům), o čem se ve Wagnerových áriích zpívá, je i jeho hudba srozumitelná, lahodná a snad dokonce i líbivá (což je u mne pochvala). Byl jsem také přímo okouzlen výtvarným provedením scény, výkonem zpěváků i orchestru, prostě vším -- až na sám obsah opery. Je-li nikoli hudební složka oper pro Wagnera to nejdůležitější, mění-li se v jeho pojetí opera v něco jako dílo duchovní a celou kulturu definující, ba v reflexi základních hodnot společnosti, mám tím spíše veliký problém s manichejstvím, které z Parsifala přímo číší.

Je tu příliš ostře vyhraněno dobro a zlo a jejich svár, jsou tu dvě společenství a dva tábory. Symbolika obřadů "dobra" člověka vtahuje do vnější sféry, do poslušnosti vůči společenství a těmto obřadům, vůči vnějším autoritám. S tím také velmi blízce souvisí manichejistické popírání těla a údajné vítězství dobra obsažené v tom, že Parsifal odolá svodům tělesné lásky.

Tato linka manichejistické "čistoty" úplně míjí podstatu dobra křesťanského. Dá se naroubovat na "čistotu víry" a nejodpornější inkviziční praktiky stejně jako na "čistotu rasy" a nacismus, což se ostatně Wagnerovi také stalo. Manicheismus byl z dobrých důvodů v raném křesťanství (a Wagnerova opera se ke křesťanství hlásí) vnímán jako nebezpečná hereze. Odvádí totiž člověka od soucitu se "špinavým", od kristovské spásy, která přichází zejména k nevěstkám, celníkům a jiným lidem, kteří jsou z hlediska "čistoty" podlidmi.

O to je zajímavější, že Wagner v Parsifalovi téma soucitu chápe jako téma ústřední. Parsifal je totiž bloud, povrchní člověk, který nemá nějaké velké zásluhy na ničem, ani na tom, že odolal zástupu vnadných žen, které zmaří naplnění svého chtíče vzájemnými třenicemi. Parsifal by neodolal ani Kundry, která podivuhodným způsobem zosobňuje věčný svůdcovský hřích, jenž chce pouze svést a svedením srazit člověka na kolena, a pak jím pohrdá za jeho slabost a nechává ho padnout do záhuby. Kundry je ovšem také schopna soucitu, což se ukazuje už při prvním vstupu Parsifala na scénu.

Ona není zajatcem nějakého "řádu čistoty" jako členové "tábora dobra", ona dokáže při svém svádění Parsifala naprosto opravdově vylíčit srdcervoucí příběh Parsifalovy matky, který ho konečně probudí k tomu podstatnému -- a tak odolá i stále silnějšímu a palčivějšímu svádění ze strany Kundry. A to má být její spásou. Ostatně právě "bloud schopný soucitu", Parsifal, je také podle dávné věštby ten, kdo uzdraví vlastním hříchem zraněného krále "tábora čistoty".

Kundry právě proto představuje obrovskou trhlinu v manichejismu Wagnerovy opery a prosvítá skrze ni evangelní křesťanství soucitu a milosrdenství, které teprve může uzdravit "čistotu", jejíž přesvědčení o vlastní čistotě je vždy jen falešnou představou z podobenství o farizeovi a celníkovi. Uzdravení, které Parsifal přinese "straně dobra", je ale falešné, pokud by mělo znamenat začlenění Kundry do této strany a její odcizení od schopnosti soucítit.

A něco takového lze na konci Parsifala vidět, když Kundry slouží ve vnějších obřadech a nakonec blaženě umírá. Není odpornější "vítězství dobra" než to, které "dobro" uzavírá do "čistoty". Wagnerův Parsifal proto míjí Krista, protože Kristus umřel na kříži a vstal z mrtvých, aby obřezal naše srdce, proměnil naše nitro a učinil nás "čistými" v tom smyslu (jak říká sv. Pavel v Listu Titovi), že "čistým je vše čisté". Kristus nám ukazuje sílu a odvahu v tom, jít nekompromisně a tvrdě proti "táboru dobra" všude tam, kde se z něj stává tábor litery, inkvizice a tábor nacismu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 6.4. 2012