Několik slov k navrhované důchodové reformě

4. 4. 2012 / Tomáš Fiala

Plně podporuji jeho názor, že státem spravovaný penzijní systém má výrazně nižší náklady. Prof. Martin Potůček ve své knize Cesty z krize (str. 123) uvádí, že zatímco Česká správa sociálního zabezpečení vyplácí zhruba 97 % peněz, které jí v daném roce přijdou od pojištěnců (tedy náklady činí pouze 3 %), náklady a zisk penzijních fondů jsou několikanásobně vyšší, činí 10--40 %.

Souhlasím rovněž s jeho názorem, že průběžný důchodový systém fungující v ČR má tu přednost, že není ohrožen inflací a s ní spojeným rizikem znehodnocení úspor ani jej nelze dost dobře vytunelovat.

Tvrzení, že klesající podíl ekonomicky aktivních občanů nedokáže uživit rostoucí počet seniorů a že se současný důchodový systém musí zhroutit, považuji (s trochou nadsázky) za šíření poplašné zprávy. Obvykle uváděným ukazatelem je tzv. index závislosti seniorů, tj. poměr počtu osob 65letých a starších ku počtu osob od 20 do 65 let. Pro Českou republiku je však tento ukazatel zavádějící, neboť současný důchodový věk není 65 let a navíc trvale roste. Sám jsem byl překvapen, když jsem provedl přepočet tohoto indexu podle skutečného důchodového věku v ČR. Zatímco v roce 1971 připadalo na 100 osob v produktivním věku zhruba 44 osob v důchodovém věku, v současné době je jich pouze kolem 38 a do roku 2040 by na 100 osob v produktivním věku nemělo připadat více než 40 starobních důchodců. Kolem roku 2060 (kdy budou v důchodu silné ročníky narozené v 70. letech minulého století) by tento počet měl vzrůst pouze na 50 a pak by měl opět poklesnout zhruba na současnou úroveň nebo dokonce pod ni.

Je třeba rovněž zdůraznit, že za předpokladu trvale rostoucí délky života by penzijní fondy musely vyplácet důchody stále vyššímu počtu důchodců po stále delší dobu. Proto by i ony (podobně jako současný průběžný systém) musely buď zvyšovat věk, od kdy začnou vyplácet důchod nebo zvyšovat výši příspěvků do fondu nebo snižovat důchody. Jinak by zbankrotovaly.

Pokud by skutečně byla pravda, že klesající počet ekonomicky aktivních občanů nedokáže uživit rostoucí počet seniorů, pak by muselo dojít ke zhroucení současného společenského systému, žádná důchodová reforma by tomu nemohla zabránit.

Navrhovaný druhý pilíř může být výhodnější pro občany vyšších příjmových kategorií z toho důvodů, že není solidární. V současném průběžném systému existují tzv. redukční hranice. Od určité výše příjmu se do vyměřovacího základu (na jehož základě se počítá výše důchodu) počítá pouze část příjmu, znamená to tedy, že osoba s dvojnásobným příjmem nemusí mít dvakrát vyšší důchod, ale důchod o něco menší. (Je to podobné jako ve společnosti s progresivním zdaněním, kdy osoba s dvojnásobným hrubým příjmem nemusí mít dvojnásobný čistý příjem.) Je však třeba podotknout, že osoby s nižšími příjmy jsou zpravidla osoby s nižším vzděláním, které v průměru žijí, a tedy i pobírají důchod, kratší dobu. Takže nízkopříjmové osoby mají sice relativně vyšší důchody, ale umírají dříve, tím dochází k určité kompenzaci.

Naproti tomu důchod z penzijních fondů je zpravidla úměrný výši příspěvků, tedy osoby s dvojnásobným příjmem mají skutečně z fondu dvojnásobný důchod.

Růst produktivity práce sám o sobě neznamená růst příjmů všech členů společnosti. Záleží na tom, jak jsou ty produkty práce rozdělovány. Napadá mne jeden příklad.

Představme si společnost 100 osob, která chová husy. Každý den mohou sníst 25 hus. Na osobu tedy připadá čtvrtka husy, takže se všichni poměrně slušně najedí.

(Omlouvám se všem vegetariánům, sám také jím maso pouze výjimečně.)

V důsledku inovací jsou schopni zvýšit denní produkci hus na 50, současně stačí, aby se o husy staralo pouze 50 lidí. Produkce hus se tedy zvýší na dvojnásobek, produktivita práce dokonce čtyřikrát. Co však ta společnost udělá? Existují dvě možnosti.

a) Na základě určitého kritéria je vyloučeno 50 osob, aby si hledaly jinou práci. Výsledkem tedy je, že polovina lidí hladoví, druhá polovina se přejídá.

b) Dohodnou se, že jedna parta bude pečovat o husy od pondělka do středy, druhá parta od čtvrtka do soboty. V neděli se mohou všichni věnovat svým blízkým nebo náboženským rituálům. Všichni mají dvakrát tolik jídla a dvojnásobek volného času.

Jaká alternativa je nám bližší, jakou si vybereme? A máme vůbec možnost si vybrat v rámci současného ekonomického systému? Nebo je nutné tento systém zásadním způsobem změnit?

Přiznám se, že odpověď na poslední dvě otázky neznám.