Nemožnost jedince ovlivnit správu věcí veřejných, neschopnost jedince participovat na sociálním zabezpečení

5. 4. 2012 / Alena Šustrová

Každý člověk je alespoň do určité míry závislý na společnosti, je její součástí, čímž podle Aristotela dospívá k vyššímu životnímu stupni a tvoří kulturu, kterou předává potomstvu zkušenosti nabyté předchozími generacemi. Vztah jedinec -- stát by měl fungovat na reciproční bázi, kterou například Rousseau nazývá společenskou smlouvou; stát se touto smlouvou zavazuje k respektování a ochraně přirozených práv (podle Hobbese "práv všech na všechno"), čímž se tato mění v práva pozitivně právní -- dostala formu státního zákona, aniž by ztrácela svou prioritu před normotvornou činností státu; pokud stát nedodrží tato omezení své mocenské kompetence, stává se despotickým a občanská společnost je oprávněna donutit stát k respektování původní smlouvy.

Zjednodušeně tedy lze říci, že občan "výměnou" za ochranu svých základních práv (podle Listiny základních práv a svobod jsou nejdůležitější právo na zdraví, vzdělání, bydlení, práci) je ochoten respektovat autoritu, tedy právo nejvyšší moci nejen zavazovat členy společnosti k chování, kterým se stane výše uvedené dosažitelným, ale také tyto závazky vynucovat. Zároveň je ochoten podílet se na tomto chování, které přináší prospěch nejen jemu jako jednotlivci, ale celé společnosti, jejíž je součástí.

K dosažení svého účelu potřebuje stát jednotu moci vytvářející právní normy a vynucující jejich provádění. Tato jednota moci nemusí nezbytně vyhovovat všem členům společnosti, měla by však vyhovovat větší části. Aby nedošlo ke zneužití státní moci, je rozdělena do tří složek -- moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zajišťování záležitostí ve veřejném zájmu (tedy v zájmu všech občanů) se děje prostřednictvím veřejné správy.

Veřejná správa bývá charakterizována jako řízení veřejných záležitostí ve prospěch každého jedince společnosti na místní (samospráva) i centrální (státní správa) úrovni. Činnost veřejné správy je vázána právními předpisy. Na jejich základě zajišťuje veřejné služby (zdravotnictví, školství, doprava apod.). Základem práva musí být spravedlnost. Pokud však příslušníci jednoho státu ztratí ze zřetele stejný cíl, začíná uplatňování vlastních pravidel jednotlivých skupin mocenskými prostředky. Právo se tak může snadno změnit v horším případě v bezpráví, v lepším případě je jen hůře uplatnitelné.

Montesquieu považuje za nejobecnější znak svobody subjektivní zážitek, který o ní člověk má; cítí se svoboden jedině pod takovou vládou, jež odpovídá jeho vlastním zvykům a náklonnostem. V návaznosti na myšlenku Montesquiea by tak bylo pravděpodobně možné moderním jazykem říci, že pokud konání vlády neodpovídá oprávněným potřebám a deklarovaným právům jedince (nebo jde dokonce proti nim), cítí se takový člověk oprávněně nesvobodným.

Česká republika je pro ilustraci pocitu nesvobody jedince příkladná. Přestože je označována jako parlamentní demokracie, s demokracií (tedy pokud demokracií rozumíme účast všech plnoprávných občanů na přímé nebo nepřímé správě a řízení státu) nemá společného již téměř nic. Systém dnešních masových stran, jejichž aparát prorůstá se státním aparátem, manipulovaná média v rukách několika neprůhledných společností, voliči vybírající z nastrčených tváří ať již zkompromitovaných, nebo zcela nových stran (které mnohdy ani nejsou stranami, ale podnikatelským subjektem), obtížně omezitelná moc peněz, korupce atd. příliš nesvědčí o demokratickém duchu v praxi. Demokratické volby jsou svobodné pouze v tom, že jedinec může dát najevo svůj názor, na nějž však stejně není brán zřetel. Zářným příkladem byly volby do PS PČR v roce 2010, kdy občané státu svěřili správu veřejných záležitostí levicové ČSSD, ta přesto nakonec díky koaliční smlouvě pravicových stran/nestran, skončila v opozici. Nepomohlo ani 'kroužkování', tedy přímá volba osob na kandidátce (ostatně - i případ, kdy "zakroužkovaný" kandidát díky zastrašování spolustraníky "dobrovolně" odstoupil a na svoje místo nechal zasednout kandidáta nevoleného, zde byl). Není snad jasnější důkaz, že účastí ve volbách nemůže jedinec téměř nic změnit ve fungování veřejné moci (kdyby mohl, byly by volby už dávno zakázány nebo okleštěny, stejně jako se to má stát v budoucnu s právem na stávku), která je provázána s kmotry a lobbisty, tedy tzv. skrytou elitou, která prostřednictvím elity pomocné (vlády) skutečně ovládá ČR. Česká republika tak stále více získává rysy organizace mocenské, kterými jsou:

1. snaha ospravedlnit řád, ve kterém má malá skupina prospěch z většiny (zatímco státním úředníkům v "terénu" se platy snižují, náměstkům ministrů a jejich poradcům, i poradcům těchto poradců jsou vypláceny stotisícové odměny stejně jako zajímavě stavěným vedoucím sekretariátů nejvyšších vládních úředníků apod.)

2. psychické zastrašování (předvolební složenky našeho nejlepšího ministra financí), propagandistické ovlivňování veřejnosti (památné strašení Řeckem týmž), záměrné uvádění v omyl (pokud se chceme vyhnout pravdivějšímu výrazu lhaní) -- například o tom, proč je nedostatek financí v důchodovém fondu (ze kterého si půjčil 70 miliard nynější nejlepší ministr financí v minulém ministerském období a jaksi je tam zapomněl vrátit)

3. cenzura -- jiný názor není sice přímo trestán (i zde už se ale "blýská na lepší časy" -- viz přelomový rozsudek pro Romana Smetanu, řidiče olomoucké MHD, který byl za vyjádření svého nesouhlasu pomocí přimalování tykadel politikům ODS na billboardech odsouzen manželkou jednoho z nich ke 100 dnům odnětí svobody), pouze není prezentován (například petiční slyšení ekonomky Ilony Švihlíkové v PS PČR 12. ledna 2012 -- přestože místnost byla plná novinářů i televizních reportérů, zpráva vyšla jen v Haló novinách)

4. naprostá ignorace názorů, které se neshodují s názory koalice

5. znesnadnění přístupu k informacím (nemá právě tomuto posloužit plánované zavedení školného na vysokých školách?) -- nevzdělaná společnost se neptá a nechá se snadno ovlivnit

6. nesnadnost či přímo nemožnost kontroly -- povinnost kontroly ani povinnost podrobit se jí není stanovena, exekutiva smí pouze to, co jí ukládá zákon (koncipovaný tak, aby vyhovoval spřáteleným mocným), náležitý stav často nebývá definován, atd.

7. schvalování jednostranně výhodných zákonů, počínaje ústavou, která zaručuje neodvolatelnost poslanců a jejich imunitu, až po zákoník práce, který kromě jiného umožněním prekarizačních forem práce zvýhodňuje zaměstnavatele, zatímco zaměstnance uvrhuje do existenční nejistoty; další věcí ilustrující jednostrannou výhodnost pro zaměstnavatele je například možnost smluvně zahrnout do běžné mzdy až 150 hodin práce přesčas (tj. odpracování téměř jednoho měsíce zdarma)

8. nemožnost postihnout vládnoucí garnituru za poškozování občanů a státu v důsledku (vědomě) špatných rozhodnutí (ministr obrany Vondra -- kauza Entropa a kauza PROMOPRO, vyplácení nadstandardních odměn vedení podniků, které jsou zcela nebo částečně ve vlastnictví státu, i v případě ztrátového hospodaření - Sazka)

9. obsazování mocenských postů členy spřátelených skupin nebo rodin (jaká je asi zkušenost s  reálným životem politického dítka Marka Bendy, který zasedl do ČNR a později do PS PČR prakticky "v plenkách" jen proto, že byl synem známého disidenta?)

10. schvalování zákonů, které zvýhodňují některé vlivné skupiny občanů (například úředník s hrubou mzdou 18 tisíc korun zaplatí 13,5 % na zdravotním pojištění, zatímco manažer s platem 500 tisíc korun díky maximální možné odveditelné částce 12 568,50 Kč zaplatí na zdravotním pojištění ze svého platu "celá" 2,5 % což v konečném důsledku s proklamovanou "rovnou daní" nemá společného vůbec nic)

11. ...a mnoho dalších znaků (a jejich kombinací) včetně nepokrytého pohrdání vládnoucí garnitury obyčejnými občany, o naprosté amorálnosti a nedostatku etiky nemluvě

Jak se může jednotlivec bránit? Sám vůbec. Jedinou možností je tedy zakládání občanských hnutí těmi, kterým stav země není lhostejný. I zde je ovšem naděje na úspěch jen malá, především díky nedostatku financí. Zatímco velké a zavedené strany získávají za úlitby prostředky od svých mecenášů (kmotrů) a částečně od státu (čímž vlastně samotní občané na provoz stran, jejich kampaň a následný úklid po ní ze svých daní přispívají, aniž by se proti tomu mohli jakkoli bránit nebo se z této povinnosti vyvázat), takže mohou za předvolební kampaně a svou propagaci utrácet v řádech až miliard, občanská hnutí, bohužel, nemají ani podporu finanční (většinou se jedná o občany, kteří nemají přístup k moci a výhodám z toho vyplývajícím), ani podporu v přístupu do veřejnoprávních médií (která se jako nezávislá a nestranná ráda prezentují, ve skutečnosti jsou však pod tlakem spřátelených či je přímo vlastnících lobbistů). Pokud už je hlasům opozice médii věnována pozornost, jde většinou o poskytování zkreslených informací (například o počtu stávkujících v červnu 2011) nebo přímo o zesměšňování a znevažování.

Z uvedeného zřejmě vyplývá, proč je v občanské společnosti stále větší nespokojenost a napětí. A je to ilustrace pouze malá, dalo by se hovořit o snahách znesnadnit přístup i k těm málo věcem, na které má ještě občan právo, přestože už dnes v míře velmi omezené (zdraví: privatizace nemocnic -- někde se provozují jen lukrativní obory, které se vyplatí, poplatky už dnes znemožňují mnoha jedincům dostupnost péče v lůžkových zařízeních; zabezpečení na stáří: skrytá privatizace důchodového fondu -- jediné, jak lze přátelům v soukromých penzijních fondech ještě pomoci k dalším ziskům; vzdělání: školství -- zavedením školného se pomůže přátelům bankéřům, jejichž banky budou moci půjčky poskytovat, nemajetné vrstvy však budou mít přístup k vyššímu vzdělání znemožněn), to však neumožňuje rozsah této práce.

Podle vládnoucích neoliberálních dogmatiků si občan za své postavení může sám, protože není schopen přizpůsobit se neviditelné ruce "jediného spravedlivého" trhu, a jako takového (líného a neschopného) tedy nemá stát důvod jej podporovat.

Vytisknout