Kdy už konečně "Spravedlnost" sejme šátek z očí?

15. 12. 2011 / Jiří Baťa

Ze včerejšího pořadu "Pološero" na TV Prima však člověk ztrácí jakékoliv povědomí, že justice, potažmo soudy, resp. sama spravedlnost, ještě vůbec existuje. A pokud ano, pak se člověk nestačí divit. Zmíněný pořad se totiž zabýval čtyřmi případy, které jsou z pohledu výkonu orgánů spravedlnosti, tedy soudů, do nebes volající. Nicméně pan ministr mlčí, mluvčí ministerstva se to (v tomto pořadu) snaží omlouvat nedostatkem lidí, že aby resort mohl přijmout další potřebné "pomocné" administrativní síly, nejsou na to finance.

Avšak při zhodnocení některých v TV uvedených případů, vlastně už kauz, se ukazuje, že potřeba dalších administrativních sil by snad byla i opodstatněná, kdyby nebyla svým způsobem záměrně vynucovaná. Není to totiž jen v současném nedostatku lidí na soudech, ale důvody jsou mnohem prostší. Je to liknavost, nedůslednost, pohodlnost, nezodpovědnost, korupce. To jsou převládající důvody negativ (ne)zdárné činnosti justičních orgánů, konkrétně soudů. Jak ukazuje jeden z TV pořadů, jedna soudní kauza se táhne 31 let, tři další každá 17 let, to už nelze zdůvodnit jen nedostatkem pracovníků a neúměrného nárůstu soudních případů, ale totální neschopností a neodpovědností vedoucích činitelů v justici, tedy včetně ministra Pospíšila.

Kauza, stará 31 let, byla rádoby omlouvána tím, že v prvním případě, kdy soudkyně dostala případ na stůl, jej nestačila vyřídit a odešla do důchodu. Spis byl předán jiné pracovnici, která ovšem také "nestihla" spis vyřídit a odešla na mateřskou. Spis tedy putoval do rukou další soudkyně, která rovněž ze stejných důvodů spis nestačila vyřídit a z důvodů odchodu do důchodu byl spis zase předán další soudkyni. Ta zatím "prý" z důvodu své nemoci rovněž zatím nestíhá spis vyřídit. Jak jsem pozoroval ty tři ženy, účastnice tohoto soudního případu (šlo o matku a dvě dcery), byly totálně psychicky na dně. Obě shodně prohlašují, že případ byl otevřen v době, kdy byly ještě mladé děvčata, dnes jim je kolem padesáti let a případ není vyřešen. Celých 31 let, od r. 1980 se neustále utápí v nervovém vypětí a jejich psychika je značně narušena. Těch 31 let není samozřejmě absolutní nečinnost soudu, ale nekonečná řízení, vyřizování, předvolání, výpovědi, s tím spojené cestování, vyřizování volna, počasí nepočasí, vhodnost či nevhodnost, bez kýženého výsledku, nicméně to všechno již musely 31 let tyto ženy absolvovat.

Místo toho, aby se těmto ženám někdo (z resortu MS) hluboce omluvil, případně odškodnil, je pouze konstatováno, že "nejsou lidi". Tedy oni by se i našli, jenomže zase nejsou peníze a to peníze nemalé, protože jak víme, páni soudci se cítí nedoceněni a tak stále, nebo i nadále usilují o zvýšení svých platů. Proboha za co? Za ten šlendrián? Za tu nezodpovědnost vůči lidem? Za to, že jim ničí zdraví, stěžují život? Notabene v době, kdy stát tahá z občanů každou korunu? Copak jsou nadlidi? Kde je morální kredit? Soudcovská přísaha? To už nemluvím o podezřelých kauzách a případech, kterými jsme obšťastňování téměř denně, resp. o kterých se zmiňuje pan Okamura, které nejen v justici, ale v komplexu politického vládnutí jasně vypovídají o mnohém, co se děje v naší společnosti: ZDE,ZDE ZDE ZDE

Soudci tvrdí, že aby byli neúplatní, je třeba je motivovat vysokými platy (ale i jinými výhodami, viz zvýhodněné ocenění důchodu). Mají (tedy podle mého mínění) co chtěli a přesto jsou soudci a státní zástupci, kteří nejenom nevykonávají řádně své povinnosti, ale ne jeden je zapleten do podezřelých, mnohdy závažných kauz, ve kterých hrají své ( na penězích jistě "zcela" nezainteresované!), role. A nic, ticho po pěšině a pokud se snad na nějaký ten "přestupek" přece jen přijde, je řešen jen důrazným "ty,ty,ty!", v krajním případě je panem ministrem postaven před kárné řízení. Tím ministrem, který má na svědomí neblahý obraz našeho soudnictví, naší justice. Kdo však jej bude kárat či postihovat za své nikoliv nepatrné "prohřešky", když je (kromě v ODS) i nepostradatelným členem Nečasovy koaliční eqipy?

Ale pojďme dál, i zbývající tři případy z TV stojí za zaznamenání. V podstatě jsou to skoro banální věci ve srovnání s kauzami Berdych, MUS či jiným trestně právním soudním kauzám, kde je vyšetřování skutečně náročné, složité a odpovědné a přesto bývají (zpravidla) mnohem kratší.

V jednom případě, táhnoucí se 17 let, jde o spor mezi poškozeným podnikatelem a státem. Jak již zmíněno, 17 let a výsledek žádný. Podnikatele to takřka zruinovalo, poškodilo jeho firmu i život jeho rodiny, ale stát? No a co, není sám, že ano! Podnikání je přece risk, s tím se musí počítat!

Zbývající dva případy jsou více méně z oblasti sociálně-zdravotní. V případě staršího pána, kterému byl pro špatný zdravotní stav přiznán plný invalidní důchod, byl jednoho krásného dne bez fyzického prověření jeho zdravotního stavu, byl jeho zdravotní stav překvalifikován na práce schopného a podle soudu by měl jít pracovat. Pokud se nemýlím, tomu člověku ještě nebylo ani 60 let, nicméně přesto, že jeho zdravotní stav je relativně lepší, ale o zdravém člověku nelze hovořit (je i nadále odkázán na denní užívání léků), má či měl by se zapojit do pracovního procesu. Opakuji, ne zcela zdráv a v tomto věku! Kdo jej asi zaměstná? Co tak asi může dělat? Lepit známky na dopisy? Uvažoval vůbec člověk, který takto rozhodl? Ale koho to zajímá, že máme na soudech a úřadech takové "nadané" lidi? No, ministra spravedlnosti jistě ne!

Ani poslední případ není o nic lepší. Muž utrpěl v zaměstnání pracovní úraz s trvalými následky, je upoután na invalidní vozík, jeho pohyblivost je značně omezena, bez cizí pomoci nevstane ani z lůžka. Po letech takového života mu bylo od bývalého zaměstnavatele sděleno, že se o pracovní úraz nejedná a že tím ztrácí nárok na odškodnění . A soudy? Jak jinak, pracují (podle mluvčího MS) na "plné" obrátky, jen se občas zaseknou z výše uvedených důvodů a proto se kýžené výsledky nedostavují. Nějaký soucit s osudem postiženého člověka není v jejich pracovních povinnostech, za to nejsou placeni. A invalidní člověk se 17 roků trmácí po úřadech a soudech. Ti lidé, rozuměj soudci a soudní ouřadové, zřejmě počítají s tím, že se toho ten člověk buďto sám vzdá, nebo zemře a věc se odloží nevyřízená. Něco na způsob "Operace se zdařila, pacient zemřel!"

Suma sumárum, 4 soudní případy, 82 roků bezvýsledného řešení! Popisované události a skutečnosti jsou jen krátkým konstatováním toho podstatného, kdo pořad neshlédnul, jen stěží si bude umět představit, jak práce našich soudů "dovede zpříjemnit život" nejednomu našemu občanovi. Notabene mnohým ne zrovna mladým a zdravým! To je vizitka našeho soudnictví, naší české "demokratické" spravedlnosti!

Vytisknout