Herec film nedělá!
15. 12. 2011 / Tomáš Koloc
Vzpomínkové interview s velkým hercem, který by se dnes dožil 91 let
Vlastimil Brodský byl můj dvojnásobný soused. V Praze bydlel dva bloky od mé babičky a v severních Čechách měl chalupu vedle mého dědy. Když jsem si začal dodávat odvahy k rozhovorům s umělci, byl jedním z prvních, které jsem oslovil. Překvapil mě svou neuvěřitelnou skromností, hraničící s nejistotou, které byly v ostrém kontrastu s jeho hereckými úspěchy. Jeho nesmělost mě nutila, abych mluvil sám, a tak jsem mu postupně řekl i to, co bych neřekl leckomu jinému. (Dnes chápu, že šlo vlastně o jeho "psychoterapeutickou techniku", ke které ho částečně inspiroval jeho vzor a celoživotní přítel, režisér a herec Evald Schorm.) Přišel jsem k němu jako dvacetiletý depresívní a nesebevědomý mladík se sklopenou hlavou a odcházel jsem se sebevědomím člověka, který poradil muži, jenž má za pár hodin předávat televizní cenu Týtý, co má při předávání říkat. Dodnes mě při myšlenkách na pana Brodského napadají slova Petra Nováka o víle, která "všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít." Rozhovor jsme autorizovali 9. ledna 2002. O pár dní později dostal pan Brodský mozkovou příhodu, která mu definitivně vzala chuť do života. Náš rozhovor je ale plný humoru, elánu, obsahuje vyznání celoživotní lásky k židovské kultuře, a také pronikavou analýzu soudobých poměrů. Od jeho vzniku v těchto dnech uplynulo deset let...
Kdo vchází do bytu pana Brodského, musí si zákonitě připadat jako Alenka v říši divů. Místo na věšák si kabát pověsíte na hoblík, byt je vyzdoben soškami svatých, historickými telefony a obrazy z cirkusového prostředí. Čekali byste divadelní a filmové plakáty; v celém bytě však najdete jenom dva: jsou to vzpomínky na legendární český film Světáci (1969) a na jediný východoněmecký film, který byl nominovaný na Oskara, Jakub lhář (1974), za který získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. Pan Brodský sedí v kuchyni, kde je vše dřevěné u stolu, jí chleba s marmeládou (dva krajíce maže taky mně), zapíjí ho čajem a sype si na hlavu popel za to, že zapomněl na hodinu našeho setkání...
Pane Brodský, víte, co mě uchvátilo? Ten pohled, který jste mi nakreslil a poslal. Je na něm kuře, které vykouklo z vajíčka, rozhlédlo se, pak skořápku zase zavřelo a zalezlo...
Narážíte na můj skepticismus? Ten mám od narození. A navíc si ho pěstuju programově. Má to jednu výhodu. Jsem z tohohle světa míň zklamanej. Zdánlivě to, co vidíte je pesimismus. Ale já když od světa nic nechci, tak se mi pak všechno jeví jako menší průser, než jsem očekával. Tento postoj mi skýtá krásná překvapení a svět se mi pak nezdá být tak černým. Mám strach za svýho svědomí. Je to motor. Já jsem šíleně línej, jen ten strach, aby nebyla ostuda, mě žene k tomu, abych šílenejch hodin denně makal. Přitom jsem toho strašně moc udělal a jen ta ostuda mě hnala, to je zajímavý, jen ten strach... Jsem na sebe náročnej a když je to jen ten menší průser, připadá mi to nedostatečný. Je to tím, že mám chorobnou představivost o výsledku toho paňáka, co vytvářím; vidím ho barvitějšího a krásnějšího, než je a přestože pak vidím, že je z hlediska divácké obce přijatelnej, jsem zklamanej.
Vyjádřil jste myšlenku, že dnešní lidstvo je horší, než bylo před několika málo lety. Proč si myslíte, že to tak je?
Nutí ho k tomu doba. Etický hodnoty jsou bagatelizovaný, struktury jsou tu pořád totalitaristický; dosud se nevymanily ze stalinsko-jakešovských manýrů. Stupňování nevkusu: Super, Blesk, Rejžek. A nahoře? Pocit mocenskosti člověka deformuje, vždyť už když je někdo u moci místo pěti deset let, musí být deformovaný proti své vůli. Proto těžko přijímám nadřazenost naší "moci" hlavně ve vztahu k občanům. Nedávno jeden politik řekl, že existovat může jedině organizovanej člověk. Můj bože, vždyť to je hitlerovská rétorika! A když ještě vidím, že tenhle politik sedí na tribuně a moje bývalá nevěsta a ředitelka, které je přes sedmdesát, před tímhle člověkem stojí v pozoru a čte jeho bezduché litanie, tak to nemůžu pochopit. Napsal jsem do Mladé fronty, že nenávidím mocipány a nějaký pan Fridrich mi tamtéž zadarmo (kdyby se nechal uplatit, tak neřeknu) odpověděl, že teď nemám rád mocipány, ale za socialismu jsem pro komunisty za velký peníze točil seriály. Ten člověk neví, jaký já točil seriály. Tak já to vyjmenuju: F. L. Věka, Návštěvníky, Arabelu, Pana Tau a Chobotnici z druhého patra. Většina z těch seriálů byla objednaná dětskými redakcemi západoněmeckých televizí. Politickým seriálům jsem se úspěšně vyhnul.
První film jste natočil v roce 1937; bylo to Svět patří nám s Voskovcem a Werichem. Jak jste se k nim dostal?
Mně bylo v roce 1936 šestnáct let, chodil jsem v Praze na gympl a byl jsem fanatik přes V+W a Burianovo Déčko, Mandlovou a Záhorského; herce, kteří byli mými bohy. Jednou potkám v tramvaji kamaráda, kterej mi dal takovej lísteček, na kterým stálo, že je to poukázka na 2.40 Kč na tramvaj a guláš za účinkování v novém filmu V+W. No, to jsem zajásal. Jenže když jsem tam přijel, přišel jsem na to, že jsem ten lísteček ztratil, tak jsem se přehoup přes plot, což bylo adekvátní mému tehdejšímu věku, a už ke mně přicházel hlídač, protože jsem skočil do čínský vesnice, teda staveb ňáký čínský vesnice, tak jsem hned prchal a vmísil jsem se do komparsu. A on to byl zrovna ten kompars V+W. Ten kompars tvořili vysokoškoláci a nezaměstnaní a každý z nich měl tu ceduličku, tu já jsem neměl, o guláš jsem přišel, ale stejně to byl nehynoucí zážitek...
A taky jste se učil stepovat...
Se Zdeňkem Dítětem jsme byli blázni do astairovskýho stepování. Chodili jsme do kina do první řady, abychom měli z plátna odraz světla na poznamenávání kroků Freda Astaira do notýsku. Už v době před příchodem německých vojsk nás nutili dost tvrdě brousit němčinu a na protest jsme místo ní chodili na hajzl a stepovali a ve svý naivitě jsme to, že jsme pak propadli z němčiny, pokládali za odboj...
Jaké bylo vaše první setkání s divadlem?
Když jsem se stal elévem v jeho herecké škole. Už ten šmak divadla, zákulisí smíchanej ze smradu, klihu a líčidel, byly pro mě vůně naprosto posvátný. Buriana jsme zbožňovali. Ale v jednačtyřicátým nám ho vzalo gestapo a my jsme si museli hledat novou obživu, existenci a seberealizaci.
Panu Brodskému zazvoní telefon. Krátký telefonát je zakončen jeho oblíbeným celoživotním rčením: "Snad se ještě uvidíme před smrtí..."
Mluvili jsme o válce...
Když nám sebrali Buriana, založili jsme si něco jménem Větrník, kam po válce přišli i Kopecký s Horníčkem. Celý to stálo na genialitě režiséra Šmídy, jenže ten byl zdravotně indisponován, takže Kopecký a Horníček odešli do Divadla satiry a já, zatížen nějakou takovou sentimentalitou zpátky k EFB. Když se díváte na události v druhé polovině v čtyřicátých let, musíte si uvědomit, že květnové osvobození v roce 45 to bylo největší životní štěstí mé generace. Možnosti se otevíraly. Proto jsem šel znova k Burianovi, jehož jsem pokládal za jednoho z hrdinů, který nám to štěstí vybojoval.. On za tý války prodělal strašný věci, zákonitě musel bejt psychicky zdeformovanej, ten vybičovanej pud sebezáchovy, že vám DENNĚ jde o kejhák, to má právo deformovat osobnost člověka. Burian se vrátil tvrdě budovatelsky založenej. To, co se u nás opravdu děje, jsme zpětně zjišťovali až po procesu se Slánským. Někdo si to uvědomil dřív, někdo pozdějc a já odcházel od Buriana s lehkým srdcem a dokonce s pocitem jistýho povýšení do Vinohradskýho. Když v padesátým roce obsadila Vinohradský armáda a udělala z něj Armádní divadlo, odešli na protest proti nastávající tuposti Adamová a Deyl mladší do Werichova ABC. Do smrti si neodpustím, že jsem tenkrát taky neodešel. Některý lidi holt byli pravdě blíž, jiný se přešupačili do takový předstíraný nevědomosti -- a musím říct, že tehdy jsem mezi ně patřil i já. Později jsem si k tomu, že jsem ve Vinohradském zůstal, na druhou stranu gratuloval. To když se ředitelem stal František Pavlíček (Pozn. aut. Český scenárista a dramatik, autor scénářů k filmům jako Marketa Lazarová, dvojdílná Moskalykova Babička či legendární Popelka, za normalizace podepsal Chartu 77, psal pro bytové divadlo Vlasty Chramostové. Po revoluci pracoval dva roky jako ředitel Československého rozhlasu.)
Šedesátá léta přinesla české kultuře nepřeberné množství osobností. Kdo je pro vás synonymem těchto let?
Evald Schorm. Byl neuvěřitelnej ve svý pokoře. Točili jsme spolu v šedesátých letech Farářův konec, což bylo biblické podobenství od Josefa Škvoreckého a Evald to přímo napěchoval jinotaji, vpašovával do toho ty biblický motivy. Jeho pokora se projevovala v tom, že dovedl i mě infikovat sebedůvěrou, kterou od přírody postrádám. Když jsme šli na plac, vždycky jsem po něm chtěl vědět, jak to mám hrát. On mi ale řekl: "Vlastíčku, jak po mně můžeš chtít, abych ti j á říkal, co máš dělat. Ty to přece víš daleko líp!" A mně se po těle rozlil TAKOVÝ pocit sebevědomí, a hrál jsem dobře. A on si pak samozřejmě stál za tím, co jsme mu tam hráli. Evald byl absolutní jednička. Dokonce i jako herec (například ve filmu O slavnosti a hostech). Dávám ho na první místo. Velký zločin byl ne to, že ho zakázali, ale že tím zavinili jeho smrt.
Protože on byl stejně dobrý režisér a herec jako člověk...
V čem je rozdíl mezi prací herce a režiséra?
Režiséři stárnou umělecky dřív. Můj vrchol je pomíjivej, ale jejich... Někteří dokonce proto, aby nestárli, stávají se herci. Ale to proč se stal hercem v trapném televizním seriálu takový génius jako je Jiří Menzel, je zločin. Jeho producent Sirotek ho okradl o autorská práva na knížku Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, na jejímž filmovém přepisu tři roky den co den pracoval. Taková svinstva se u nás dnes v kultuře dějí!
Co scénáristi? Jeden z nich vám napsal na tělo roli, za kterou jste dostal na televizním festivalu v Monte Carlu Zlatou nymfu ...
Jiří Hubač? Toho miluju, ale on má sklon k sentimentalitě. Co to dá práce, než do toho vždycky nacpu trochu toho svýho mírně optimistickýho sarkasmu. Tu nymfu za roli Fendrycha v Tažných ptácích mi tenkrát ukrad ředitel televize Zelenka. Dokonce udělal takovej potěmkinovskej přenos, kde mi ji předává, a pak mi ji sebral a já ani nepíp. To je postoj, kterej u nás převládá. Hrdinskejch postojů je málo. Ale už je mi to jedno. Práší se mi tu na víc věcí...
Například na tu vaši bustu, které jste přilepil knír, na oči jí dal černé brýle a narazil jí papachu...
Z toho jsem měl průser. Dělal mi ji slavný sochař a když ji takhle vyfotili v novinách, volal mi, že jsem zneuctil jeho dílo. Já jsem mu říkal: "Ale přece musíte chápat, že když ten svůj ksicht vidím denně v zrcadle, tak to se na něj nemůžu dívat ještě v trojrozměrný podobě..!"
Vrátím se k Tažným ptákům. To úspěch, že jste dostal cenu za inscenaci, v níž hrál hlavní roli Vladimír Menšík?
Aby ne! Já ho miloval, až jsem ho nenáviděl! To, co udělal o tom Dumasovi (Pozn.aut. Televizní seriál Alexandre Dumas starší Jaroslava Dietla podle románu André Mauroise), to bylo autentičtější než sám život. Nebo když jsme dělali Všechny dobré rodáky. Pamatujete se na tu umírací scénu? Tehdy jsem to chtěl úplně zabalit. Říkal jsem si proč vůbec hraju. Vždyť vedle Menšíka vůbec nemám právo hrát! Mám nezaslouženej kredit a na svoje nejlepší věci se dívám z pozice udiveného diváka...
A nebylo té falešné skromnosti už dost? Máte ceny z Berlína i z Monte Carla, hrál jste ve filmu, který byl nominovaný na Oskara, a v jednom, který ho i získal, a teď jste za Babí léto dostal Českého lva za herecký výkon v hlavní roli...
Jenže, pane, herec film nedělá! My jezdíme na premiéry s Michálkem, s Hubačem, lidi mně tam tleskaj a já nemám sílu říct lidem, že jsou blbí a vysvětlit jim, že hereckej podíl u filmu je mizivej. Vždyť ta skladebnost je dána tolika faktory! Třeba zvukař Radim Hladík mladší. Vždyť já to tam vodšeptal a ono je to tak krásně slyšet! Já se v poslední době potácím, jsem labilní, oni mi tam připraví scénu, postarají se o mě, připraví mi scénu, vysvětlí mi, jak to mám udělat. Můj podíl na tom filmu tkví jen v tom, že jsem kromě jednoho natáčecího dne ve čtyři hodiny vstával, v sedm jsem se vracel, seděl jsem v našem vagóně metra, kterej jsme měli pronajatej jako šatnu v mém osmdesátém prvním roce. Víc jsem pro ten film neudělal. Taky jsem to Vláďovi Michálkovi řek, když mi lichotil: "Jdi někam, dyť přece musíš uznat, jak málo z toho je moje práce."
Proč jsem v jinejch blbejch filmech nebyl dobrej?
No, protože to bylo celý blbý!
I ten vlajkař, co jsem ho hrál v Ostře sledovaných vlacích je stoprocentní dílo Jiřího Menzela. To on vymyslel, že to bude citlivý tatínek, který má pocit, že se o svou staničku dobře stará. Mě by to taky nemuselo napadnout, kdyby mi to Jiří Menzel neporadil. Můj základní pocit je pocit, že se chlubím cizím peřím. S německým filmem Jakub Lhář jsme se dostali do Hollywoodu, byla tam velká recepce pro tři tisíce lidí a Mae Westová, můj dětský idol, symbol sexu dvacátých let, matka celého Hollywoodu šla špalírem všech těch Kirk Douglasů a Lemonů... nebo Lennonů..?
Lemonů.
... těch Lemonů, zastavila se a něco řekla. A překladatelka mi šeptá: "Paní Westová si přeje pohovořit s tím pánem, který ztvárnil roli Jakuba Lháře." Tak říkám: "Vyřidťe paní Westové, že neumím anglicky, tak ať se nezlobí..." A v tu chvíli se na mě vrhl první muž mé druhé ženy Miloš Forman a všichni ti Douglasové a Lemonvé a začali mi strašně spílat, že jsem odmítl tu čest, které se jim v životě nedostalo. Tak jsem jim slušně řekl, ať si trhnou nohou, že se přece nebudu chlubit cizím peřím.
Vy jste snad nejskromnější herec, jakého znám...
Tak skromnej zase nejsem. Na divadle je to něco jinýho, tam si tu roli do jistý míry dělám sám. Taky jsem měl režiséra, kterýmu se nelíbilo mý pojetí role, tak vždycky přišel do divadla a ze zákulisí na mě hulákal jak to mám dělat, ale já už jsem to měl připravený, roztáh jsem vždycky kalhoty směrem na zákulisí a tam jsem měl na zadnici našitou záplatu s nápisem: "Já ti rozumím, Františku, ale pomoct ti nemůžu!"
Vraťme se ke lháři Jakubovi. To byl mistrovský kus z dlouhé galerie židovských rolí, které se staly vaším osudem...
Pravda je, že jsem se nahrál Židů hodně a miluju je. Já tou jejich filosofií žiju, je to hluboká víra. Jejich filosofie, knížky a anekdoty mají šmrnc obraznosti a zároveň je v nich tolik pravdy... V sedmdesátých letech mě vyhodili z rádia, který jsem tolik miloval, protože prej jsem Žid. "To není pravda," říkal oponent, "on není Žid." "Možná, že není, ale vypadá tak," děl ten funkcionář, co mě vyhodil. Toť židovská anekdota ze života. Že VYPADÁM jako Žid, to má zvláště v rozhlase své "hluboké opodstatnění." Ale zamyslel jsem se nad tím. Celý život mi to vrtalo hlavou. Měl jsem už na gymnáziu převážně židovské kamarády a ta moje celoživotní náchylnost k jejich kultuře... Kdysi v mládí jsem se na to ptal tety a ona mi řekla, že k nám před mým narozením docházel jistý židovský intelektuál, ale že si netroufá maminku podezírat.
Zazvoní další telefon. Z něho vyrozumím, že pan Brodský se chystá na návštěvu za Miroslavem Horníčkem, který leží v Liberci v bytě svého ošetřujícího lékaře. Volá přítel, který ho tam autem poveze. Úryvek z dialogu:: "Proč bych nemoh bejt o hladu, samozřejmě, že budu o hladu, už jsem tlustej dost! Ale až tam přijedeme, objednej stůl v restauraci, ať nám udělají obrovskej řízek s valašským bramborovým salátem. Dyť já kromě toho jídla už na tom světě nic nemám..." Pak si povídáme o stavu pana Horníčka a já se dozvídám věci, o kterých panu Brodskému říkám, že je mi z nich smutno. Radši se snažím převést řeč jinam.
Pane Brodský, jak se dělá valašský bramborový salát?
Jako normální, ale dávají se do něj jen brambory a cibule. A smím se na něco zeptat vás. Co děláte, když je vám smutno?
Zkouším dělat buddhistické meditace. Ale moc mi to nejde.
A bez toho Buddhy by to nešlo? Já dávám přednost Jehovovi...
To je taky možnost. Řekněte mi, prosím, nějakou židovskou anekdotu...
Chcete slyšet židovskou anekdotu ze života? Kdysi jsem hrál v Mexiku v češtině Cervantese, ty lidi lautr ničemu nerozuměli, ale někdo zavolal "Bravo!" Nedávno jsem byl se svojí dcerou Terezkou na besedě a říkal jsem, že až umřu, tak bych chtěl, aby až bude rakev zajíždět do katafalku, aby obecenstvo vstalo a sborově zakřičelo "Bravo!" A Terezka na to řekla: "Já jsem přesvědčena, že by tatínek byl ještě radši, kdyby až bude ten katafalk zajíždět, někdo spontánně vykřikl: Opakovat!"
Děkuji vám za rozhovor...
Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v literárním časopise Dobrá adresa 2/2001
Vytisknout