Hrozí nám hyperinflace, státní bankrot a válka?

15. 12. 2011 / Aleš Uhlíř

Česko stojí před rozhodnutím, zda poskytnout na pomoc eurozóně 3, 5 miliardy eur (90 miliard korun). Bylo by to nezodpovědným plýtváním země, která se sama neúspěšně potýká se svým rostoucím dluhem nebo naopak odpovědným výrazem solidarity? Ať tak či onak, je to dobrý důvod pro vzájemné napadání v českém politickém rybníku a vděčné téma nekonečných internetových diskuzí. Věci související s krizí, finančním systémem, dluhy aj. viděno z domácího pohledu začínají pomalu unavovat. Není od věci podívat se jinam. Např. jít na You Tube a vyhledávat podle témat, resp. různých klíčových slov. Tak jsem nedávno narazil na krátké vystoupení Hanse Bockera (*1939), působícího mimo jiné jako vysokoškolský učitel, o němž lze získat informace na německé Wikipedii. Ve své krátké přednášce z počátku tohoto roku vidí budoucnost stávajícího peněžního systému, kde se množství peněz v oběhu (v případě určující měny, jakou je dolar) řídí zájmy nepatrné skupiny privátních osob, víc než chmurně.

Podle Hanse Bockera zhroucení měnového a hospodářského systému způsobí hyperinflaci, státní bankrot a snad i válku. Při státním bankrotu hodnota papírových peněz půjde rychle k nule, při hyperinflaci to může trvat rok, dva i více a výsledek bude nakonec stejný. Německo mělo ve 20. století snad 4 -- 5 různých marek a všechny jsou pryč. To je dle něj zákonitý osud všech papírových peněz, které nejsou kryty reálnými hodnotami. Nevylučuje ani válku, v níž lidé nemají čas příliš se zaobírat svou ekonomickou situací, inflací apod. a veškeré takové problémy jsou potlačeny starostmi o rodinu, obstarávání potravin a o holé přežití.

Dluhy mohou růst a také rostou. Privátní osoba může mít dluh po dlouhou dobu, velká firma větší dluhy a déle a země může mít dluhy ještě podstatně déle, ale ve všech případech nastane den, kdy věřitel bude chtít dluhy vyrovnat. U státních dluhů nakonec nastává situace, kdy nelze dluhy obsluhovat a platit úroky, neboť nejsou dostatečné příjmy z daní. Potom dluhy rostou exponenciálně. Vždy však platí, že jednou dojde k tomu, že věřitel si řekne o zaplacení. Pak je konec, měnový a hospodářský systém se rozloží a není jiné cesty než otevřený rychlý státní bankrot nebo pomalejší hyperinflace se stejným výsledkem na konci -- úplné znehodnocení papírových peněz.

Podle Bockera dnes údajně k vytvoření produktu, který v DPH přinese jeden dolar, je zapotřebí vytvořit dluh 6 dolarů, což platí i pro euro a tento systém, jak říká, je odsouzen k smrti. Zde se chce dodat, že tak "výkonná" nebyla ani socialistická ekonomika ve svém posledním tažení.

Když jsem v úzkém kruhu známých o těchto názorech hovořil, zjistil jsem, že lidé přijmou vše jako možné, nikoli však válku. Válka je něco, co jsme si zvykli vidět jinde, a to jen v televizi nebo na obrazovce počítače a co se týká někoho jiného. Jakoby 20. století bylo od nás kdesi v šerém dávnověku a naši rodiče a prarodiče žili v jiném světě. Jistěže se již v Evropě ani jinde proti sobě nepostaví milionové armády. Tak se ostatně dnes, jak víme, války dávno nevedou.

Cesta, kterou si k osvobození od dluhů zvolil Island, je lákavá, ale uskutečnitelná právě jen na Islandě, okrajové zemi s počtem obyvatelstva srovnatelným s Ostravou. Odmítnutí platit dluhy, šlápnout bankám a zlodějům na krk, změnit ústavu, podstoupit přechodně zchudnutí a začít nanovo, to nelze od současných politiků očekávat. Ostatně zde není ani nikdo, kdo by si to vynutil a možná by tuto volbu ani sami lidé nechtěli, což je dobře vidět z celkové apatie a bezradnosti. Ani čelní lídři EU Merkelová a Sarkozy možná sami neví, co dělat a vše, co podnikají, je v podstatě snahou získat čas navíc a doufat, že nastane jakýsi obrat k lepšímu. Nic nebudou chtít rozhodovat, a teprve až nastane katastrofa, podřídí (oni či jejich nástupci) své konání nové situaci.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 15.12. 2011