Kam s Pánem Bohem ... ale proč ?

4. 10. 2011 / Pavel Urban

Filozofové mají výhodu volnějšího výkladu světa. Na rozdíl od vědců nemusí být nutně duchovními následovníky Aristotela. Nicméně všechno má své meze. Pro práci s kauzalitou existují jistá pravidla. Pokud je filozof nehodlá respektovat, měl by vysvětlit proč.

Podle Jana Kadlubce znamená víra v Boha v podstatě vraždění, zatímco spojovat vraždění s osvícenstvím neuvěřitelné zneužití. Existuje ovšem i mnoho věřících, kteří nikdy nikoho nezabili a mnoho masových vrahů, kteří v Boha nevěřili. Záleží na tom, které masakry si z dějin vybereme. A, samozřejmě, co označíme za autentické a co za zneužití.

V kauzalitě také důležitou roli časový faktor. "Balkánské války" je termín s možným širokým významem. Z kontextu je ale zřejmé, že Jan Kadlubec má v tomto případě na mysli války po rozpadu staré Jugoslávie. Ty začaly v roce 1991 v Chorvatsku; o rok později vypukla válka v Bosně a Hercegovině. NATO vstoupilo do této války až v roce 1995. Pokud tedy Jan Kadlubec pokládá Alianci a její představitele za hlavní "osnovatele" této války, měl by to vysvětlit. Zřejmě tu působí nějaký filozofický princip obrácené kauzality, který jsem nepochopil.

Někteří tvrdí, že Západ už dříve tak či onak podporoval separatisty. Pokud tomu tak bylo, pak jsou hlavními viníky podporovaní a ne podporovatelé. Něco jiného je někoho podporovat, něco jiného je řídit jej nebo za něj dělat "jeho" práci. Pokud to, co Západ udělal nebo podle svých kritiků měl udělat, dokázalo zosnovat balkánské války, pak by šlo o zázrak. Jan Kadlubec ovšem na Boží zázraky nevěří, jak již dříve jasně deklaroval. Že by tedy věřil na zázraky pekelné ?

Je také možné, že takzvané "velké ryby" jsou schopny vyvolávat války na dálku pouhou vůlí, bez adekvátních činů. V tom případě Boha skutečně nepotřebujeme, neboť jeho možnosti a pravomoce přešly na amerického prezidenta.

Přiznám se, že závěrům takovéto filozofie přistupuji se značnou rezervou. Koneckonců si to můžu dovolit. Žiji ve světě, kde se Bůh necpe tam, kde ho nechci. Kde myšlení inkvizitora, byť ateistického, je známkou jisté nedostatečnosti. Kde ideje a principy jsou zneužitelné k privátnímu či skupinovému prospěchu, aniž by přitom musely ztratit svůj vyšší smysl. Kde mozek je sídlem nejen racionality, ale i iracionality. Kde obě tyto kategorie jsou propojené jak barvy v mandale. A snažit se je za každou cenu roztrhnout je samo o sobě iracionální.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.10. 2011