Co by dělal Keynes, kdyby nežil v době keynesiánské, aneb Úvaha hypotetická, leč inspirativní

4. 10. 2011 / Karel Dolejší

***

Geoghegan upozorňuje, že ekonomické recepty navrhované dnes americkou pravicí i levicí jsou v obou verzích recepty na katastrofu. Pravice reprezentovaná "deficitovými jestřáby" a příznivci Tea Party navrhuje taková drastická úsporná opatření, která by uvrhla ekonomiku zpět do recese a ještě zhoršila postavení chudých i střední třídy. Jenže i recepty navrhované levicí jsou vlastně k ničemu. A to hlavně proto, že ta pro změnu volá po bezstarostném zadlužování a takto financované plné zaměstnanosti, aniž by věnovala pozornost důsledkům, k nimž by tento postup v praxi vedl - v situaci, kdy Spojené státy mají obrovský a stále rostoucí deficit zahraničního obchodu.

Geoghegan vcelku podrobně vysvětluje, kolik obrovského úsilí věnoval John Maynard Keynes odstraňování státních dluhů různých zemí, a jaký význam přikládal aktivní obchodní bilanci v zahraničním obchodě. V jeho interpretaci se tedy Keynes vůbec nejeví coby marnotratný rozhazovač veřejných fondů, jak jej známe jednak od současných neokeynesiánů, a ještě více v úmyslné karikatuře pravicových kritiků. Naopak: Zdůrazňoval, že hlavním stimulem ekonomiky je především aktivní obchodní bilance, a že ji nemůže nic nahradit.

Je jistě mimořádně líbivé hovořit o tom, jak dáme lidem peníze z veřejných rozpočtů a zaměstnáme je na veřejných projektech, říká Geoghegan - jenomže v situaci, kdy máme pasivní obchodní bilanci, tím žádný pověstný keynesiánský multiplikátor do pohybu neuvedeme. Ve 30. letech, kdy byly USA světovým exportérem číslo jedna a prakticky nic nedovážely, to mohlo fungovat skvěle. Za současných okolností to však už takřka vůbec nefunguje. V modelovém keynesiánském případě, kdy by vláda ukryla bankovky do prázdných lahví, zakopala je a zaměstnala lidi bez práce na jejich opětovném vykopávání, by došlo k tomu, že by dělníci s nalezenými bankovkami odešli do baru a po pár skleničkách dostali hlad, takže by vedoucí podniku objednal něco k jídlu. Časem by vznikl určitý tlak na stávající dopravní kapacitu, takže přepravce by objednal další náklaďák atd. A tohle vše by ovšem pocházelo z domácí ekonomiky.

Ne tak dnes. Jestliže dnes federální úřady rozdají lidem peníze, ti je vzápětí utratí za zboží vyrobené v Číně a Německu, čímž ještě dále zhorší pasivní bilanci země v zahraničním obchodě. A co hůře: Pokud by někdo zakopával lahve s bankovkami, v outsourcované ekonomice by je soukromé firmy nakonec nechaly vykopávat levné čínské nezletilce na druhém konci světa. V globalizované ekonomice závislé na dovozu prostě všechny vládní stimuly obrovsky "prokapávají" do zemí, v nichž sídlí importéři, a de facto tak z peněz daňových poplatníků podporují další rozmach konkurentů na úkor zbytku upadajících domácích producentů. Pokud by chtěl někdo ekonomiku skutečně nastartovat, musel by stimulovat nikoliv spotřebu, jak nám do omrzení opakují populističtí neokeynesiáni, ale investice a export.

A zde už Geoghegan opět vstupuje na starou známou půdu a navrhuje vrátit se k osvědčeným opatřením - oslabit sklon investorů usilovat spíše o hazardní zisky ve finančních spekulacích než o solidní zisky z dlouhodobých investic do reálné ekonomiky, a to například obnovením zákona Glass-Steagall Act oddělujícího komeční a investiční bankovnictví; kromě toho reformovat americké korporace po německém vzoru a podpořit tak tendenci k reinvestování zisků, atd. Podrobný rozbor jeho návrhů rád přenechám jiným, můj stručný komentář k nim zní, že jsou soudě podle toho, jak reálně probíhalo funkční období Obamovy administrativy, v dnešních Spojených státech naprosto politicky neprůchodné...

***

Geoghegan se v rámci keynesianismu dostává na samý okraj podrobné analýzy závažných strukturálních změn, které proběhly ve světové ekonomice zhruba od první poloviny 70. let. Zároveň se však v jeho interpretaci jasně ukazuje, že keynesianismus rozhodně nenabízí a ani nikdy nenabízel nějaké univerzální řešení aplikovatelné vždy a všude. Pokud má některá země aktivní bilanci v zahraničním obchodě, jež je nezbytnou podmínkou funkčnosti keynesiánské politiky, pak to ale nutně znamená, že některá jiná země má zkrátka zase bilanci pasivní - a keynesianismus aplikovat nemůže (tedy: může, ale bude tím podporovat především importy a další zhoršování obchodní bilance).

Poté, co se věci podíval mnohem více na zoubek než krugmaničité vyprávěnky o návratu do starých zlatých časů New Dealu, nakonec ale i právník Geoghegan propadá profesionální deformaci a díky ní i zavedené iluzi. Domnívá se totiž, že hlavní příčinou nekontrolované expanze finančního sektoru zhruba od konce 70. let byla právní a institucionální deregulace. To ovšem už vlastně představuje nakročení k idealistickým, ne-li přimo moralizujícím představám o tom, jak byla chamtivost puštěna ze řetězu díky ďábelským svodům všemožných randovců, hayekovců, Chicago boys & dalších prohnaných kosmických ještěrek. Zde už jsme téměř na cestě k teoriím spiknutí, jež upoutávají pozornost k tak "důležitým" skutečnostem, jako kdo se kdy s kým a jak sešel a co mu řekl, a naopak úplně odvádějí pozornost od souběžné transformace všeobecných strukturálních podmínek podnikání v globálním měřítku.

Představa, že to byly hlavně a především regulace jako Glass-Steagall Act, co v poválečných dekádách vedlo investory, aby vkládali své peníze spíše do výroby než do spekulací, ignoruje fakt, že další, nejméně stejně silný motiv prostě představovala vysoká ziskovost výrobního sektoru v poválečném období, a to dokonce i v podmínkách vysokých a dále rostoucích mezd. Tento motiv dnes již dávno nikde nefunguje a pouze neznalost skutečných poměrů v Evropě Geogheganovi umožňuje stavět do pozice ideálu současné Německo - o němž Češi a další Středo- a Východoevropané přece z vlastní zkušenosti velmi dobře vědí, že prostě jen outsourcuje subdodavatele mnohem sofistikovanějším způsobem než USA, ponechává si pokud možno finální výroby doma, a i přesto všechno tam reálné mzdy klesají...

Politická třída na Západě je dnes jako celek zkorumpována korporacemi a finančním sektorem natolik, že je nepředstavitelné, jak by mohlo z její strany dojít k obnovení starých regulací ve finančnictví a s nimi souvisejících opatření. Ale i kdyby k tomu nakrásně došlo, možnost outsourcingu, vývozu kapitálu, existence daňových rájů a další vymoženosti globalizace by efekt podobného kroku značně limitovaly.

Za jakých podmínek by kapitalisté vůbec hypoteticky mohli souhlasit s tím, že je stát nutí investovat do výrobních odvětví s klesající mírou zisku místo do burzovního kasina? Snad jedině tehdy, pokud by jim tentýž stát současně garantoval částečnou kompenzaci zmíněné újmy zrušením regulace mezd. Ale to si lidé jako Thomas Geoghegan nejspíš nepřejí, takový pokus o řešení problému deficitu zahraničního obchodu by jejich nadšení nevyvolal...

S návratem recese se jistě opět vynoří řada návrhů na to, jak omezit autodestruktivní tendence světové kapitalistické ekonomiky přiznávané nyní už i naprosto "nelevicovými" a nemarxistickými ekonomy jako Nouriel Roubini. Je však současně mimořádně nepravděpodobné, že by se protřelí hráči z řad investorů a manažerů korporací nechali jen tak podruhé lapit do stejné pasti, v níž se nacházeli před nástupem tatcherismu a reaganomiky a která by už dnes ani přibližně nepřipomínala onu "zlatou klec", již kdysi s takovým úsilím opouštěli...

Vytisknout