Je čas změnit legendy

3. 10. 2011 / Jiří Jírovec

Uvedená věta je na bankovního úředníka příliš filosoficky načechraná a masám (a možná i jemu samému) patrně těžko srozumitelná. To, že žijeme vedle Germánů, kteří od nás raději berou, než aby dávali, je celkem jasné. Součástí našeho vnímání sebe sama může být, že u nás udělá pořádek vždycky někdo zvenčí. Jinak bychom se samou slovanskou láskou mezi sebou povraždili. Tak je možné vnímat třeba výrok Palackého "kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je vytvořit".

Jakou inspirací může být legenda o tom, že se kdosi nechal zapíchnout vlastním bratrem a před tím posílal stříbro a dobytek Germánům, místo aby se jim postavil? Mučedníky, z nichž se posmrtně stali spasitelé, vytváří ráda církev, aby vedla poslušné ovečky k přesvědčení, že je kdosi nahoře spasí a že příliš nezáleží na tom, co moc pozemská činí.

Boleslav I., jenž pak byl údajně daleko lepším a úspěšnějším vladařem než starší brácha, byl jako nepřítel Germánů zapomenut. Svatý Václav se jako symbol hodil Němcům, kteří na památku Reinharda Heydricha zřídili pro Protektorát Böhmen und Mähren vyznamenání známé jako Svatováclavská orlice.

Projevy u příležitosti odevzdání "Čestných štítů Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatováclavskou", tedy vyznamenání ustanoveného K.H. Frankem v roce 1944, shrnuje ČTK 28. září 1944 takto:

V roce 2007 byla historie Svatováclavské orlice předmětem pořadu Svatováclavské povídání redaktorky Daniely Drtinové (27. září) s Tomášem Halíkem a historikem Janem Borisem Uhlířem. Jiří Černý o něm píše, že bylo šťastně výjimečné. Zvláště úderně prý působil citát Adolfa Hitlera uvedený Uhlířem:

S mrazením v zádech se lze obávat, že ty dva citáty mohou být zcela pravdivé. Vždyť se po roce 1989 zase hlásíme k Háchovi a Německu se za válku omlouváme jak můžeme. Kdoví, jestli tím nenavazujeme na svatováclavskou legendu ve smyslu oněch citátů. Možná se jednou omluvíme i za soudní vraždu K.H. Franka, který naši cennou legendu tak pěkně udržel při životě.

Svatováclavská legenda již vyčichla a její význam se smrskl na den volna, když svátek nevyjde na sobotu či neděli. Je možné, že se na ni president Klaus odvolává, aby národu podsunul myšlenku, že je dobré mít spasitele jménem Václav III. -- třeba v čele vlastenecko-tradičně-echtkonzervativní strany, kterou možná založí. No, se svatováclavskou legendou se vždy manipulovalo. Dokonce i datum údajné vraždy bylo za první republiky posunuto na politickou objednávku. Navíc není jasné, zda kníže Václav vůbec žil, a pokud ano, zda Boleslav neudělal dobře, že vladařsky neschopného vévodu bratrsky zapíchnul. Tedy pokud to vůbec udělal.

Je čas uvědomit si, že svatováclavská legenda není nenahraditelná. Existuje totiž moderní cimrmanovská legenda, která nám je bližší časově i svým nenáboženským charakterem. Není tedy vnucována shora klérem, ale šíří se silou vlastních myšlenek. Výsledkem je, že za pouhých 45 let po objevení legendárního velikána se stala pokladem vskutku národním. Ostatně i v anketě "Největší Čech v historii" zvolil lid Cimrmana naprosto jednoznačně a jen zákulisní čachry uražených ješitů vedly k dodatečné změně pravidel, aby Cimrman nemohl vyhrát.

Odtržení cimrmanovské legendy od náboženství je prvek velmi pozitivní pro českou ateistickou společnost. Zároveň je ale nebezpečný pro katolickou církev, která by chtěla "zdukizovat" Českou republiku -- to znamená obnovit svoje ekonomicko-politické postavení v hranicích dávno před rokem 1948.

Upozorňuji na tomto místě, že jako syn praktikující katoličky a ateistického vědce nemám nic proti víře v boha, když ji někdo potřebuje a provozuje tak, že neobtěžuje svoje okolí. Tak, jako to dělala moje maminka. Mám ale námitky proti stupiditám (dříve se jim říkalo tmářství), jako je žehnání zbraním a lékařským přístrojům, i proti feldkurátům, kteří působí v armádě, aby se vojákům lépe zabíjelo a v horším případě i umíralo. Zmínku o tmářství jsem ochoten kdykoli odvolat, pokud se objeví statisticky významný rozdíl mezi přístroji požehnanými a těmi bezbožnými.

Cimrman sám byl ateista, ale po českém mravu se v deníku pojistil poznámkou, že se bojí, aby ho za to pánbůh nepotrestal. Tento přístup nepochybně našel oblibu u současných politiků, kteří se pro jistotu křižují před vlastními zlodějnami a nemravnostmi.

Cimrmanovská legenda je zasazena do relativně požehnaných let před 1. světovou válkou a rovněž nabízí určité prolínání německého či rakouského živlu s českým, tedy náznak možné spolupráce, která by ovšem nikdy nevedla k ponižujícímu posílání hřiven stříbra a volů do Němec.

O Cimrmanovi není známo, že by se choval nevlastenecky. Rovněž neexistují důkazy, že by byl jakkoli pomáhal Habsburkům. Přestože se narodil ve Vídni, považoval Böhmen za svoji vlast a výslovně uvedl, že v ní chce zemřít, protože se mu jeví pro ten účel jako nejvhodnější. Jeho kulturní odkaz naznačuje, že po počátečním období, kdy se jeho řeč skládala ze změti germanismů a čechismů, zvládl češtinu záviděníhodným způsobem.

Cimrmanovská legenda je proti svatováclavské naprosto lidská. Cimrmanovi se můžete smát, aniž by jeho vážnost jakkoli utrpěla. To neplatí o knížeti Václavovi, protože u něj by smíchem byla uražena církev, která ho pro vlastní potřeby prohlásila za svatého.

U Cimrmana nehrozí, že se ho pro vlastní potřeby zmocní politická či jiná moc. Badatelé cimrmanovského odkazu prokázali dostatek odvahy odolat mocenským tlakům. Přesněji řečeno, lid si Cimrmana nenechal vzít. Svatý Václav, pokud vůbec existoval, byl postaven nad lid jako modla. Kdežto, jak praví ve své studii Přemysl Rut, Cimrman jsme vlastně my všichni.

Další výhodou cimrmanovské legendy je, že řada jejích objevitelů ještě žije, takže legenda může být národu dále vysvětlována skutečnými odborníky. Naproti tomu, historicky chabě podložená svatováclavská legenda, je vysvětlována historiky, kteří, posíleni nábožensko-politickou objednávkou, vedou učené spory o tom, že to před kostelíkem v Boleslavi bylo tak a ne jinak. Vždyť i datum údajné vraždy bylo za první republiky zmanipulováno. Názor historiků Záviše Kalandry a Emanuela Vlčka, že všechno bylo jinak a možná nebylo vůbec, byl ostatními autoritami briskně odmítnut. Ostatně bůh Kalandru za rouhání ztrestal na hrdle -- byť prostřednictvím komunistického kata. Jiný nebyl zrovna k dispozici, když již odezněla inkvizice.

Cimrmanovská legenda svým daleko modernějším obsahem nutně boří některé staré mýty. Například již legendární České nebe podává jasný důkaz o tom, že Václavovo "orodování za nás", respektive naše prosba v tomto směru, nemá žádný ochranný účinek. Z nebe nehřmí Václavův hlas: "Když nechcete zahynout na německých či jiných jatkách, tak neválčete, volové", ale monotónní, Petrem Bruknerem perfektně dabované, svaté slovo: "nedám, to víte, že nedám" doplněné mimo doslech přiznáním, že s tím stejně nic nemůže udělat.

Náhrada svatováclavské legendy Járou Cimrmanem by nepochybně byla vítána veřejností. Vždyť přináší pohodu, nezávislost a smích. Námitky nemohou mít ani historici. Ti z nich, kteří mají alespoň trochu kulturního rozhledu, vědí o Cimrmanovi daleko víc než o Václavovi.

Proti výměně legend budou politici a klér, kteří upřednostňují poníženost a odevzdání se do rukou moci. Bohužel před nimi nás ani naše budoucí nikdo neochrání, Ani svatý Václav, kdyby byl.

Vytisknout