Pád Tripolisu nemusí znamenat konec konfliktu

20. 8. 2011 / Karel Dolejší

Dejme tomu, že Kaddáfí dnes, zítra nebo za týden ztratí Tripolis, neboli hlavní základnu své moci coby vládce celé země. Možná bude sám zabit nebo zajat, určitě ho další spousta lidí zradí a přejde na druhou stranu. Znamená to automaticky, že pak bude po válce?

Podívejme se do Afghánistánu. Vláda Talibánu tam byla svržena už dávno, Američané měli v zemi v Severní alianci velice schopného spojence, Kábul byl velmi rychle a vcelku bez problémů obsazen, nominálně si vládnou sami Afghánci - a válka už zanedlouho bude trvat deset let.

Podívejme se do Iráku. V ohromné kombinované operaci, která byla vydávána za jasné potvrzení Rumsfeldových fantazií o rozhodující roli špičkových technologií v ozbrojeném konfliktu, byla masivní zastaralá armáda diktátora rozcupována na hadry, kurdské pešmergy poskytly "koalici ochotných" významnou vojenskou pomoc na severu země, nominálně si vládnou Iráčané sami - a konflikt nízké intenzity už v podmínkách, jež jsou teoreticky pro partyzánský boj velice nevhodné, doutná déle než osm let, aniž je jasné, zda po odsunu amerických jednotek nepropukne coby občanská válka znovu plnou silou.

Dostane se kmenům z Tripolska odpovídajícího zastoupení v nové libyjské vládě, nebo budou obyvatelé západu země prostě kolonizováni dobrodruhy z Kyrenaiky, kteří už se začali zabíjet mezi sebou navzájem? Jak budou Libyjci spokojeni s podmínkami, které jim "za odměnu" za vojenskou a finanční pomoc předepíšou intervenující země? Jaký osud čeká početnou komunitu černých Afričanů, které se za Kaddáfího dařilo v zemi velmi dobře, ale od počátku povstání přicházejí zprávy o tom, že je povstalci sumárně persekvována?

To jsou jen některé z neuzavřených otázek, které během halasných oslav vítězství dvou bývalých evropských koloniálních mocností by proxy bude řešit opravdu málokdo...

Vytisknout