Vládní mateníky kolem důchodové reformy III.

8. 7. 2011 / Stanislav A. Hošek

Chování politické moci odpovídalo a i nadále koresponduje s obecnou ideologií predátorského individualismu, která má někdy konkrétní formu neoliberalismu, jindy zase neokonzervatismu anebo dokonce fašizace. Přičemž ve všech případech nejde o nic jiného, než o realizaci totalitního antikolektivismu, ať již v podobě antisociáldemokratismu, různých forem antisocialismu, až po samotný antikomunismus.

Popsanými právními úpravami vládnoucí moc ukrajovala z inkasa penzijního účtu po miliardách až desítkách miliard ročně. Jak ale popíši následně, celou svou polistopadovou národohospodářskou politikou snižovali politici příjmy do všech celospolečenských financí dokonce o celé stovky miliard ročně. Proto a jenom proto není dneska dostatek finančních prostředků nejen na penze, ale ještě výrazněji na zdravotní péči, školství a mnohé bezpodmínečně nutné veřejné stavby a činnosti.

Národohospodářská devastace veřejných účtů

Přehled národohospodářských faktorů snižujících příjmy penzijních a jiných sociálních účtů státního rozpočtu začnu tím nejjednodušším. Nezaměstnaností. Ta není jakýmsi dobrodiním pro zaměstnavatele ukázňujícím zaměstnance, jak si ji pochvalují někteří liberální demagogové, ale představuje fakticky nehospodárné plýtvání potenciálem pracovních sil. V současnosti je registrováno kolem čtvrt milionu nezaměstnaných, ačkoliv ve skutečnosti jich nepracuje kolem tří čtvrtin milionu. Ti dlouhodobější vypadli z evidence a pobírají jen sociální dávky. Kdyby jen registrovaní pracovali alespoň za mzdu deset tisíc měsíčně, byli by sociálnímu pojištění přínosem ve výši osmi miliard ročně. Kdyby všichni skutečně nezaměstnaní pracovali za průměrnou mzdu, prospělo by to účtu sociálního státu v minimální výši neuvěřitelných padesáti miliard každým rokem. Taková částka by již sama o sobě řešila problém nedostatku financí na penzijním účtu.

Velkou národohospodářskou ztrátu dále představují předčasné odchody do starobní penze způsobené převážně pracovní diskriminací starších zaměstnanců. Již v předkrizovém období se odhadovalo, že předčasné pobírání starobní penze snižovalo penzijní účet nižší tvorbou a vyšším čerpáním asi o 8,5 miliard ročně. Po vládních škrtech, které zvýšily propouštění a tedy i předčasné odchody do penze, předpokládám ztrátu tak dvojnásobnou, což považuji za velmi střízlivý odhad. Penzijní účet pak dále snižuje stagnace mezd, či dokonce u některých podnikatelů jejich pokles zdůvodňovaný krizí.

Transformace plánované na tržní ekonomiku a financování penzí

Zásadním národohospodářským zemětřesením vůči všem sociálním účtům, ba dokonce celému státnímu rozpočtu, byla především základní polistopadová hospodářská politika nové moci, založená na liberální ideologii dominance individuálního vlastnictví nad jakýmkoliv jiným. Uzounká skupinka politických reprezentantů si ihned po prvních volbách přivlastnila právo na rozhodování o veškerém majetku státu, který byl do té doby formálně ve vlastnictví veřejnosti. Polistopadoví mocipáni se k onomu bohatství všeho lidu chovali se stejnou vrchnostenskou přezíravostí vůči názorům občanů, jako nejvyšší funkcionáři KSČ před nimi. Ovšem s daleko horším konečným výsledkem. Za nadvlády KSČ totiž po celých čtyřicet let veškerý státní majetek díky pracovní povinnosti všech lidí "vydělával" na penze, neplacenou zdravotní péči a na veškeré školství všem bez rozdílů. Zajišťoval rovněž všem občanům nízké výdaje na bydlení, základní potraviny a dopravu.

Za necelých deset let od doby, kdy novodobé panstvo převzalo do svých rukou správu všeho toho všelidového bohatství, jež bylo do roku 1990 v rozhodovací pravomoci špiček KSČ, ztratil stát přes devadesát procent svého vlastnictví. Noví vládci, aby jim nikdo nikdy neprokázal velikost jejich skutečné hospodářské "neschopnosti", neprovedli při tom ani to základní, co udělá každý nový majitel. Neuskutečnili inventuru majetku, ani se nepokusili o analýzu jeho využitelnosti, ale hned ho začali rozdělovat soukromým osobám podle dvou základních, leč pochybených právních norem o takzvané malé a velké privatizaci. Výsledek je více než tristní. A řeknu o něm naplno, že ve všech vyspělých zemích by za takové hospodaření se svěřeným, natož s mocensky uzurpovaným majetkem, zodpovědné osoby nikdy už neopustily věznice, protože by dostaly tresty v délce mnoha staletí. V několika zemích vzdálenějšího východu by pak neunikly trestu smrti.

Nikdy se veřejnost nedoví, jak velká škoda jí vznikla privatizací, restitucemi a dalšími machinacemi s původně jejím majetkem, především pak s tím, kterého se zmocnil zahraniční kapitál. Jen pro orientaci si dovolím sdělit, že v roce 1992 převody výnosů z kapitálu, investic a práce (úroky, dividendy, reinvestované zisky, pracovní příjmy cizinců) reprezentovaly jen 14,7 mld. Kč, v r. 2000 však už 128 mld. Kč, a v r. 2001 168 mld. Kč. Od začátku tohoto tisíciletí jen na dividendách odchází z naší země do zahraničí více jak 70 miliard ročně, v posledním předkrizovém roce to činilo už přes sto miliard. Skutečných zisků unikajících z naší země se nikdo nikdy nedohledá. Zahraniční vlastníci bank jsou už kupříkladu tak drzí, že se už ani netají tím, že v době nedávné globální finanční krize byly ze zisků našich bank sanovány ztráty bank v jejich mateřských zemích.

Lapidárně lze tvrdit, že konečným výsledkem Klausovy transformace plánovaného hospodářství na tržní bylo největší přerozdělení majetku v dějinách našeho národa za celých tisíc let. Pokud kdokoliv dneska hledá odpověď na otázku, kam se poděly zdroje financí, které komunistům skoro půl století zajišťovaly možnost vyplácet penze, platit všem zdravotní péči a ostatní již připomínané sociální požitky, pak ji kromě finančních veletoků z naší země do ciziny najde také v existenci několika desítek našich dolarových miliardářů a necelých dvaceti tisíc dolarových milionářů. Chybějící peníze pro veškeré veřejné rozpočty totiž figurují i na jejich soukromých kontech.

Kratičká vsuvka o daních

Všichni ekonomové a především politici odkojení liberální ekonomií veškeré mé dosavadní názory odbudou jednoduše tvrzením, že stát nemusí, ba dokonce zásadně nemá nic vlastnit a na všechny své potřeby si má prostředky získat daňovou politikou a jinými poplatky. V tom je, alespoň v jejich očích, fundamentální rozdíl mezi totalitním a tržně demokratickým státem.

Byla by to možná pravda, pokud by stát nebyl vždycky institucí nadvlády jedněch lidí nad jinými, ten současný pak konkrétně nadvládou bohatství nad naprostou většinou lidí. V takovém státě totiž rozhodující vliv, či moc, mají pouze držitelé hlavního balíku bohatství. Jelikož daňovou zátěž by museli nést především, ne-li pouze, jenom oni, podnikají všemožné triky, aby své zdanění co nejvíce snížili. Nejdříve samozřejmě legálně, neboť jejich obslužné elity přece schvalují zákony v jejich prospěch -- a pokud to nejde, tak nezákonně. Abych byl alespoň trochu konkrétní. Náš daňový systém je kupříkladu tak složitý a nepřehledný, že jen ti nejbohatší si mohou zaplatit tak schopné odborníky, aby využili co největší míru daňových odpisů. Praktickým výsledkem pak je, že největší korporace platí relativně nejnižší daně. Zahraniční podnikatelé navíc mohou zisky převádět na své pobočky v zemích, kde platí nejnižší daně. Stát navíc, údajně proto, aby lidem zajistil pracovní místa, poskytuje investorům pro nové podniky daňové úlevy až na deset let, nebo jim ty staré oddlužuje.

Nelze pominout ani vliv blízkého sepětí nejvyšších představitelů politických stran a velkých podnikatelů, který ze stran dělá klientelistické mafie a z podnikatelů gaunery. Pak stačí takovému Bakalovi dát na volební fond pár milionů, aby mu vládní koalice velkou většinou "uzákonila" nižší daně ze zisku právnických osob a ztráty státu na daňovém výnosu zalepila třeba vyšší DPH, onou kverulantskou dan9, kterou některé země vůbec nemají.

A když už nelze placení daní uniknout nijak, tak si firma založí hlavní stan v zemi některého z daňových rájů a je vymalováno. Žádnému rozumnému hospodáři podle mého soudu nikdo nevymluví, že daňové ráje v globální ekonomice jsou celosvětovými finančními oligarchy záměrně vydržovanými institucemi sloužícími pouze ba jedině k daňovým únikům, které dokáží využít právě ti největší bohatci. Stejně tak kupříkladu jim výborně slouží stupidní protidrogová politika států, která zase zajišťuje nutné praní špinavých peněz.

Vhled do problému financování penzijního systému

Jak jsem ilustroval, politická moc naší země je jediným viníkem nedostatku peněz na veřejných účtech, ale její reprezentanti, s neopomenutelnou pomocí příslušníků "obslužné elity", čti parazitů moci, přesvědčují veřejnost, že jde o jakýsi objektivní, ba dokonce naprosto přirozený a nezměnitelný proces všelidských dějin. Jak jsem již napsal v předešlých dvou textech, hlavním argumentem oné dějinné "přirozenosti" ve sféře penzí je prý demografický vývoj. Prodlužování věku dožití a snižování počtu narozených, publicisticky označované stárnutím populace, je podle ideologů individualismu zásadním, ne-li jediným důvodem, proč je reforma, čti škrtání penzí a všech veřejných výdajů, opravdu, ale opravdu nezbytná, jinak hrozí, co jiného, než obvyklý pravičácký strašák, katastrofa, v poslední době kupříkladu v podobě řeckého bankrotu.

Stojí za zamyšlení, zda financování penzí opravdu tak osudově závisí na demografii, čili poměru počtu aktivně pracujících k počtu penzistů. Každý ekonom na první pohled musí přiznat, že v celém národohospodářském procesu hraje neopominutelnou roli rovněž, mimo jiné, i celospolečenská produktivita práce. Pro ilustraci tohoto vlivu poznamenávám, že ještě před sto lety pracovaly v zemědělství tři čtvrtiny všeho obyvatelstva a přesto docházelo k hladovění. Dneska v těch samých technologicky vyspělých zemích pracuje v agrosektoru pět procent lidí a produkce potravin je tak vysoká, že jich až třetinu promrháme. Takto obrovsky zvýšená produktivita a předpoklad jejího dalšího -- a dokonce stále rychlejšího -- růstu, dává naprostou záruku, že bude i v budoucnu dostatek materiálních hodnot potřebných pro "uživení" penzistů. Je totiž velmi důležité si přiznat, že vůbec nezáleží a také v budoucnu nikdy záležet nebude, na množství peněz v eventuálních penzijních fondech, ale především na tom, aby pro život penzistů bylo reálně vyprodukováno dost potravin, obydlí, oblečení a nezbytného spotřebního zboží. Pokud by reálná produkce zkolabovala, tak ani klienti nejbohatších fondů se jejich papírků nenajedí, snad se na pár chvil u nich pouze ohřejí. Právě na tomto místě si proto dovolím připomenout okřídlený a odpůrci často zesměšňovaný Špidlův bonmot, "zdroje jsou". Zdůrazňuji, že řekl, zdroje jsou a nikoliv peníze jsou.

Zkusím si teď trochu zahrát na proroka. Podívám-li se na vývoj technologií jen za tři čtvrtiny století, kdy jsem žil, vidím tak obrovský pokrok, že si mohu dovolit předpokládat, že za stejně dlouhou dobu budoucí, naprostou většinu konzumovaného zboží budou vyrábět automaty udržované, ba dokonce konstruované roboty. Pro lidi pak v této oblasti jednoduše už nebude skoro místo, vyjma nějakých projektů a nejvyšších řídících obsluh. Takže je docela možné, že většina lidí v těchto sektorech už ani nebude pracovat v dnešním slova smyslu. Práce se vůbec s vysokou pravděpodobností stane velmi nedostatkovým statkem. Lidé budou pracovat v neziskových sektorech a podobných zařízeních, takže dokonce ani možná nebudou vydělávat. A já se ptám, co potom, jak se budou tvořit peněžní fondy, odvislé pouze a jen od individuálních příjmů?

Financování penzí, čili dosavadní národohospodářská praxe ekonomiky svobodného trhu, zajišťující penzistům základní potřeby spokojeného života, podle mne nemusí a s vysokou pravděpodobností ani v budoucnu nebude vůbec, ale naprosto vůbec, založena na současné metodě odkládání osobní spotřeby, nebo jakéhosi pseudošetření si na stáří a dalších podobných metod, které mají svůj dějinný původ nejen v tržní ekonomice, ale především v nehumánní ideologii sobeckého individualismu, shrnuté do zvrácené teze, že se má každý o sebe postarat sám. Zajišťování stáří se bude muset stát celospolečenskou institucí, protože většina lidí snad už nebude pracovat v prostředí ziskovém, ba ani jinak vytvářejícím spotřební hodnoty.

Pokud už všichni uznáváme, že současný systém financování penzí nebude v budoucnu dostačující pro zajištění spokojeného stáří, pak je nezodpovědné v něm pokračovat a pouze upravovat jeho parametry a vymýšlet nějaké další a další "pilíře" odvozené pořád od stejného principu, čili od individuálních příjmů. Především je ale doslova zvrhlé, až společensky zločinné, redukovat jeho parametry pouze ke škodě penzistů, především těch budoucích. Celý současný systém financování penzí je proto bezpodmínečné nutné zásadně změnit na jiný, který se současným možná už nebude mít naprosto nic společného.

Vytisknout