Humalův triumf v Peru: prohra Ameriky

7. 7. 2011 / Immanuel Wallerstein

Peru je klíčovou zemí v geopolitice Jižní Ameriky z řady důvodů: kvůli svým rozměrům, dědictví říše Inků, poloze na pramenech Amazonky, přístavům na Tichém oceánu a svým současných dějinám jako jevišti důležitých bojů mezi nacionalistickými silami a proamerickými elitami.

Roku 1924 založil Victor Raúl Haya de la Torre, peruánský intelektuál a marxista -- velmi neortodoxní marxista -- organizaci Alianza Popular Revolucionaria Americana (APRA), zamýšlenou jako panamerické antiimperialistické hnutí. V Peru APRA přes tvrdé represe vzkvétala. Co bylo na ní původní a čím se lišila od skoro všech levicových hnutí v Amerikách, bylo vědomí, že většinu peruánských rolníků tvoří původní kečuánsky mluvící obyvatelé, systematicky vylučovaní z politického života a zbavení kulturních práv. Po roce 1945 APRA začala poněkud zmirňovat svůj původní radikalismus, ale zachovala si silnou lidovou základnu. Pouze smrt zabránila Hayovi de la Torre, aby byl roku 1980 zvolen prezidentem.

Vláda Peru zůstala v konzervativních rukou do roku 1968, kdy skandály kolem pronájmu práv na těžbu ropy vyvolaly vojenský převrat, který provedli nacionalističtí důstojníci v čele s generálem Juanem Velascem Alvarado. Převzali moc a ustavili Revoluční vládu ozbrojených sil.

Velascova vláda znárodnila ropná pole a pak řadu dalších hospodářských odvětví. Co víc, zavedla do školství dvojjazyčnost tím, že dala kečuánštině stejný status jako španělštině. Vláda zahájila programy zemědělské reformy a industrializace nahrazující importy.

Její zahraniční politika se posunula výrazně doleva. Peru pěstovalo dobré vztahy s Kubou a kupovalo vojenskou výzbroj od Sovětského svazu. Poté, co Pinochet svrhnul v Chile roku 1973Allendovu vládu, začaly být vztahy mezi Peru a Chile napjaté. Hovořilo se dokonce o válce, až byl konečně roku 1975 Velasco svržen konzervativními silami ve vojsku. V Peru tak skončilo sedmileté období nacionalismu s levicovým sociálně-ekonomickým programem pod armádním vedením.

Když byl roku 1985 zvolen prezidentem Alan García jako vůdce APRA, na krátkou dobu obnovil levicovou tradici tím, že navrhnul moratorium na zahraniční dluhy. Tato jeho snaha ale byla zakrátko zmařena. García se pak posunul doprava a přijal neoliberalismus. Peru v té době čelilo několika povstáním, z nichž nejznámější bylo Sendero luminoso se základnami v andských oblastech obývaných zemědělskými Aymary.

Ve volbách roku 1990 byl soupeřem nyní už velmi nepopulárního Garcíi slavný spisovatel a významný konzervativní myslitel Mario Vargas Llosa, který vedl kampaň na ryze neoliberální ekonomické platformě. Nečekaně ale došlo k souboji tří kandidátů, v němž zvítězil málo známý Peruánec japonského původu Alberto Fujimori. Hlasovali pro něj hlavně lidé, kteří odmítali aristokratický styl Vargase Llosy.

Fujimori se projevil jako tvrdý diktátorský typ, který pomocí armády dokázal rozdrtit Sendero luminoso stejně jako městské povstalecké skupiny. Aby si pojistil moc, Fujimori neváhal rozpustit Kongres, vměšovat se do soudnictví a prodloužit si druhé funkční období. Vysoká míra korupce a nevybíravé způsoby vládnutí však vedly k jeho svržení. Fujimori uprchnul do Japonska, ale byl souzen v nepřítomnosti a odsouzen k dlouholetému vězení.

Na jeho místo nastoupil roku 2001 Alejandro Toledo, který pokračoval v neoliberálním programu. A roku 2006 se o prezidentský úřad znovu ucházel Alan García. Jeho soupeřem byl dřívější důstojník Ollanta Humala, kterého otevřeně podporoval Hugo Chávez. Tato podpora poškodila Humalovy vyhlídky, stejně jako je poškodily útoky na Humalův postoj k lidským právům v době, kdy byl armádním důstojníkem. Zvítězil Toledo, který pak dál a ještě intenzivněji pokračoval neoliberální cestou. Hospodářství vzkvétalo v důsledku světové konjunktury v exportu energií a nerostných zdrojů. K masám se ale její výnosy nedostaly. Typicky probíhaly věci tak, že vláda umožnila nadnárodním korporacím zmocnit se půdy v amazonské oblasti a začít těžit tamní nerostné zdroje. Hnutí původních obyvatel kladla odpor vedoucí v červnu 2009 k masakru, který dostal jméno Baguazo.

Právě v tomto posledním období se Peru stalo ohniskem dvou geopolitických zápasů. Jeden probíhal mezi Brazílií a Spojenými státy. S Lulou v úřadě prezidenta bojovala Brazílie se značným úspěchem za dosažení autonomie Jižní Ameriky prostřednictvím výstavby regionálních struktur jako je UNASUR a Mercosur. Spojené státy se snažily o protitah vytvořením Pacifické aliance Mexika, Kolumbie, Chile a Peru, která byla založena na dohodách o volném obchodu se Spojenými státy. Kromě toho zahájily Kolumbie, Peru a Chile projekt integrovaného obchodu cennými papíry nazvaný španělskou zkratkou MILA. A ozbrojené síly Peru se aktivně napojily na vojenské Jižní velitelství (Southern Command) Spojených států.

Druhý geopolitický zápas probíhal mezi Čínou a Spojenými státy a šlo v něm o přednostní přístup k nerostným a energetickým zdrojům Jižní Ameriky. Také v něm bylo klíčovým místem Peru. Humalovi tentokrát dopomohly k volebnímu vítězství tři věci. Zaprvé se otevřeně přihlásil k brazilské sociálně demokratické cestě. Nepadla už žádná zmínka o Chávezovi. Humala se často setkával s Lulou a mluvil o tom, že se Peru stane "strategickým partnerem" Mercosuru.

Druhým rozhodujícím prvkem byla velmi silná podpora, kterou mu vyjádřil Vargas Llosa. Konzervativní aristokrat Vargas Llosa prohlásil, že by bylo pro Peru katastrofou, kdyby si zvolilo Fujimoriho dceru, která by zrušila rozsudek nad svým otcem a pokračovala v jeho pochybných způsobech. Vargas Llosa způsobil vážný rozkol v konzervativních silách.

Třetím rozhodujícím prvkem byl postoj peruánské levice, která měla k Humalovi dlouho výhrady. Jak napsal přední levicový intelektuál Oscar Ugaretche pro latinskoamerickou tiskovou agenturu Alai-AmLatina, "pro nás všechny je Humala otazník, ale Fujimori je jistota".

Ugaretche shrnul volby touto větou: "Nejdůležitější na nich ovšem je, že se Peru vrátilo do Jižní Ameriky." Uvidíme, co bude Humala schopen dosáhnout uvnitř země, pokud jde o redistribuci a obnovení práv většiny tvořené původními obyvateli. Ale geopolitická protiofenzíva USA, Pacifická aliance, je zmařena.

Vytisknout