Pár dodatečných poznámek k Wendersově filmu Pina

7. 7. 2011 / Jan Čulík

Film je pokusem vytrhnout člověka z času, v němž všechno nakonec mizí a lidský život je nesmírně krátký a bezvýznamný. Je svědectvím o neuvěřitelném tvůrčím vzepětí jedné osobnosti, které se však nevyhne negaci smrtí. Dílo Piny Bauschové už neexistuje, protože se dál nerozvíjí -- existuje leda jako pietní odkaz.

Dílo Piny Bauschové, jak jej představuje Wendersův film -- a trojrozměrná digitální technologie se k němu hodí vynikajícím způsobem, jako by byla pro tento druh tvorby vytvořena, je neuvěřitelně invektivní a originální. Často se setkáváme s trapnými pokusy, kdy se rádoby umělci snaží napodobovat či rozvíjet už existující klasické dílo. Takovým trapným pokusem byl letos na karlovarském festivalu film polského režiséra Lecha Majewského Mlýn a kříž, který se pokusil dodat něco ke klasickým obrazům Pietera Breughela. Nedodal nic.

Naproti tomu Pina Bausch při tanečních kreacích svého souboru využívá nejrůznějších klasických hudebních skladeb. Jednou z nejdojemnějších je ve filmu árie umírající Dido z Purcellovy kantáty Dido and Aeneas. Ta hudba je tak dokonalá, že se k ní nedá skoro nic dodat. Přesto ji choreografický výkon souboru Piny Bauschové nesmírně obohatil. Ty sekvence jsou tak dokonalé, že při nich člověka až mrazí.

Choreografka používala celou řadu přírodních materiálů: zeminu, kamení, vodu. Všecko jsou to v jejích baletních produkcích metafory překážek. V jedné inscenaci na jevišti prší a tanečníci se ráchají v patnácti centimetrech vody. Jindy tančí na rozprostřené hlíně. V jedné scéně nabírá tanečnice lopatou hlínu a opakovaně ji hází na druhou tanečnici, pohybující se na zemi. Lidská interakce s materiálem, a tedy s přirozeným světem, je absolutní. Proto je také logické, že se ve Wendersově filmu mnohé taneční kreace odehrávají venku, v městě, v povrchovém lomu, v přírodě.

Nejsem odborník na moderní balet a předpokládám, že většina lidí asi usoudí, že je pro ně tento druh umění nesrozumitelný. Performance souboru Piny Bauschové jsou však tak lidské a originální, že osloví zřejmě úplně každého. Jejich sledování mě vedlo k úvaze, jak tento druh umění vlastně funguje. Ty kreace jsou neuvěřitelně lidské a pohyby těla, končetin, gesta v obličeji mají obrovský emocionální náboj a sdělují i zcela konkrétní sémantický obsah. Zajímavé je, že ačkoliv jsou tyto performance zcela vizuální a prostorové, přesto je nelze vyjádřit slovy. Jakoby byl tanec Piny Bauschové kdesi na rozhraní hudby a poezie.

Vytisknout