Pozoruhodný, až příliš "dokonalý" film o naší době
7. 7. 2011 / Ema Čulík
Když se podíváte na město z vrcholku nejvyšší budovy, všechno vypadá krásně. Slunce se leskne v oknech, lidé běhají jako mravenci. Pokud se ale opravdu o to město zajímáte, nic se o něm z výšky nedovíte -- musíte vstoupit do jeho špíny a chaosu, setkat se s jeho lidmi, tváří v tvář.
Film Life in a Day (Život za jeden den, UK, Kevin MacDonald, 2011) si předsevzal, že vytvoří portrét celého světa během jednoho dne, 24. července 2010. Organizátoři požádali lidi na celém světě, aby natočili na video svůj život během tohoto dne a dali to video na YouTube. Jedinými směrnicemi bylo několik jednoduchých otázek, například: "Co máte rádi?" "Co máte v kapse?" "Čeho se bojíte?" MacDonald a jeho producent Ridley Scott spolu se střihačem Joem Walkerem (který určitě zaslouží zmínku) pak museli zhlédnout 4500 hodin filmu, příspěvky od 80 000 lidí. Z toho, co vybrali, udělali film.
Film se pohybuje chronologicky, od půlnoci k půlnoci. Nejprve ukazuje, co lidé dělají v noci, jejich úzkost pociťovanou v brzkých ranních hodinách, probouzení se, čištění zubů, snídani, a tak dále. Den má volnou strukturu dětí, porodů, lehké práce a hry před obědem, pak oběd, jídlo,, "Co máte rádi?", svatba po obědě, kapsy, konflikt, válka, strach, pak odvaha, naděje a nakonec závěr. Každý jednotlivý střih je dokonale načasován, často je humorný a ironický, všechny formy Eisensteinova střihu jsou přítomny, tempo odpovídá emocionálnímu vývoji "příběhu".
Samozřejmě, hrdiny tohoto filmu jsou ti lidé, kteří natočili ty klipy. Někdy mě jejich přímá otevřenost až šokovala. Jedna matka ukázala své jizvy po operaci rakoviny. Chlapec vytáhl z kapes injekční stříkačky. Dívka skypovala se svým chlapcem, který slouží u armády v Afghánistánu. Mladý muž přiznal své známé, že se mu líbí -- a je odmítnut. Stará manželská dvojice oslavuje padesáté výročí své svatby tím, že obnoví svůj svatební příslib. Homosexuál, který se poprvé v životě přiznává k své homosexualitě babičce. Všechno to je pro všechny lidi na světě k vidění jak na talíři.
Je to ukázka internetového fenoménu, v jehož rámci se dnes děje, že lidé jsou ochotni (možná nebezpečně a neodpovědně) hovořit zcela otevřeně o svém životě a odhalovat to na internetu pro všechny -- aniž by si řádně uvědomili, kdo se na to dívá. Avšak nic kritického se nedá říct o upřímnosti, kreativitě a humoru autorů všech těchto klipů.
Kvalita videoklipů byla různá -- od záběrů pořízených jednoduchými kamerami až po dokonale nasvícené a nasnímané digitální filmy. Viděli jsme záběry z rodinného života, pod vodou, na vrcholku hor, v armádním táboře, výskoky parašutistů. Viděli jsme nejrůznější země -- ze všech kontinentů a ze 190 zemí. Pravděpodobně nejzajímavější záběry byly z afrických a z jihoamerických zemí, byly velmi zajímavé jaksi z dokumentárního hlediska či jako zeměpisné studie. Většina postav se neobjevila na dobu delší než jedna minuta, ale pár lidí se neustále navracelo. Mou nejoblíbenější částí celého filmu byl jeden Korejec ("Je úplně jedno, jestli jsem ze Severní, nebo z Jižní Koreje"), který cestoval po celém světě na kole a už navštívil více než 100 zemí. "Šestkrát do mě vrazila auta. Pětkrát mě operovali. Na světě je obrovské množství bezohledných řidičů." Ten muž pohlíží na svět s nadšením a radostí, má nad světem pocit zázračnosti a dokáže ocenit každý nejmenší detail. "Existují neuvěřitelně různé druhy much. V severní Africe jsou mouchy menší než tahle. V Austrálii jsou mouchy taky menší než tahle. Ale mouchy v Indii a v Číně a v Japonsku a v Koreji jsou trochu větší, asi jako tahle, takže teď se cítím celý citově rozložený..."
Jinou epizodou, o níž bychom se měli zmínit, je katastrofa, při níž bylo v jednom tunelu v Německu usmrceno 18 lidí v rámci tzv. LoveFestu během onoho červencového dne. Viděli jsme tento festival z hlediska účastníků, z hlediska festivalového kameramana, z hlediska náhodných přítomných a z hlediska televizního zpravodajství. Když to všechno vidíme, a samozřejmě si to pamatujeme (i když nikoliv to konkrétní datum), události ve filmu to připoutává k určitému konkrétnímu, přesnému okamžiku ve skutečné historii. Brzo začneme uvažovat: "Co jsem já dělal v tento den?" Připomíná nám to, že film nezaznamenává jen nějaká místa někde v nějaký čas -- je to všechno naše doba.
Tento film je velkým technologickým experimentem a využívá způsoby komunikace, které používá naše kultura z dneška, začátku jednadvacátého století. V dnešní době si může kdokoliv nafilmovat vlastní život, zaznamenat se a vyjádřit to, co cítí, či co chce říct, prostřednictvím videa. Celý svět je propojený prostřednictvím Wikipedie a Facebooku. V tomto smyslu tento film skutečně zachycuje naši dobu perfektně. A je zábavný, často je překrásný, je zajímavý a je trochu taky smutný. Než jsem tento film zhlédla, uvažovala jsem, jak ho asi budou strukturovat. Jak proboha mohou vytvořit příběh s filmy od lidí ze 127 zemí světa? Jak může nějaký film vyjádřit emoce bez jednotného příběhu? Jak to vyřešili? Nesmírně přísným, profesionálním strukturováním a střihem. Tony a Ridley Scottovi opravdu vědí, jak dojmout diváky a tento film je téměř absolutně perfektní. Činí všechny správné věci ve správnou dobu. Avšak tato dokonalost je nakonec v konfliktu s otevřeností všech těch lidí, kteří svá videa vytvořili.
VytisknoutObsah vydání | Čtvrtek 7.7. 2011
-
7.7. 2011 / Evropa vyhlásila válku ratingovým agenturám7.7. 2011 / Pekelná bouře na Saturnu7.7. 2011 / Karel DolejšíRevoluce? Nebo spíš generační strategie selektivního vyloučení z konkurence?4.7. 2011 / Jan ČulíkOsmdesát dopisů: Komunismus koncem osmdesátých let očima čtrnáctiletého chlapce12.6. 2011 / Hospodaření OSBL za květen 2011