Za co všechno mohou média...

13. 1. 2011 / Irena Ryšánková

Jeho novoroční projev, ve kterém nám oznámil, že lékaři jsou vyděrači a země se bude mít celý rok dobře, když bude vláda pokračovat v „reformách“, také nepostrádal symboliku mediální budoucnosti – future of the human mind.

Vedoucí laboratoře umělé inteligence americké MIT Marvin Lee Minsky napsal v roce 1974 technickou zprávu, která se stala nejexaktnějším popisem toho, jak jsou v mysli člověka uspořádány poznatky: Frame Systems: A Framework to Representing Knowledge. Poté ji Minsky precizoval vydáním dalších knih The Society of Mind (1985) a The Emotion Machine – the Future of the Human Mind (2006). Minsky tvrdí, že emoce jsou multikriteriálním procesem myšlení s fuzzy logic v extrémně složitých souvislostech. Když se člověk setká s novou situací (nebo dělá zásadní změny v pohledu na aktuální problém), vybere z paměti datovou strukturu pro stereotypní situace, nazvanou „paměťový rámec“ a přizpůsobí si ji realitě tak, že mění její parametry podle potřeby. Každý člověk má podle Minského různé 'sub-osobnosti', které mohou mít kontrolu nad různými soubory rámců, informačních zdrojů a cílů, které mají být použity při přehrávání různých situací, a každý má tím pádem poněkud odlišné způsoby, jak myslet. Většina rámců je ovšem tvořena stereotypy situací vzniklých při analýze nových informací – poznávání a učení. Teorie kontextového rámování poznatků od té doby určuje i význam a souvislosti mediálních sdělení.

Naše duševní pochody během prvních dnů nového roku tak propojují šupiny námi zavražděných kaprů a opadávající smrčky s rudými koulemi vánoc, veřejná tajemství wikileaks a čističky na peníze ODS, Klausova vize pravicových kristiánek a levicového snowboardu, propojena s možným pádem vlády, démonickým Langerem, manipulujícím svými kostnatými pařáty jako Smrt ministerstvem vnitra do televize skřehotajícího Radka Johna.

Surrealistický obraz v mediálním rámu je dotvořen politiky koalice, kteří si píší přes média otevřené dopisy (naposledy dvojka John-Nečas) a nedočkavou opozicí. Ta přesto, že v parlamentu nic nezmůže a o politice se bude zanedlouho rozhodovat na ulici, vydává každý den minimálně jednu radu, co by vláda podporovaná většinou 118 poslanců měla dělat a co by dělat neměla. Komunistický europoslanec, který se vrátil z Bruselu, kde si poslední roky už po několikáté četl Marxe, se obklopuje dnes už zhusta osmdesátiletými bývalými teoretiky kdysi vládní strany ve snaze zachránit nezachránitelné, vrátit čas a nahradit „nejhorší vedení KSČ od roku 1921“. Už jen chybí duch Ludvíka nebo Napoleona a ministra tehdejší policie Josepha Fouchého. Revoluce francouzského střihu je totiž za dveřmi. Ah! ça ira ... Komu nakonec gilotina setne hlavu, aby o něm psala historie a učili se o něm děti ve škole?

Tento týden se toho zatím ještě moc nedělo. Miloslava Zemková převzala vládu nad slovenskou rozhlasotelevizí a z původní RTS ji přejmenovala na RTVS – asi i na Slovensku zjistili, že zkratkou RTS by se definitivně přiřadili na Balkán a stali by se součástí srbského vysílacího konglomerátu. Zemková hospodaří s rozpočtovým provizoriem a údajně se přestěhovala do Mlynskej doliny, máme-li věřit slovenským bloggerským drbům. Patrně tam opuštěně bloudí v horních, nezrekonstruovaných patrech gigantického domu. Vyhodila všechny, které vyhodit mohla, zastavila všechny platby nekryté smlouvou se státem či příjmy, nicméně stihla zastavit i žaloby, které podalo na obranu STV předchozí vedení televize s tím, že „přece se nebude soudit o svobodu názorů slovenských novinářů“. Podstatné ovšem je, že bývalý ředitel Nižňanský žaloval média pouze ve chvíli, kdy psala prokazatelné a snadno odsouditelné lži.

Z televize Zemková ústy svého dočasného šéfa STV Ľuboša Machaja vyhodila jak předchozího generálního ředitele Nižňanského, tak šéfa jeho sekretariátu Lukáše Machalu a mluvčího Petera Suska, programového ředitele Romana Liptáka i ředitele strategického rozvoje Jána Dianišku. Oproti tiskové zprávě STV se nakonec zachránil (nejspíše dík silným vazbám na SNS) pouze šéfredaktor zpravodajství Ján Šmihula, který v televizi zůstane na jiném místě. Můžeme předvídat, že nová slovenská Železná lady nakonec dopadne jako její předchůdkyně před deseti lety v České televizi – Jana Bobošíková. Bobovize po přechodnou dobu nepostrádala půvab. Slovenská televize by tím určitě zeštíhlela k nepoznání.

Iniciativa eStát, tvořící radikálně liberální křídlo ODS, svolala novináře, aby jim nastínila, jak postátnit média veřejné služby i v Česku a jak privatizovat veřejnoprávní instituci ČTK, kterou Rada ČTK, v níž má většinu koalice ODS, nechala za aktivní účasti jí podporovaného managementu vytunelovat zevnitř. Dokonalá a bezostyšná ukázka schopností likvidace. Ve Sněmovně se ve čtvrtek bude dohadovat o budoucnosti celé veřejné služby – na semináři volebního výboru. Nepochybně se tam zjeví pár nevídaných teorií a debata se opět rozvine do nevídaných směrů. Od koncepčních námětů na slovenské, případně maďarské definitivní řešení televizně veřejnoprávní otázky, až po téma, že večerníček „Jen počkej, zajíci“ by se neměl vysílat, protože učí děti nečestnému boji (byla jsem už jednou takové debaty sama svědkem). Médiím totiž, bohužel, rozumí opravdu každý, protože přece na televizi koukáme všichni, že jo... Nejlépe médiím rozumí bývalí rockeři. Možná by nebylo od věci, kdyby vešlo ve známost, že i média jsou věda. I když, kdo ví..., protože vlastně tato „věda“ nemá paradigma a tak to věda není, jak řekl jakýsi vědátor, jehož jméno jsem šťastně zapomněla, ale které mi určitě bude připomenuto.

Kdybyste vy nevěděli, tak vám připomenu já, že generální ředitel mediální společnosti CME, vlastnící televizi Nova, Adrian Sarbu, prodává od minulého roku ve Spojených státech akcie CME. Už jich za poslední měsíc stihl prozatím prodat na 300000 z celkového jím původně vlastněného množství 3 miliony. Akcie CME prodává i viceprezident společnosti Mark Wyllie. Prodej začal několik dní po zveřejnění hospodářských výsledků CME. Time Warner, která do CME vstoupila minulý rok, vlastní pouze 31% akcií. „Pozitivním signálem ohledně budoucnosti akcií CME Sarbuovy kroky samozřejmě nejsou“, nechal se slyšet komentátor serveru Kurzy.cz, aniž věděl bližší podrobnosti a aniž rozuměl zákulisí mediálního businessu. Pražská burza také netuší, proč Sarbu prodává, takže cena je stále stabilní. Ale Sarbu určitě ví, proč prodává a cena v tom hrát roli nebude. To by býval prodával v dubnu 2010, kdy se cena vyšplhala na neuvěřitelných 717 Kč, zatímco dnes je těsně pod 400 Kč. Že by reklamní kontrakty, Novou a dalšími televizemi konglomerátu CME uzavřené na rok 2011 nebyly tak ideální? Je insider trading v USA trestný?

Pavel Brabec, šéf Asociace českých reklamních agentur a marketingové komunikace AČRA MK odhadl propad reklamních příjmů v roce 2010, zaviněný krizí, na 40 až 50 %. „Návrat do pozic před rokem 2008 považuji víceméně za zbožné přání, nikoli za realitu...“, nechal se slyšet v týdeníku Strategie. Strategie se mezitím stala měsíčníkem, odhlásila všechna odborná data a směřuje nejspíše ke svému zániku. Nicméně Brabec poukázal svým výrokem na to, že budoucnost komerčních televizí je přímo odvislá od prodeje reklamy a rámcové smlouvy s mediálními agenturami se uzavírají na podzim, minimálně na rok dopředu. V lednu už se ví, jak na tom ta která televize s příjmy v daném roce bude. A samozřejmě už se ví i to, jak na tom bude s většinou výdajů... Ví to tedy i Rumun Adrian Sarbu a ví, proč prodává.

České radiokomunikace, které provozují dvě digitální vysílací sítě (multiplexy), v prosinci oznámily, že kupují operátora i třetího multiplexu, společnost Czech Digital Group, kterému tak jako tak budovaly vysílací infrastrukturu. Na tomto multiplexu vysílá televize Prima. I majitel multiplexu musí vědět, proč prodává...

Otázkou zůstává, proč se česká vláda v roce 2001 zbavovala přirozeného monopolu státní ČRa prodejem konsorciu Tele Danmark (TDC) a Deutsche Bank za 6,8 miliardy korun, aby se o rok později majoritními vlastníky společnosti staly firmy Mid Europa Partners, Lehman Brothers, Al Bateen Investments, kteří za podíl v ČRa zaplatily zhruba 29,6 miliardy korun, když odborníci museli vědět, že víc kopců Česká republika nemá a na jeden kopec se víc než jeden stožár stejně nevejde. ČRa spravují více než 600 vysílacích míst, jsou vlastníkem televizní věže v Praze na Žižkově i Ještědu. Divizi rychlého internetu noví vlastníci ČRa prodali T-mobilu jako neperspektivní. Po skandálním krachu banky Lehman Brothers její podíl převzaly fondy Mid Europa Partners, aby zbytek ČRa prodaly v prosinci 2010 fondům vedeným australskou skupinou Macquarie za 14,3 miliardy korun. Operaci posuzuje antimonopolní úřad. Podle agentury ČTK by se měl vyjádřit v průběhu ledna.

V roce 2007 ztráta ČRa dosáhla -824 milionů korun, roce 2008 vykázala firma ztrátu -563 milionů korun, když výnosy činily tři miliardy korun. Zisk po zdanění v roce 2009 činil 25,4 milionu korun, ovšem díky prodeji divize rychlého internetu za 375 milionů korun. Základní jmění ČRa je 3 miliardy korun...

Německý filosof, teoretik hudební vědy a estetik, představitel kritické teorie frankfurtské školy Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno tvrdil, že systém technokratického despotismu je následek sebezničení liberální společnosti a vzestupu monopolního kapitalismu. České radiokomunikace jsou dnes společností s "významnou tržní silou" – faktickým monopolem digitálního televizního vysílání.

Studie frankfurtské školy Dialektická představivost (vydané v Bostonu v roce 1973) o autoritářské osobnosti, antisemitismu a kulturním průmyslu do roku 1950 indikuje nárůst konzumní konformity a pasivity jedince v moderní společnosti a Adorno ji převádí na jedinou diagnózu: "Komerční masová kultura je semeništěm politické totality".

Adorno, který výslovně razil termín "kulturní průmysl", aby rozptýlil iluzi, že masová kultura je v nějakém smyslu produkována masami, se rozhořčoval nad steretypitou popkultury v USA, kam emigroval před hitlerovským nacismem, a ve sborníku Studia ve filozofii a společenských vědách už roku 1941 psal, že normalizace a standardizace kritérií pro hodnocení znamená zesilování trvalé nadvlády naslouchání veřejnosti a jejich podmíněným reflexům. Veřejnost očekává a chce, aby pokračovalo to, na co si už zvykla a rozzuří se, pokud je její očekávání zklamáno a naplnění potřeby sterotypity, které považují za nezcizitelné právo zákazníka, je odmítnuto tvůrčím činem, přinášejícím něco skutečně odlišného. Zjistili jsme to nedávno při demonstraci "rozhořčených občanů" před pražskou radnicí, když koalici netvořil "čistý" bankéř Tůma, ale pouze gynekolog Svoboda.

Kulturní průmysl, podle knihy Dialektika osvícenosti, kterou Adorno napsal spolu s Maxem Horkheimerem v roce 1944 v USA (v češtině vyšla až v roce 2009), neustále podvádí své zákazníky v tom, co věčně slibuje. Masové výrobní procesy a kapitalismus zaměřený pouze na ekonomický růst, neustále podporovaný "pokrokem" výzkumu a technologií podle něj znovu zotročil lidi. Kulturní průmysl prostřednictvím vědomé a cílevědomé dráždivosti smyslů neprobouzí sex, pouze otupuje schopnost prožitku a podporuje tak faktickou abstinenci sexu. Spojencem komerčního kulturního průmyslu není radost a potěšení, ale masochismus a rezignace na vlastní prožitky.

V kapitole Dialektiky osvícenosti, nazvané Kulturní průmysl: osvícenství jako masový podvod, horlí Adorno proti komerční televizi jako bezectné alianci slova, obrazu a hudby, v jejímž komerčním a hodnotově nivelizačním obsahu spatřuje výsměšné naplnění Wagnerova snu o celostním umění - Gesamtkunstwerk – kulturním průmyslem, který vykrádá všechna umění v jednom díle, jako celku verdiktem nabídky a poptávky popírajícího hodnoty umění. A říká rozhořčeně, že "je to triumf investovaného kapitálu, vrývajícího se do srdcí diváků". Rozvoj kulturního průmyslu vede podle něj k převaze emocionálních účinků, doteku bezprostřednosti a technických fines nad vlastní tvůrčí práci, která kdysi vyjadřovala myšlenku, ale byla zlikvidována kulturním průmyslem společně s myšlenkou. Skutečný život se tak stal nerozeznatelným od filmů, neponechávajících žádný prostor pro fantazii. Imitace se tak nakonec stane absolutní.

Podle Adornovy knihy Prismata, vydané v roce 1967 MIT v sérii 'Studia současného německého sociálního myšlení,' musí umění, aby zůstalo tvůrčím činem, odmítnout veškerou sociálně vnucenou komunikaci, kterou srovnává se konzumní manipulací a zpátečnictvím. Jedině tak může umění, respektive kultura odolat falešnému vědomí, injektovanému jí kulturním průmyslem.

Co by Adorno říkal dnes, po schválení neomezeného product placementu do mediálních obsahů na "technické i ekonomické sloučení reklamy a kulturního průmyslu" jak tento konglomerát nazýval, se neodvažuji ani vyslovit. V roce 1944 se nechal slyšet, že "v nejvlivnějších amerických časopisech Life a Fortune, letmým pohledem lze jen stěží rozlišit reklamu od redakčního obrazu a textu." Bulvární Blesk na sklonku roku 2010 ovšem product placement okomentoval s upřímností sobě vlastní, titulkem na obálce, když těsně před Silvestrem zvracel nad zjevnou propagací produktů nábytkářské firmy Jamall v seriálu Ordinace v růžové zahradě: "Novo, proč przníš Ordinaci?" Odpověď je jasná, i když nevyřčená: pro peníze. Žádná sleva není zadarmo a komerční média nejsou nosičem umění, ale pouhým nosičem reklamy, uměním (či pseudouměním) pouze lákající diváka ke konzumu a ukazující mu vzorce chování a modely úspěšnosti poslušného státotvorného konuzmenta.

Když ovšem nikoliv tvůrci či diváci, ale komerční bulvár musí hájit umělecké hodnoty filmového díla v jiném komerčním médiu, je svět už naruby.

A tak snad nejlepší mediální zprávou minulého týdne je, že žirafa Diana v pražské zoo si svůj sex, prožitý bez mediální pozornosti a nikoliv za peníze, naplnila. Porodila holčičku. Možná to z hlediska mediálních senzací není žádný trhák, ale žirafy si na média nestěžují.

Většinou.

Krátká verze byla psána jako sloupek pro server První zprávy

Vytisknout