Komunismus dokáže zrealizovat pouze kapitalista

27. 7. 2010 / Věra Říhová

Dnešní vláda svými výroky dala zelenou k rozdělení společnosti na kapitalistickou a komunistickou. Třebaže to zatím vypadá jako fantasmagorie, není lepší zbraně proti komunistům nežli praktický příklad. Vytvoření komunistické společnosti uprostřed kapitalistického tábora umožní celé společnosti názornou ukázku, jak se lidé v komunitě uživí uprostřed globalizovaného kapitalistického světa.

Obliba TOP O9 stoupá, příznivci chtějí uskutečnění všech Kalouskových slibů. A Kalousek nám před volbami sliboval vytvoření části společnosti bez peněz, kde se bude zadarmo pracovat a po zásluze odměňovat potravinovými lístky a příspěvkem na vodu, světlo a topení.

Lidé Petra Nečase pochopili, dává společnosti bez peněz zelenou. Koaliční program jasně říká, že šetřit se bude úplně všude, jenom někde to bude na oko a jinde likvidačně. A s likvidací příživníků od novorozence po stoletou babičku souhlasí většina národa. Čím víc lidí se podaří zlikvidovat, tím více zbude na ostatní.

Dosud jsme byli zvyklí na to, že určité procento občanů nemá práci a je potřeba jim pomoci překlenout období potřebné k nalezení obživy nebo překlenout období hospodářské krize. Dnes ale mnoho lidí pracuje, přesto potřebné prostředky k obživě nemá a tito lidé jsou dosud závislí na sociálních dávkách. Žijí tak jednou nohou v kapitalismu a druhou nohou v komunismu. Malou společnost bez peněz tu máme už 20 let -- bezdomovce. Jsou důkazem, že bez peněz přežít lze, není tedy důvod k obavám a tuto společnost můžeme s klidným svědomím rozšířit.

Sociální dávky se budou razantně snižovat a některé rušit. Jakým způsobem se dá přežít bez peněz ? Na to si musí každý odpovědět sám, v každém případě systém už byl spuštěn a nedá se zastavit. Pravice zvítězila dravou aktivitou a vítěz bere vše.

Práce zadarmo je v dnešní době natolik rozšířená, že už se dá mluvit o epidemii komunismu. Nejsou to pouze veřejně prospěšné práce, jsou to také 20 let tolerované nezaplacené přesčasové hodiny, jsou to i obchodní služby placené pouze z marže neprodejného zboží ležícího ve skladu a prodej služeb, které sice potřebujeme, ale nikdo je nechce hradit. Také to jsou krátkodobá zaměstnání, za které zaměstnavatel odmítne vyplatit mzdu nebo proplatit živnostníkovi fakturu, a dokud si spravedlivou odměnu za práci pracovník nevysoudí, nedostane nic. To, co dosud fungovalo v malém, to bude nyní fungovat ve velkém. Dnes už se nikdo nemusí bát státních úředníků včetně policie, vždyť vláda slíbila podporu.

Kdejaký politik má představu, že lidé budou pracovat pro blaho měst a vlasti stejně jako se pracovalo v socialistické době na akcích Z a různých dobrovolných brigádách. Pan Kalousek na toto téma vedl před volbami sáhodlouhé diskuze, komunistické praktiky zakrýval názvem veřejné práce v zájmu měst a obcí. Dokonce vymyslel systém zabudovaný do sociálních dávek, který umožňuje občana vedeného v evidenci úřadu práce (není to totožné jako nezaměstnaní) donutit veřejnou práci vykonávat. Společnost si okamžitě pro tuto metodu našla slovo nucené práce. Způsoby, jak někoho k něčemu donutit, máme vyzkoušené nejméně 100 let, nepotřebujeme tedy hledat nové.

Kdejaký podnikatel má představu, že jeho zaměstnanci odvedou část pracovního fondu bez nároku na mzdu ze strachu ze ztráty zaměstnání. Mnoho podniků dostává státní dotace na mzdy svých zaměstnanců, které okamžitě vyhodí po ukončení toku dotací, zruší firmu, založí okamžitě další s novým názvem a z úřadu práce si vezme zpět své zaměstnance na nové dotace. Mzdové náklady mu hradí stát, má tedy zaměstnance zadarmo. Po likvidaci ztrátové firmy nevrací vynaložené státní prostředky ani ve formě daní. Systém je funkční téměř ve všech městech, úředníci z úřadů práce úzce spolupracují s některými takovými podnikateli již několik let.

Vždy se najde někdo, kdo rád nahradí případné buřiče. Dobrovolní otroci či poddaní tento systém umožňují uskutečnit. Je jich u nás tolik, že není těžké zrealizovat pro část občanů komunistický systém uprostřed kapitalistické společnosti. Ihned po volbách začaly v naší zemi nové zaměstnanecké čistky, nejsou ale politické ani třídní, ze zaměstnání se nyní vyhazují poctiví lidé. Poctivost se stala úhlavním nepřítelem současnosti, radikální levičáctví už je jenom politická náhražka. Kdo nekrade, okrádá nejenom rodinu, ale i stát. Kdo nekrade, je radikální levičák, který ohrožuje firmu i společnost.

Co občany nutí, že někdy bez řečí, někdy s nadáváním, ale nakonec přece jenom dobrovolně jdou ? Žene je k tomu jednak zadluženost na inkasu či jiné závazky, a třebaže vědí, že práci dostanou jenom na 2 -- 3 měsíce a pak se vrátí na úřad práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, přece jenom to pro ně znamená alespoň trochu peněz a vytržení z letargie domácnosti.

Druhým důvodem tohoto jevu je nátlak státu a regulace nejnižších vrstev občanů. Zatímco platové stropy směrem vzhůru neexistují, platové minimum je dané zákonem. Z dob Václava Klause ve funkci ministra financí byla hranice minimální mzdy stanovena na úroveň životního minima. Tedy na hranici, která nerozlišovala práci od státní podpory nezaměstnaných.

Pracovat či nepracovat začalo mít stejnou hodnotu. Sociální podporu potřebují jak nepracující, tak pracující. Minimální mzda je dodnes tak nízká, že nedokáže pokrýt náklady na rodinu, a je v některých případech nižší nežli životní minimum celé rodiny.

Občané se bránili vykonávat práci za hodnotu sociálních dávek a odmítali finančně podhodnocenou práci, která nestačila pokrýt náklady bydlení a obživy rodiny. Podnikatelé si situaci vyřešili dovozem pracovních sil ze zahraničí ubytovaných ve společných ubytovnách často bez hygienického zázemí, brzy je následoval stát v oblasti zdravotnictví. Dnes si můžeme ve statistikách najít, že počet českých občanů klesá, za to stoupá počet imigrantů v České republice. To, co mohou dělat imigranti, mohou dělat i místní. Koncentrované ubytovny pro mobilní pracovní sílu jsou už přichystané.

Mnohaleté snahy o snižování mzdových nákladů dosahují dnes svého cíle -- NULU. Mnohé firmy již propustily všechny zaměstnance. Jiné místo zaměstnanecké práce nakupují služby od živnostníků -- švarzsystémem nebo používají nové metody :

• práce za podíl na provizní odměně

• práce zdarma v rámci zaučování a zapracování

• prodloužení pracovní doby až na 16 hodin denně za měsíční paušál minimální mzdy

Práce za provizní odměnu

Občan pracuje bez nároku na mzdu, dostává pouze provizi za prodané zboží či službu. Nebo je zboží placené přímo výrobci a prodejce za každé 3 prodané výrobky dostane 1 výrobek zdarma od výrobce a po prodeji zůstává hodnota výrobku prodejci celá. Má tak 25% provize z každého prodaného výrobku.

Samozřejmě žádný podnikatel ani akciová společnost nedovolí provozovat provizní zaměstnanecký systém u výrobků či služeb, které jsou finančně výhodné. Používají tento systém pouze pro doprodeje skladových zásob, pro prodej již na běžném trhu neprodejného zboží nebo služeb, o které není zájem či je u nich vysoká konkurence. Používají tento způsob práce jen tehdy, když sami dobře vědí, že je nákladově ztrátový a nedá se na něm vydělat. Tento druh práce jsou jenom takové ohlodané kosti hozené psům.

Prodej je pak dílem náhody a štěstí. Prodej se prováděl 20 let prostřednictvím maminek na mateřské a důchodců jako dobrý náhodný přivýdělek ke státním dávkám, které nebyly tímto přivýdělkem krácené při dodržování státem stanovené maximální hranice zisku. U nezaměstnaných znamená každý přivýdělek snížení státních dávek i dávek z obecního rozpočtu, tedy dochází ke dvojímu snížení -- snížení v konečném důsledku je vyšší nežli samotný přivýdělek i pro to, že státní podpora počítaná čtvrtletně se takto po každém přivýdělku krátí na další 3 měsíce.

Obchodní zástupci často pracují celý měsíc, hledají nějakého náhodného zákazníka, mnozí do obchodování investují vlastní peníze za telefon a pohonné hmoty, aby si v konečném důsledku vydělali pár korun nebo vůbec nic. Dokud svého zákazníka nenajdou, pracují zcela zdarma.Tento způsob prodeje je hojně využívaný nudícími se partnerkami podnikatelů dobře zajištěnými zisky svého manžela či partnera a absolventy zajištěnými svými rodiči. Znám takové manželky 4, vydělají si pár korun, utratí až pětkrát tolik, ale manželé jim to tolerují a mlčky platí, protože se ženy doma nenudí, nesoustředí se na svou samotu v domácnosti a nevymýšlejí z nudy blbosti. Totéž platí u mládeže.

Na tuto zábavu nudících se manželek a absolventů bohatých partnerů a rodičů by se nedalo nic namítat, naopak prospěšnost je jasná. Firmy, které nemohou prodat své výrobky či služby ale nabízejí tento druh práce na úředních vývěskách Úřadů práce a na jejich nabídky se nachytá mnoho nezkušených lidí, převážně mladých a lidí poprvé nezaměstnaných. Budiž to pro jejich zkušenost, i chybami se člověk učí.

Mnohem horší je již tímto způsobem navyšovaný počet pracovních nabídek, především telekomunikačními firmami, finančními firmami a realitními kancelářemi. Budí to dojem, že práce na trhu je a nikdo ji nechce. Pro občany neznalé problematiky, neboť takovými metodami se politici nechlubí a média o nich nikde nepíší, je to důkaz lenosti lidí bez práce. Nikdo nechce slyšet, že nic není zadarmo, i práce zadarmo má své režijní náklady.

Z těchto praktik nudících se manželek bohatých podnikatelů vychází Kalouskovo řešení nezaměstnanosti. Kalousek vyžaduje od nezaměstnaných, aby se chovali stejně jako atraktivní energetické ženy v domácnosti, ale sám si nejspíše vůbec neuvědomuje, že pro tyto ženy je to pouze nákladný koníček financovaný z příjmu manžela nebo z nákladů manželovi firmy. Konečně zahrnovat soukromé náklady do nákladů firemních je už natolik běžné, že na tyto praktiky finanční úřady často rezignují.

Pak je tu ještě jedna skupina podnikatelů, kteří se snaží vytrhnout nezaměstnané z depresí a letargie domácnosti. Nabízejí občanům práci na zabavení se, v lepším případě na udržování profesních znalostí a udržování kontaktů se světem. Budiž jim za to chvála, ani jednu stranu to alespoň nic nestojí. Patří to ale do kategorie práce zadarmo, odměnou za práci jsou pouze naturální požitky.

Práce zdarma v rámci zaučování a zapracování

Nová metoda, se kterou jsme se dosud nesetkávali. Zaměstnanec se zaučí, tedy odvede práci sice neproduktivní nebo nekvalitní, ale zdarma. Po zaučení s ním není navázán pracovní vztah a pracovní místo je nabídnuto dalším uchazečům. Říká se tomu rekvalifikace, zaměstnanec by měl být rád, že se něco zadarmo naučil, nemá na to sice žádné rekvalifikační potvrzení, ale něco umí. Už jsem slyšela i o vzájemném zápočtu výdělku proti nákladům na pracovní místo, takže peníze prošly imaginárně účetnictvím, nula od nuly pošla a zaměstnanec nedostal nic. Myslím si, že právě tuto metodu měl na mysli pan Kalousek, když před volbami horoval pro masovou potřebu rekvalifikací nezaměstnaných.

Prodloužením pracovní doby až na 16 hodin denně za měsíční paušál minimální mzdy

Zmiňovala jsem se o této metodě v jednom ze svých předchozích článků a napsalo mi několik lidí, kteří tuto metodu obhajovali. Zdá se jim vynikající a mají pocit, že při zachování státem garantované minimální měsíční mzdy je vše v pořádku. Stát ale garantuje také minimální hodinovou mzdu. Jestliže stoupá počet hodin pracovní doby za měsíční paušál vypočtený na osmihodinovou dobu, snižuje se hodinová mzda a to je porušení zákoníku práce.

Pokud budeme trvat na dodržování zákoníku práce, pak 8.000 hrubého je minimální mzda zhruba za 174 hodin v měsíci. Veškeré ostatní odpracované hodiny jsou zdarma. ODS, pan Kalousek a jeho příznivci často před volbami volali po zrušení minimální mzdy nebo rovnou celého zákoníku práce. Až se to nové pravicové vládě povede, práce zdarma se rozšíří po celé zemi do všech firem jako morová epidemie.

Systém rozdělené společnosti má jednu výhodu. Lze libovolně "přeřadit" každého nepřizpůsobivého, neposlušného či svobodně kritizujícího občana z kapitalismu do komunismu a naopak -- každému "hodnému" občanovi umožnit zařazení z chudinské komunity do ekonomicky prosperující. Komunisté to dělali za socialismu podobně. Kdo se vzpouzel, byl vyhozen z práce a musel se postarat sám o sebe. Tedy už v sedmdesátých letech jsme se (alespoň někteří z nás) potýkali s kapitalismem uprostřed socialistické společnosti.

Po svém článku o ženách v domácnosti jsem dostala hodně dopisů i od mužů v domácnosti v době socialismu, o vekslácích, uměleckých živnostech a podobně samostatně se živících lidech. Takový malý kapitalismus uprostřed socialismu. Dnes se nacházíme v opačném postavení. Stále více lidí žije komunisticky v kapitalismu. Vzhledem k tomu, že se podařilo prolomit hranici minimální mzdy výše uvedenými způsoby a to až na hranici práce zdarma, můžeme směle tento systém nazvat komunistickým, neboť občané pracují pouze za stravu poskytovanou ze státního rozpočtu státními úředníky, tedy za základní potřebnou věc k udržení života.

Máme u nás ještě několik metod, které snižují cenu práce na minimum. Nejrozšířenější je švarzsystém a práce na dohody. Jsou to práce, které vyžadují část pracovního fondu zdarma.

Práce na dohodu o provedení práce a jiné druhy dohod

Podnikatel zadá zaměstnanci objem práce a je pouze věcí pracovníka, jak dlouho bude práci vykonávat. Tento systém je výhodný jako přivýdělek k hlavnímu zaměstnání nebo pro občana, který má jiné například rodinné závazky. V devadesátých letech se taková práce vykonávala na živnostenské listy, po zavedení povinné minimální daně lidé vraceli ŽL, neboť minimální roční daň byla vyšší nežli celoroční výdělek, přesahovala tedy 100%.

Jako hlavní zdroj obživy se nedá používat vzhledem k počtu státem povolených hodin -- dnes 150, zítra 300. I to je sotva na 2 měsíce. Podnikatelé ale nechtějí státu odvádět žádné pojištění ani daně za zaměstnance a zaměstnanci tento způsob obživy rozhodně nemůže postačovat. Proto jsou lidé evidováni na úřadě práce a výdělek na tyto dohody jsou pouze úlevou pro státní pokladnu, neboť každý výdělek se odečítá ze sociálních dávek. Takže každý, kdo takto pracuje, pracuje vlastně zdarma. Mění se pouze administrativní tok peněz.

Dříve podnikatel odevzdal státu daně a pojištění a stát platil sociálně potřebného občana, který nepracoval.

Dnes ten, kdo pracuje, prostřednictvím bankovního účtu zaměstnavatele odevzdává daň a podnikatele to nestojí vůbec nic kromě čisté hodnoty práce. Maximálně poplatek v bance za převod peněz, pokud nesloží hotovost přímo do pokladny FÚ na DIČ podnikatele. Sociální a zdravotní pojištění nadále platí stát ze společných peněz daňových poplatníků, veškeré režijní náklady na práci hradí zaměstnanec sám.

Jestliže režijní náklady na práci jsou vyšší nežli hodnota pracovního výkonu, má zaměstnanec smůlu, pracuje zadarmo nebo v horším případě ztrátově. Ztrátu na zisku ještě znásobuje krácení sociálních dávek (viz kapitola práce za provizní odměnu). Práce na dohody se některým podnikatelům vyplácí více nežli švarzsystém, ve kterém si někteří živnostníci do fakturované hodnoty práce započtou režijní náklady na práci. Je to individuální záležitost, která má mnoho faktorů ziskovosti nebo ztrátovosti.

Práce na živnostenské listy v rámci švarzsystému

Mnoho let se proti tomuto systému zaměstnaneckého vztahu mluvilo, ale prakticky se proti němu neudělalo vůbec nic. S příchodem pravicové vlády se s švarzsystémem roztrhl pytel a jsou k němu nuceni přistupovat i zaměstnanci dosud pracující na řádné pracovní smlouvy. Zaměstnavatelé nutí zaměstnance podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru pod slibem, že budou pracovat nadále na živnostenský list. Pokud je zaměstnanec s vedením firmy zadobře, může na to přistoupit.

Bohužel jsou lidé, kteří slibům uvěřili, podepsali a odešli na Úřad práce, protože jim na živnostenský list nebyla práce poskytnutá. Některým nic jiného nezbylo. Mnozí pracují za slib odměny posouvající se na stále delší dobu, až nedostanou vůbec nic. Nebo po čase zjistí, že po odečtení nákladů na svou práci si nevydělají ani minimální čistou mzdu.

Metody snižující náklady na zaměstnance rozhodně nejsou nic nového. Nové je, že jsme je dokázali lokálně úplně zlikvidovat. Zajímavé však je, že ani nulové náklady na zaměstnance nevedou ke snížení cen služeb a zboží.

Položme si otázky, z čeho se bude velké množství občanů pracujících zdarma či za žebračenku živit a z čeho budou hradit náklady na bydlení. To nevím. Neví to nikdo a nikoho to také nezajímá. Dosud se to týkalo pouze jednotlivců, o které se postarala rodina nebo se stali bezdomovci nebo spáchali sebevraždu.

Jakým způsobem se bude živit celá rodina nebo velká komunita? Budeme se učit obživě od Romů ?

Pan Kalousek v Otázkách VM jednou tvrdil, že nemůžeme mít 50% obyvatelstva sociálně potřebných. To chápeme všichni. Pak nezbývá nic jiného nežli začít za práci platit a to alespoň do výše nezbytných životních nákladů, to napadne každého rozumného člověka.

Naše nová vláda s něčím takovým vůbec nepočítá. Pracující lidé si dnes chodí pro sociální dávky pečlivě odměřené a hlídané státními úředníky. Pan Nečas i pan Kalousek nám slibují důsledné kontroly, zda se občan nepřejídá, zda si za existenční minimum pořizuje skutečně pouze potřebné potraviny a mýdlo. Pro některé skupiny občanů slibují zavedení potravinových lístků a úhradu nájemného přímo majiteli bytu.

Jak jinak nazvat tento politický systém nežli naplněním komunistického snu? Lidé budou pracovat zadarmo a stát jim bude přidělovat potřeby k životu podle zásluh. To je systém, o kterém komunisté 40 let marně snili a nikdy nenašli odvahu k jeho uskutečnění.

"My k tomu máme odvahu a odhodlání," říká Petr Nečas na stránkách Práva z 10.7.2010. Myslel tím samozřejmě reformy nové koaliční vlády. "Samozřejmě podmínkou je intenzivní komunikace, nearogantní snaha vysvětlit kroky veřejnosti. Lidé za tím musí vidět smysl, že ta opatření mají hlavu a patu, že nejsou dělaná proto, aby z nich někdo vyždímal peníze, ale že cílem je zastavit zadlužování, které by ohrozilo tuto zemi i z hlediska budoucnosti našich dětí a vnuků.", dodává Petr Nečas.

Občané v minulých dobách nakonec také pochopili, když jim intenzivní komunikací nějaký reformátor vysvětlil, že likvidace určité skupiny občanů je nezbytná pro ukončení hospodářské krize a lepší život národa či státu. Občané si svého reformátora také dobrovolně zvolili. Příklady najdeme v mnoha zemích.

Petr Nečas doufá, že ho lidé pochopí. Doufá správně. Lidé už pochopili. Nastává čas svobody pro každého. Každý si bude moci vyhodit koho chce a kdy chce, obchodovat s kým chce, platit komu chce a kdy chce, neplatit komu se mu nechce, vzít si co chce a dělat si co chce. Kdykoliv a kdekoliv.

Realizací komunistického způsobu života uprostřed kapitalistické společnosti můžeme prokázat, že komunismus je životu nebezpečný. Problémem této vládní představy je, že si lidé nemohou svobodně vybrat, zda si chtějí či nechtějí komunismus na vlastní kůži vyzkoušet. Komunita určená k příkladné likvidaci jsou vybraní spoluobčané a výběr je řízený vládními usneseními a rozšiřovaný médii, uskutečňovaný rozhodnutím úředníků ve státní zprávě a konkrétních majitelů či personalistů v soukromém sektoru.

Vrátili jsme se k osvědčenému komunistickému kádrování a po volbách se v mnoha podnicích začalo kádrovat ostošest. Přežít mohou jenom ti nejsilnější a jeho nejbližší. Problém je, že těmi nejsilnějšími může být ta nejnižší společenská spodina. Přežijí jenom nejbohatší s Romy a trénovanými bezdomovci ? Věřte mi, že netrénovaný člověk vydrží doma hlad 2 dny, pak podlehne strachu z beznaděje.

Chceme-li vytvořit lepší budoucnost (dnes je to společnost bez státního dluhu), musíme někoho obětovat. To nám sděluje koaliční smlouva. To nám říkají politici v televizi, rozhlase i v tisku. Musíme se zbavit nejslabších článků společnosti. To jsou především neproduktivní lidé. Bohužel se systém likvidace vztahuje i na naprosto zdravé, vzdělané a produktivní občany, ale když se kácí les, létají třísky. Mnoho lidí si to začíná uvědomovat, protože takové občany má kolem sebe. Zůstali rodinám "na krku". Jsou to lidé ze střední třídy. Jakmile utratí veškeré své úspory, stávají se součástí beztřídní komunity.

Nebojme se to říci nahlas. Připravované reformy jsou vyhlášením občanské války. Občané slova Petra Nečase pochopili. Někteří jsou šťastní, jiní překvapení, někteří zklamaní, jiní naštvaní. A někteří to pochopili už dávno před volbami. Pochopil to i list Die Presse a píše, že Čechy čekají krev, pot a slzy. Churchilova legendární válečná slova. I z českých médií se linou slova o válce, válka na silnicích, válka mezi pravicí a levicí, válka mezi konkurenty, válka mezi nezaměstnanými, válka vlády s odbory, válka -- válka -- válka. To slovo se nám vrývá do mozků a začínáme si na něj zvykat.

Mnoho lidí pochopilo a vyděsilo se. Někteří pro to, že nevěřili, že k řešení fyzické likvidace části občanů může ještě někdy dojít. Nevěřili, že se nacismus a komunismus ještě mohou vrátit v jiné podobě. Nevěřili, že je možné uskutečnit bláznivou komunistickou myšlenku práce zadarmo a život na příděly podle potřeby k udržení holého života, což nedokáže vydržet každý, že je možné vytvořit část společnosti bez peněz, že je možné beze strachu a na očích celé veřejnosti, bezmocně či s radostí přihlížející, fyzicky a psychicky mučit spoluobčany a dívat se na jejich smrt.

Někteří si sice likvidaci spoluobčanů přáli, ale nevěřili, že by bylo možné uvést přání do života. A teď se lekli svých vlastních myšlenek. Je to jako když si člověk přeje smrt svého souseda, který mu zabral místo na parkování, jako když člověk ve zlosti křičí na druhého, že ho zabije, ale oba dobře vědí, že by to nikdy neudělal.

Před volbami všechny strany slibovaly vytváření pracovních míst, ale rychle na ně zapomněly. Občané tyto pravicové strany mimo jiné volili také proto, protože věřili, či naivně předpokládali, že podnikatelé udělají vše proto, aby se do této země vrátila výroba a s ní práce i výdělky. Zapomněli, že podnikatelé nepodnikají pro blaho vlasti, ale pouze pro sebe. Zapomněli, že mnoho firem je financováno ze státního rozpočtu a ten není pro všechny.

Rovné příležitosti Václava Klause spočívaly na informacích, někdo k nim přístup měl, jiní ne. Rovné příležitosti Miroslava Kalouska spočívají na přístupu k dotačnímu systému, někdo je dostává soustavně už několik let, jiní se k nim nikdy nedostanou.

Všechno zdražit a sebrat lidem peníze, to nám dnes nová vláda přináší. "Škrtat dokáže i orangutan," tvrdil pan Kalousek (eurozpravy/ekonomika 4.7.2010) "Nemůžeme mít 50% obyvatelstva sociálně potřebných. Nepracovat se musí přestat vyplácet." Říkal pan Kalousek v Otázkách VM. Zapomněl se zmínit o tom, že společnost bez peněz nemá za co nakupovat, a tudíž není komu prodávat. Když není komu prodávat, není pro koho vyrábět a komu poskytovat služby, není tedy práce. Už o tom psali jiní. Ekonomika je uzavřený kruh. Imaginární bubliny už byly vyzkoušené.

Bohužel zapomněl také dodat, že se musí přestat vyplácet i práce zadarmo. Že práci musí lidem také někdo zaplatit, protože práce musí mít svou ekonomickou hodnotu. Práce zadarmo byl sen komunistů, dnes realizovaný pravicovou vládou, právě proto stoupá počet občanů, kteří sice pracují, ale jsou sociálně potřební.

Pan Kalousek nám vlastně říká, že se musí přestat vyplácet mít ve společnosti nezaměstnané, staré, nemocné a jinak neproduktivní občany.

Není to současná novinka, práci zadarmo už naši občané odvádějí téměř 20 let -- viz výše. I stát zákonným způsobem vyžaduje od občanů služby, za které nikdy nikomu nezaplatil, například zpracovávání statistických dat. Důsledkem je, že si téměř všechny firmy z tohoto důvodu statistická čísla do formulářů vymýšlejí, jak jednou vtipně podotkl pan Kraus ve svém pořadu "Uvolněte se, prosím" . Z těchto vymyšlených statistických čísel pak vláda tvoří státní rozpočet a používá je k další ekonomické práci. Práce zadarmo je k ničemu.

Každého člověka napadne, že člověk musí pracovat a prací si musí na své potřeby vydělat. Pak nebude potřebovat sociální dávky. Pak si může šetřit i na stáří a na nemoc a nebude potřebovat státní důchody. Z práce zadarmo si neušetří na nic. Jak se má člověk uživit ve společnosti, když hodnota inkasa v některých rodinách převyšuje čistou minimální mzdu? Jak se má uživit obchodní zástupce, který si za poslední 3 měsíce vydělal 2.421 Kč ? Jak se má uživit podnikatel, který na výrobu spotřebuje energii za vyšší hodnotu, nežli je schopen výrobky prodat ? Leckoho napadne, proč takovou práci tito lidé vůbec dělají, ale odpověď je snadná.

Protože žádná jiná práce není. Jestliže na půl milionu nezaměstnaných občanů je zhruba 13.000 nabízených pracovních míst z celé republiky a to ještě polovina pracovních míst jsou úzce specializované obory, pak nevím, co jiného nová vláda slibuje nežli likvidaci nadbytečné skupiny občanů. I orangutan ví, že když na palmě žádný banán není, tak tam žádný nenajde, i kdyby se maximálně snažil.

Peter Nedoroščík popisuje ve svém článku na BL "Grécka ruleta alebo přesvedč svojho intelektuála" praktiky, které u nás sliboval a vysvětloval už před volbami pan Kalousek. Komunismus pro jedny a kapitalismus pro druhé. Možnost práce zadarmo sehrála roli při volbách.

Bohužel je hodně lidí, kteří si likvidaci svých spoluobčanů přejí a nijak se tím netají. Pro příklad: konečné řešení je často uváděno na internetových diskuzích a lidé o něm zcela otevřeně debatují ZDE.

Někteří to ještě považují za humorné, ale stoupá počet lidí, kteří to myslí smrtelně vážně. Pravicové vlády je před volbami přesvědčily, že do budoucna bude prudce stoupat počet důchodců, k tomu neustále zdůrazňovaly lenost a nepřizpůsobivost příživníků, občas připomněly svobodné matky, kterým otcové nechtějí platit výživné a musí se tedy o ně starat stát, a nakonec ekonomicky zhodnotily zdravotnictví, cenu léků a operací, pečovatelských a jiných služeb. Sumasumárum, občané nabyli dojmu, že každý musí ze svého mizerného platu živit bandu spoluobčanů neschopných se o sebe postarat.

To se musí změnit. To pochopil úplně každý. Peněz je málo, k rodinným hypotékám a půjčkám Home-Creditu ještě přibyl státní dluh. Pan Kalousek svou složenkou dal občanům jasně najevo, že tuneláři ani miliardáři státní dluh platit nebudou, že si to občané zaplatí sami, protože to byli oni, kdo si tuneláře ve volbách dobrovolně zvolili. Tím jim umožnili chovat se svobodně a nikdo proti tomu neprotestoval, tak aťsi to teď občané zaplatí.

Škoda, že pan Kalousek nikdy nepošle občanům složenku na podíl z dotací konkrétním firmám. Aby lidé viděli, kolik přispívají soukromníkům na jejich milionářské účty. Například -- dnes pošlete panu XY 38.000 na účet 00000001 do KB na výstavbu jeho solárního pole. On si sice veškeré zisky ponechá pro sebe a to včetně daní na 6 let, ale vy občané se pěkně zapotíte a ušetříte tak za topení.

A tak někteří volili véčkaře v domnění, že pan John ty tunely uvidí na vlastní oči a vyhlásí referendum na každý politický krok, který vláda učiní. Ale už první veřejné klikání vzbudilo rozpaky, když se klikařům na jejich odpověď ne objevilo poděkování za ano. Ajťáci se smějí, jaká jsou ti véčkaři trdla, když už chtějí zfalšovat hlasování, musí si to pořádně nastavit, aby to nikdo nepoznal. To přeci každá profesionální bezpečnostní agentura musí vědět a musí to umět.

Občané si přejí vidět žebráky a umírající, aby si mohli před sebou samými i před společností odůvodnit nekalé praktiky při získávání majetku a hromadění peněz jako praktiky nutné pro přežití, aby nedopadli jako ti hlupáci, kteří si myslí, že s poctivostí nejdál dojdou. A kam došli ? Potřebují názorné viditelné příklady svých spoluobčanů. Dokud bída a hlad nebudou vidět, nelze zločinnost ospravedlnit jako jedinou možnou cestu vyvolanou pudem sebezáchovy. Na vlastní oči a uši jsem to viděla a slyšela na jednom pohřbu ženy, která mezi bídou a smrtí zvolila smrt.

Byla to vysokoškolsky vzdělaná žena, naprosto zdravá, plná energie a bez depresí si zcela pragmaticky spočítala, jaká ji čeká budoucnost a rozhodla se, že pokusného šaška nikomu dělat nebude. Protože neviděla žádnou naději na zlepšení společenského klima, naopak předvídala výsledky voleb i povolební směr, byla zcela pevně rozhodnutá, že v tomhle "bordelu" žít nechce a rozhodla se pro jedinou "emigraci", která ji na stará kolena ještě zbývala.

Společnost také potřebuje kolektivní vinu, aby se poctivá a morální menšina nemohla domáhat trestů za kriminalitu a obecního opovržení za nemorálnost. K tomu je zapotřebí donutit maximální možné množství občanů ke kriminálním činům a hlad, zima a ponížení jsou dobrými hnacími motory k aktivitě a jsou dobrými činidly k odstranění morálních zábran. Bída nebo smrt , peníze nebo život. To je jediná svobodná volba, která mnohým občanům zbývá.

Kdo se dobrovolně nepodvolí kolektivní vinně, bude ze společnosti vyobcován. Sama na vlastní kůži prožívám nenávist kdysi privatizujících lidí a nejsem sama, tuto nenávist začínají pociťovat i podnikatelé, kteří si své firmy vybudovali od základu bez kamarádů, bez dotací, bez korupce a tunelování. Prokázali totiž podnikatelskou schopnost a tudíž se stávají nechtěnou konkurencí novodobé maloměšťácké šlechty.

Stávají se Sněhurkou, která je krásnější. To královny nehodlají trpět. Bohatí chtějí vidět závist druhých, ale také ke svému štěstí potřebují společenskou úctu či spíše uctivost ostatních. Ale národ si jich neváží, naopak kritizuje je, vysmívá se jim a někteří lidé i svobodně a jadrně nadávají. K čemu je bohatství bez uctivosti a závisti ? Reklamní marketing stále častěji opakuje myšlenku, že se používáním reklamního zboží stane občan-občanka králem-královnou či bohem-bohyní. Oni to používají a kde je výsledný efekt ? Prostí lidé to nevidí a nechápou. To volá po trestu. S tím se musí něco udělat.

V poslední době je nám nenápadně nadhazováno, že se bezpečnostní složky budou více zabývat levicovým extremismem a běžnou kriminalitu budou tolerovat, závažnější kriminalitu omlouvat. Konečně děje se to už delší dobu, jenom se to dosud nepublikovalo. Přes nedělní Blesk vzkazuje Marián Labuda Daně Rollinc, že se se zabitím člověka musí naučit žít a pak nám redakce předvede příklady lidí, kteří za zabití člověka dostali podmínku nebo prezidentskou milost, to dává lidem naději, že se tak bude postupovat i jinde. Herec i zpěvačka byli zneužití pro vzkaz občanům, který mnozí pochopili.

Na vlastní oči vidí v některých městech krádeže, násilí a vraždy různých gangů, které nikdo nevyšetřuje ani netrestá. Když mohou Romové, Ukrajinci, mafiánské gangy a společenské celebrity, proč by nemohli ostatní ?

Kdo nevěří, ať se zajede podívat na Mostecko do Postoloprt, uvidí stanné právo dnešní doby na vlastní oči.

Věty o nepotrestání nějakého činu může v jedné době vést k pocitu nespravedlnosti privilegovaného člověka vůči běžnému občanovi, nebo k pocitu spravedlivého dobra rozlišení nižšího trestu z nechtěného zabití a opomíjení nezodpovědnosti vykonávání nebezpečné činnosti pod vlivem alkoholu, nebo může vést k pocitu naděje, že to, co se toleruje jednomu, bude tolerováno i druhým. Za nešťastnou náhodu nikdo nemůže, náhody se prostě dějí. Mrtví byl jen v nesprávný čas na nesprávném místě.

Možná se mnou čtenáři nesouhlasí, ale každá doba má své vlastní vnímání obsahu slov a symbolů. Pokaždé, když dojde k vyhlášení výsledků voleb, se společnost okamžitě přizpůsobí vítězům. Je to tak i letos. Jako příklad uvedu denní zprávy z USA a americké hodiny. Najednou nemáme 24 hodin denně, ale 2x 12 hodin. Zmatek zatím máme s rozdělením času na české ráno, dopoledne, odpoledne a večer. Takže se v tisku občas dočteme, že máme 4 hodiny večer a 8 hodin odpoledne, ale to se časem spraví. Už nečteme v 19,15 hodin nebo ve čtvrt na osm, ale 15 minut po sedmé hodině večer. Někomu to může připadat jako hloupost, ale americký čas je symbolem nové doby. Americký čas = americký život.

A dnes přišel čas změn a reforem -- jiný denní čas, jiná trestní odpovědnost, jiné vnímání lidského života, zvykání si na smrt, potlačení špatného svědomí na společenském vzoru. Proč se trápit smrtí druhých, je čas reforem - je čas obětování. V Americe umře mnohem více lidí a jsou na to zvyklí, v amerických filmech se hromadně zabíjí neustále a nikdo proti tomu neprotestuje. Smrt je součástí života.

Občané si přejí likvidaci nepotřebných lidských zdrojů jako pracovních strojů, které se po opotřebení také likvidují. V případě potřeby se dají dovést z kteréhokoliv koutu světa. Lidí je všude dost. A my tu chceme jenom schopné občany bez ohledu na národnost. Už komunisté říkali, že jejich ideologie je dobrá, jenom občané to nechtějí pochopit. S kapitalismem se to má stejně. Je potřeba vyměnit občany, jedině tak lze ideologii ukotvit ve společnosti. Kdo nejde s námi, je proti nám.

Každý má právo na své svobodné přesvědčení a na život, který mu vyhovuje. Komu se líbí komunismus a chce v něm žít, má nyní možnost. Ať nám KSČM ukáže, že je schopná žít se svojí dělnicko-rolnickou třídou bok po boku, pomáhat jim a postavit se této společnosti do čela. Nikdo jí dnes nebrání, aby s komunitou chudých žila pospolu, řídila jejich život, živila ji a sdílela s ní kolektivismus. Ale v části společnosti kapitalistické se žádné levičáctví a kolektivismus trpět nebude.

Občané si přejí zbavit se příživníků, kteří jim ukusují z jejich koláče upečeného z jejich práce. Bez práce prostě koláče nejsou a kdo nepracuje, ať nejí. To přeci věděli už naši předkové. A ti naši příživníci mají ještě tu drzost, že chtějí za jejich peníze bydlet, a co hůř, ještě by si chtěli léčit svoje nemoce. To musí skončit.

Vytěsňování solidární potřeby se pomocí médií uskutečňuje poukazováním na bohaté zajištění potřebných. Například na stránkách Online zprávy Hospodářských novin se objevují články typu: "Pro vládní škrty máme pochopení, shodují se invalida i matka malého dítěte. Viz článek na BL Jiřího Bati "Spravedlnost až za hrob!".Vzbuzuje to dojem, že schopní lidé ani v nemoci nepotřebují sociální podporu a že ten, kdo podporu potřebuje, je neschopný příživník. Dokazuje to, že movitá společnost vytěsňuje vnímání chudých vrstev obyvatelstva ze svého života. Vždyť bohatý u nás může být i invalida.

A pak je tu ještě jedna zapomenutá skupina občanů, či spíše občanek. Ženy nad padesát let, vlastně dnes už nad 45. Naprosto odepsaná generace nejenom z chudých vrstev, ale i z majetnějších rodin. Ženy nad padesát let jsou opouštěny svými manželi, kteří si chtějí prožít druhé mládí s mladými dívkami ve věku svých dcer a někdy i vnuček.

Žena, která ztratila svoji biologickou hodnotu rozmnožovací, se musí postarat o sebe sama, to znamená bez partnera i bez zaměstnavatele. Dokud bude užitečná společnosti a především mužům, dokud bude vypadat jako mladice a bude naprosto zdravá a sexuálně výkonná, pak má šanci. To je vzkaz filmu "Ženy v pokušení" a její excentrické babičky Vilmy. Nezaměstnatelnost žen nad padesát let vidí někteří podnikatelé jako vynikající součást důchodové reformy.

"Žádné báby v důchoďákách!" Za pár let tam skutečně téměř žádné nebudou, na tom se "pracuje" už dnes, jak o tom psal na BL již Ivo Šebestík 9.7. Důchodová reforma probíhá už dávno potichu a nenápadně.

Domovy důchodců je potřeba zprivatizovat. Udělat z nich soukromé penziony pro movité důchodce, protože turistů u nás ubývá. Pociťuje to letos většina penzionů. Důchodci, kteří si doživotní ubytování v penzionu nebudou moci dovolit, si musí hledat jiný způsob života nebo.......

Jenom v letošním roce vím o 8 dobrovolných úmrtí žen ve věku od 50 do 60 let. O těchto dobrovolných úmrtích se nikde nedočteme, nedostanou se ani do statistiky sebevražd, neboť se zařazují do škatulek tragických nehod, krátkodobých i dlouhodobých nemocí. Například jedna z žen prostě přestala brát léky na cukrovku, po dvou dnech se nacpala sladkostmi a během spánku zemřela na infarkt.

Už dnes jsme mediálními články přesvědčováni o tom, že deprese jsou nemoc, za kterou nikdo nemůže. Z čeho lidé deprese mají už není důležité a je to soukromou záležitostí každého jedince.

Petr Nečas očekává občanské nepokoje. Policie i armáda se na ně již připravují. Armáda mobilizuje dobrovolníky z řad záložáků a za 500 Kč měsíčně je povolává ke cvičení přes novinové inzeráty. Jsem přesvědčená, že nepokoje budou, a to ze tří důvodů.

Prvním je, že si je nová vláda přeje. K čemu by bylo vládě hrdinství k reformách, kdyby lidé neprotestovali ? Nepokoje budou, i kdyby si je měl někdo vymyslet a zinscenovat. To v naší zemi umíme dobře a máme s tím z minulosti bohaté zkušenosti. Zkušení estébáci na ministerstvech se budou hodit.

Za druhé levicový extrémismus je u nás zakázaný a zakázané ovoce nejvíce chutná. Opravdický boj s mocí je ten nejlepší adrenalin, jaký si kdo může představit. To bude přitahovat spoustu mládeže. Hledání adrenalinových zábav dospělo k bodu hazardování se životem, dospělo ke ztrátě pudu sebezáchovy. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, na silnice, na vodní toky, na skály a hory i na oblohu, na oblíbené noční krádeže a krádeže v marketech či u Vietnamců jen tak pro zábavu, na bojové hry všeho druhu, oblibu čarodějnictví a ochutnávání všemožných elixírů, obětování a okultismus.

Na tom pracovala už Topolánkova vláda, třebaže to nebyl její prioritní zájem, ale spíše vedlejší efekt. Topolánkovi chlapi s gulama vytvořili společnost mladých téměř nahých sexuzdatných žen a svalnatých potentních mužů absolutně svobodných. Hlavní drogou Topolánkovy vlády se stal adrenalin a část národa podlehla adrenalismu. I ten sex se stal sportovní disciplínou a výdělečnou činností.

Třetím důvodem je potřeba pomsty za všechny nezdary od zpackané revoluce, zkrachovalé firmy, sociální příkoří, justiční nespravedlnost až k mnoha dalším důvodům. Lidé touží po krvi na tolik, že věřím tomu, že poteče. Nechtějí dobrovolně vstoupit do komunistické společnosti, budou se bránit. Mnozí raději zemřou, nežli by vstoupili do druhého světa, a není důvod nevzít někoho na onen svět sebou. Nebo před smrtí vykonat hrdinský čin, aby smrt měla opodstatnění, aby nebyla zbytečná.

Zapotíme se všichni, někteří strachem, jiní prací a další adrenalinem. Mladí lidé stále častěji přemýšlejí o vytvoření uzavřených samozásobovacích komunit po vzoru západního světa, po vzoru života mormonů a náboženských sekt. Viděli to ve filmech, četli o tom v knihách, setkali se s nimi na svých cestách po světě.

Proč bychom měli bojovat s chudobou? Lepší je bojovat proti ní, ale nikoliv za její odstranění. Proč se na boj pořád jenom dívat v televizi, proč si jenom hrát na vojáčky někde na louce, na rytířská klání, k čemu tolik let cvičíme v tělocvičnách a ve fitness-centrech ? Chce to nějakou přidanou hodnotu.

Mocensko-ekonomický prostor a různá společenská omezení jsou nebezpečnou iluzí nespokojenců, vytvářejí lidi druhé kategorie, kteří jsou pro ostatní břemenem. Jsou to ti, kteří nevyužili svou svobodu, jsou nezodpovědní, nedokážou hospodařit, přemýšlet, pracovat. A podle toho k nim můžeme přistupovat. Stačí dosadit trochu biologie a vysvětlit to tím, že jejich genofond nebo nějaké vrozené vlastnosti jsou evolučně nevyhovující a že v přírodě by postupně vymizeli také.

Podle evolučních zákonů je nepřirozené, aby tu byli neschopní a nepřizpůsobiví. Sociální stát odporuje moudrému řádu přírody. Nenávist a útoky proti Romům, bezdomovcům, nezaměstnaným a starým lidem je nakonec vyslyšením hlasu přírody, který nás podněcuje k tomu, abychom se zbavili slepé větve.

Kdo nevěří, ať se zaposlouchá do hovorů kolem sebe, ať si zalistuje na internetu.