RECENZE FENOMÉNU

Fagi a Cvek

28. 6. 2010 / Štěpán Kotrba

V diskurzu učitelů a rodičů, stejně jako v diskurzu senilních páterů a jejich revmatických věřících v prochlazeném kamenném kostele totiž neexistuje pravý význam slov, popisující realitu, proměňující realitu a tvořící realitu. Tvořící svět. Existuje jen hra na mediální realitu. Na zprostředkování. Na mýty, vytvořené jinými k ohlupení vás. Tvoří bublinu, která při styku s realitou praskne.

Podle Cveka "infantilní" generace "Y" hledá od Fagi ovšem nikoliv kulturu konsekventní k dějinám lži svých předků, ale vlastní kult. Kult jako archetyp kultury, ve kterém prostá slova neztratila ještě svůj prostý význam. Rituál, rytmicky dunící nocí. Ten, který stál původně na počátku civilizace, kdy se tvořil význam slov. A tak spolu s Derridou generace "Y" dekonstruuje sémantické konstrukty předků, odhlaluje lži a banality "(celo)společenské" komunikace. Banality konverzace. Hry na obsah. Hry na kněze a věřící - hry na ovládající a ovládané. Hry na učitele a žáky. Cvek, cvek. Cvek, cvek.

Čtyřicetiletí či padesátiletí intelektuálové přednášejí dospívající mládeži na školách teorii médií či kultury ve snaze zachránit poslední zbytek svého světa, svého mládí, svého vnímání svých ideálů. A přitom "cvekají", neboť dělají, nuceni k tomu dnešním zvráceným systémem vysokého školství, vědu i z banalit. Musí, aby mohli přednášet. Musí, aby mohli psát knihy, které nikdo nečte, ale které je třeba psát proto, že se počítají jako "publikace", nutné pro přežití pedagogů či vědců. Není potřeba nic vědět, ale je potřeba o tom psát. Je uměním "to-co-je" či "to-co-se-uměním-nazve", nebo je k tvorbě potřeba i něco umět? V době, kdy chybí hodnotové rámce Velkého příběhu, 2000 let panující křesťanství je mrtvo a "post"modernismus dovolil kálet na božstva minulá, současná i budoucí, nevíme, co je dobré a co špatné. Nevíme proč.

A proto platí opravdu, že "cokoli je stejně hodnotné". Proč vlastně hledat jehlu v kupce sena? Jednoho dne se najde sama. Cvek se bouří: slovesné umění není slovní hříčka nebo hra se slovy. A co je, proboha už dva tisíce let umění? Co jsou všechny ty symboly? Nosiče kódů. A co je, proboha, příběh Fagi? Ovšem Cvek nechápe pointu a neumí ji nejdříve dekonstruovat a posléze zpět složit ... Pak se nechápavě diví, že takový "cvekot" je chápavými a kreativními žáky v divadle absurdních forem tvůrčím způsobem zestručněn, balast odfiltrován ke srozumitelnosti, remixován v pointu a když mají štěstí, zbyde z něj třebas jen jedno slovo. Opakující se slovo. Slůvko... Sloveso. Cvekat.

Laswellův model komunikace předpokládá výměnu informací a jejich racionální analýzu. Jak ovšem postupovat, vymyká-li se obsah racionálnímu uchopení? Rituálovému modelu komunikace stačí společný zážitek a poučení či "osvícení" nechává na každém z nás. Buď se nám rozbleskne v náhlém prozření, nebo ne. V případě rituálu jde o shodu v emočním nastavení ve shodném kulturním rámci.

Fagi je zrcadlem, které NAŠE třináctileté mládí jasnozřivě nastavuje přemíře balastních slov NÁS, nic nechápajících a vyprázdněných starců. Vyprazdňujeme se denně. Denně se ujišťujeme, že nás neopustila "erudice a schopnost chápat kontext dějin kultury a srovnávat se s tím největším, co v kultuře bylo stvořeno". Hovno. Porozumět Fagi je něco jiného. Chce to jen vystoupit z role rodiče (či kněze) a neošklíbat se nad "infantilitou" dětské hry. Neboť v ní je poznání. Homo ludens v sobě skrývá svobodu. Možná už jedinou, která dnešním vyprázdněném světě zbyla. Cvek, cvek. Cvek, cvek.

Nechte Fagi žít. Jsem Fagi.

Post scriptum: Comiksy Fagi a její prezentace na sítích je ukázka kvalitního marketingu kultury, vytvářející okolo "fenoménu" promyšleně nový typ komunity konzumentů. Vytvářející vizuální kód stejně, jako verbální. Kabaret se zpěvy i kanci z našich kance-láří.

Stejně jako vyznavači diskurzu semafoří Suchého textohry se slovíčky, mystifikací Járy Cimrmana, absurdit divadla Sklep či domácích banalit Hany a Hany, i Fagi nás burcuje, abychom přemýšleli nad významem slov, která denně vypouštíme z úst. Někdo chápe a někdo nechápe.

Erben, Hora, Březina i Mácha
Karel Čapek ba i jeho brácha
Ota Pavel, Václav Havel, Emil Hácha
Psali a tak znali sílu slov
Psali veršem, psali také v próze
Někdy košatě i jindy stróze
Mnohá slova vítr odnes
Leč ta jejich slova dodnes
Majestátně plujou po oblo-óze

Jiří Suchý: Chvála slova
Ze hry ...nikoho nezabije

Co dělá slepice
lenivá velice?
Nenese.

Jiří Suchý: Krasohled
Ze hry Jako když tiskne

SOUVISEJÍCÍ TEXT

Vítr globalizace rozvál homogenní komunity a sdílené tradice, liberální stát se tak ocitl ve vzduchoprázdnu. Rozhodující zkušeností globalizované společnosti se stala absence "sjednocujícího", a to vyvolává identitární paniku a následný obrat od rozumu k identitě.

Identitární panika vdechla nový život do antiliberální tradice kleronacionalismu, a to nejen v Evropě, ale i v USA.

Salon, Právo, Václav Bělohradský: Postsekulární společnost II aneb Čtyři formy chaosu ZDE

Vytisknout