Škrcení je levným ale smrtelným dobrodružstvím pro severoamerickou školní mládež
28. 6. 2010 / Miloš Kaláb
Kanadské děti nikdy neprožívaly hrůzu z toho, že by musely dobrovolně povinně vstoupit do nějakého technického, biologického, sportovního nebo tanečního či jiného kroužku. Každý si může dělat co chce. Hrát hokej jen tak s tenisákem na ulici ale zakázala z bezpečnostních důvodů většina obcí, takže této zábavě holduje jen několik dětí před garážemi. Po čase je na tom malém plácku před domkem nuda. Na hřištích u školy se dá kopat do míče v obyčejných keckách. Kde je ale to pravé vzrušení a ta pravá eufórie? Každá zábava něco stojí, jak praví známé rčení, takže alkohol a drogy jdou do peněz.
Mládež je na celém světě vynalézavá a tedy si sama poradí. Někteří mladí lidé se potloukají po nákupních střediscích, ale část mládeže zjistila, že se dá prožít ohromné dobrodružství tím, že si omezí přístup kyslíku do mozku. Vzniká příjemné obluzení jako po alkoholu nebo drogách, ale nic to nestojí, ani nepříjemnosti s opatřováním těch látek. Celá zábava je založena jen na správném použití kusu elektrické šňůry nebo provazu utaženého kolem krku. Česky se tomu říká škrcení kdežto v angličtině to je "choking game". Dá se hrát všude, kam nechodí dospělí lidé a taková místa se zejména v malých obcích snadno najdou. Dnes i v rodinách, kde každý člen, i školáci, sedí sami v pokoji u počítače nebo u televize.
Tato hra si nyní vyžádala další oběť - 12-letého Gabriela. Je nutné poznamenat, že v žádném případě nešlo o záměrnou sebevraždu. Gabriel měl ještě další 4 sourozence a mnoho kamarádů. Ve škole v quebecké obci L'Angel-Gardien (30 km severovýchodně od města Gatineau) byl jedním z nejlepších žáků. Byl zaníceným sportovcem a chtěl se stát inženýrem nebo policistou. Tak ho charakterizoval jeho otec. Gabriela našla mrtvého s provazem kolem krku jeho 16-letá sestra 17. června 2010 v suterénu domku. Nebyla to vražda, Gabriel si sám utáhnul smyčku. Nebyla to ani sebevražda, protože nechtěl zemřít. Chtěl jen zažít skvělou eufórii.
Nejednalo se prý o nic mimořádného - choking game je velice rozšířená mezi školní mládeží, ale všichni rodiče jsou přesvědčeni, že se tohoto nebezpečného dobrodružství účastní jen cizí děti. "Ten náš by nikdy nic takového neudělal" zapřisahají se všichni otcové i matky - ale jen do té doby než i jejich rodinu postihne tragédie.
Reportérka Elen Maurová napsala o této "hře" poněkud obšírněji v ottawských novinách The Ottawa Citizen. Podklady získala z různých zdrojů včetně Dr. Thomase Andrewa v americkém státu New Hampshire, významného lékařského vyšetřovatele a odborníka na nebezpečné chování mládeže. Běžně (!) se škrcení hraje ve skupinách "hráčů", kteří soutěží o to, kdo vydrží bez kyslíku nejdéle. Jsou různé variace hry - od dobrovolného zadržování dechu až po "pomoc" kamarádů, kteří omezují přistup vzduchu tlakem na krk nebo na hrudník. Nejnebezpečnější je, když si mladí lidé "hrají" sami, jak to udělal Gabriel. Použijí-li provazovou nebo drátěnou smyčku, jakoby nad sebou vyřkli rozsudek smrti. Jak lze tomu odolat, jestliže je euforie z nedostatku kyslíku podobná té, která se opatřuje pomocí alkoholu nebo drog? Má výhodu, že není nutné ani krást peníze ani se vystavovat nebezpečí pokoutního shánění zakázaných látek.
Podle "Ontárijského průzkumu užívání drog studenty a jejich zdraví" z r. 2007 se účastnilo "škrticí hry" 7% školní mládeže, což představuje 79 tisíc mladých lidí! Paní Sharron Grantová v Barrie ztratila svého 12-letého syna Jesseho před 5 roky. I on měl mnoho kamarádů, byl velice dobrým studentem a rád sportoval. O rok dříve s ním mluvila a Jesse jí říkal o tom, jakou hru se naučil hrát na táboře. Matka si vzpomněla, že ona sama o tom slyšela, když byla ještě na střední škole a varovala ho, že je to velice nebezpečné. On jí odporoval, že prý ona to nebezpečí přehání, ale slíbil jí, že hru hrát nebude. Jednoho dne se Jesse znova zmínil o této hře a matka se podivila, proč o tom opět mluví. Prý mu někdo ve škole říkal, že to není tak nebezpečné, jak si lidé myslí, a že to nezabíjí mozkové buňky. Druhý den našla matka svého syna mrtvého. Eufórii i následnou smrt si způsobil šnůrou od počítače. Po smrti Jesseho řekla paní Grantová kanadské televizní stanici CBC News, že se škrcení účastní nejrůznější školáci a studenti. Aby je od nebezpečí odvrátila, založila webovou stránku "Deadly Games Children Play" (Smrtelné hry, které hrají děti). Upozorňuje na to, že je "choking game" stejně nebezpečná jako používání drog a že se školáci naprosto mylně domnívají, že jim hra přináší požitek bez nebezpečí. Na Internetu je mnoho podobných zpráv.
Starosta obce L'Ange-Gardien pan Robert Goulet se rozhodl, že obec podnikne kroky, aby v ní už žádný školák tuto hru nehrál: "Musíme informovat všechny naše mladé lidi o nebezpečí, které jim hrozí - přece nechceme ztratit další dítě". Vzhledem k tomu, jak je tato hra v Kanadě a v USA rozšířena, bude velice obtížné ji vykořenit, protože každý mladý člověk je přesvědčen, že je chytřejší než jeho kamarádi a že právě jemu se nic nestane. A tak tedy úmrtí přibývá.
Vytisknout