Torontský summit a český sen po Obamovi

29. 6. 2010 / Karel Dolejší

Navzdory značnému tlaku Obamovy administrativy - k níž se neoficiálně připojili i George Soros či Paul Krugman, po výhrůžkách ekonomickými sankcemi zřejmě v německých médiích nadlouho persona non grata - se USA nepodařilo přimět svět, aby sáhl k dalším fiskálním stimulům. Jasným vítězem střetu o stimuly je německá kancléřka Angela Merkelová, která poprvé od konce války otevřeně demonstrovala diplomatickou váhu druhé největší exportní ekonomiky na světě. Otázka, co by bylo pro zmíněný "svět" dobré, už jaksi není vůbec ve hře: Americká administrativa prosazovala, co sama nutně potřebuje, v neposlední řadě kvůli sílící pravicové opozici doma - aniž by ji zajímalo, že Německo se po řecké krizi obává především dominového efektu v zemích PIIGS, kdežto Číňané zase vlastní realitní bubliny. Stejně v Torontu postupovali i další hráči, po americkém zablokování kolektivního řešení v předchozích jednáních sabotující pokus o americké vedení. V rychle se měnícím mezinárodním silovém poli je dnes Rusko ze všech stran obletováno, EU je s konečnou platností německá, Francie se ocitla na druhé koleji, Británie na třetí a Obama v troubě. Do listopadových voleb půjdou jeho Demokraté s handicapem velké diplomatické porážky - a snad jediný způsob, jak by ještě chromá kachna v Bílém domě mohla zaujmout pozici světového lídra, představuje útok na Írán, před kterým nás pánbu chraň.

V české kotlině mají v současné situaci důvody k jásotu pouze ti, kdo nenávidí Spojené státy až za hrob. Malá obslužná ekonomika v německé Evropě, postupně bypassovaná produktovody směřujícími z východu na západ, stejně jako německým úsilím vybudovat mnohem větší a významnější obslužnou ekonomiku v prostoru, který před šesti dekádami odolal pokusu o vojenské obsazení, čelí vyhlídkám na to, že její semiperiferní postavení bude dále degradováno. Je jen málo důvodů k pochybnostem o tom, že ruští subdodavatelé německých finálních výrobců mohou být výrazně levnější než čeští, což producenty cca 40% českého exportu (a ještě více jejich zaměstnance, kteří by se měli pomalu zajímat o výši ruských mezd) staví před neradostnou perspektivu. Česká republika jako "průchoďák" pro zboží mezi východem a západem, protkaná co nejhustší sítí komunikací s obslužnou infrastrukturou, a vývoz domácnostmi i státem mnohostranně dotované elektřiny - zhruba tak lze dokončit obrázek, který vyplývá ze současných trendů, pokud se něco radikálně nezmění. Na rozdíl od Poláků Čechy Berlín k jednání s Moskvou o nových mocenských poměrech v Evropě už ani nezve - izolovaný "strategický partner USA", který se spolu se sociální záchrannou sítí chystá rituálně obětovat také vzdělávací systém a vědu, zatímco podporuje nadnárodní banky, koncipuje plán špehování poslanců či výstavbu předměstských koncentráků pro pražské bezdomovce, prostě už ve své autodestruktivní operetnosti nestojí za vážnou pozornost.

Zahlédl snad někdo v posledních týdnech na veřejnosti českou zahraniční politiku? A nebyla náhodou malá, hnědá, tváře divé?

Americká protiraketová základna v České republice | Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.6. 2010