Rozhodnutí o vízovém režimu je protibosenské a protibosňácké

27. 7. 2009

Hřích jménem islám

Že jsou Bosňáci civilizačně, kulturně i sociálně plně rozvinutým, civilizovaným a kultivovaným národem, je jasné již od počátku 19. století. Nikdy nikoho nenapadli, nenárokovali si a neobsazovali ničí území, nepáchali zločiny a nevyháněli obyvatelstvo jiné víry, s jednou výjimkou -- a zdá se, že tato výjimka je právě jejich největším nedostatkem -- a sice, úporně bránili svou víru.

Nechtěli se katolizovat nebo přijmout pravoslaví, jak to Evropa raných dob požadovala. Úporně bránili svou víru, neboť měli hrozné zkušenosti s násilím ve všech krajích, které Rakousko a Benátsko "osvobozovaly" z moci úřední, a které byly násilně převraceny na jinou víru. Bránili svou víru a svou zemi Bosnu, jejíž základní kulturní a civilizační hodnota spočívala v multireligiózním složení jejího obyvatelstva a ve vládě principu náboženské svobody.

Po krátkém období násilné katolizace země v průběhu první poloviny 15. století došlo k plné obnově multireligióznosti pod vládou Osmanské říše, v tomto kontextu došlo i k přijetí Islámu velkou částí domácího obyvatelstva, multireligiózní složení obyvatelstva je zdůrazněno a posíleno usídlením Židů, kteří byli vyhnáni ze Španělska a kteří s námi v Bosně žili společně a svobodně od roku 1541 až do holokaustu, který na nich spáchali fašisté a jejich ustašovští a četničtí pomahači.

Hřích islámu, přes důkazy o toleranci, je tím, co určilo náš osud. Došlo k tomu, že v době boje za emancipaci od osmanské nadvlády byla všechna povstání v balkánských zemích podporována evropskými zeměmi, kromě povstání Bosňáků. Bosňáci se nedočkali podpory, ale byli ponecháni napospas těžkým represáliím Osmanské říše v úsilí znovuzískání nadvlády.

Postoj západních mocností vůči Bosně a Bosňákům se nezměnil ani později, když bylo jasné, že na Balkáně vzniknou nové národní státy. Z tohoto projektu byla Bosna vyjmuta, protože v ní žila velká muslimská většina, a muslimové byli v ekonomickém, vzdělanostním, kulturním a civilizačním kontextu jejími nejvýznamnějšími obyvateli. Evropa si nepřála, aby v tomto regionu vznikl stát, jehož vůdčí silou budou Bosňáci islámské víry, kterých tehdy bylo v Bosně 71 procent (dle přesných výpočtů osmanisty Adema Handžiće), bez ohledu na to, že Bosňáci považovali své katolické i pravoslavné a rovněž židovské spoluobčany za sobě rovné v právech a ve vztahu vůči státu a zemi Bosně.

Některé evropské síly (Rakousko a Rusko prostřednictvím Srbska a Černé hory) podporovaly a organizovaly lokální povstání v roce 1875, aby bylo možné zamítnout právo Osmanů dále vládnout Bosně. To nebylo třeba dělat, protože tuto otázku nastolili jasným způsobem již v roce 1832 sami Bosňáci. Tato povstání přinesla vypálení Odžaku a Čardaku a zabíjení nevinných lidí a měla jedinou funkci -- dát důvod k intervenci západních zemí do vnitřních záležitostí Osmanské říše. Výsledkem byl Berlínský kongres. Tento kongres odňal Osmanské říši právo spravovat Bosnu, přičemž zachoval sultánovu suverenitu nad ní.

Rakousku bylo umožněno okupovat zemi a zavést pořádek, toto zavádění pořádku začalo jako policejní akce a skončilo jako těžká vojenská operace z důvodu mohutného odporu obyvatelstva. Tento odpor dal Rakousku příležitost uplatnit vůči Bosňákům velké represálie. Zavedení pořádku a zákonů bylo završeno anexí Bosny a Hercegoviny a jejím začleněním do Rakouské říše. Okupace a pozdější přičlenění Bosny k Rakousku vyvolalo vlnu masové emigrace Bosňáků, kteří se usazovali v zemích Osmanské říše, aby se zachránili před násilím a proselitismem. Tehdy došlo k vystěhování zhruba 30 procent veškerého bosňáckého obyvatelstva.

To vše bylo provázeno vražděním Bosňáků, které páchal Omer-paša Latas jako odplatu za povstání a neposlušnost vůči Osmanské říši, poté stejně postupovalo i Rakousko, které vraždilo a zabavovalo majetek lidí kladoucích odpor násilné okupaci své země. Násilí mezitím neustalo, naopak rostlo s odchodem okupantů v roce 1918. S pádem Rakouska se mocnosti rozhodly, že Bosna a Hercegovina bude jako součást válečné kořisti začleněna do nového výsledku své politiky, kterým se stalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Bosňáků se nikdo neptal, jako by nikoho nezajímalo , že tak byl Bosňákům odňat status národa, a to vše bylo provázeno ohromnými represáliemi vůči nim.

I toto násilí, které bylo pácháno po konci války, se skládalo z masového vraždění a olupování Bosňáků a vyvolalo novou velkou vlnu vystěhovalectví. Otřesná je skutečnost, že divoká masová zabíjení muslimů v Sandžaku a východní Hercegovině trvala až do roku 1924, s očividným cílem donutit přeživší k vystěhování se.

Dalším darem západních demokratů bosňáckému národu bylo rozdělení Bosny a Hercegoviny v roce 1939. Toto zločinné rozdělení bylo uskutečněno tak, že všechny správní oblasti byly děleny metodou 50 procent + 1 člověk pravoslavný nebo katolík, to rozhodovalo, bude-li příslušná správní oblast připojena k Chorvatské Bánovině nebo k Velkému Srbsku, zatímco na muslimy, respektive Bosňáky, nebyl brán ohled, ačkoli byli většinovým obyvatelstvem celé země. Tato operace byla vykonána pod tlakem Velké Británie. Nakolik byl tento přístup Velké Británie absurdní a škodlivý pro všechny obyvatele Bosny a Hercegoviny, Srbska a Chorvatska, bylo patrné již v roce 1941.

Tehdy využili Chorvaté německou okupaci země a likvidaci státu, aby započali masové vyhlazování Srbů v Bosně a Hercegovině, aby teritoria získaná rozdělením sjednotili a aby celou Bosnu a Hercegovinu definitivně přeměnili v čistě chorvatské území (dělali totéž, co jejich následníci ze srbské či chorvatské strany dělají dnes). I tehdy platili nejvyšší účet Bosňáci. Nikdo se jich neptal, přejí-li si rozdělení země, nikdo se jich neptal, přejí-li si být součástí Chorvatska, nevytvořili národní bosňácký stát, nevyhlazovali a nevyháněli obyvatelstvo jiné víry a náboženství, avšak cizí účty platili nejvyšší cenou, tj. největším podílem zavražděných příslušníků své národnosti hned po Židech (demograf Kočović tento fakt exaktně potvrdil).

Vyhlazování muslimů

Dále platili účet za to, co konflikt chorvatského a srbského nacionalismu přinesl Bosně a Hercegovině. Ani to Evropou neotřáslo. Když se zhroutil komunismus v Jugoslávii, Evropa zasáhla nejhorším možným způsobem, tj. podporou nejtvrdšího nacionalismu v jeho rozvoji a novém dance macabre, jehož se Bosňáci opět stali hlavní obětí. Tentokrát byly důvody jasné, neboť ani chorvatský, ani srbský nacionalismus nemohly dosáhnout svého cíle přisvojení či rozdělení Bosny a Hercegoviny bez vyhlazení Bosňáků. Válka v Bosně a Hercegovině se tak stala válkou proti Bosňákům, respektive i proti muslimům, vyhlazení muslimů tedy bylo ideologickým cílem a vyhlazení Bosňáků politickým cílem obou nacionalismů.

Vyhlazování Bosňáků bylo pácháno za plné asistence a nepřímé pomoci západních mocností. Ty se vyhnuly povinnosti, kterou převzaly v rámci mezinárodního práva a svých aktivit (četné rezoluce OSN a dalších institucí), povinnosti zachránit mír a zabránit válce, válečným zločinům, mezi nimi i příšerné genocidě Bosňáků. Naopak, západ učinil vše, aby položil agresora na roveň oběti. Ty, kteří jsou zodpovědní za válečné zločiny a genocidu, prohlašuje individuálními zločinci a odmítá zodpovědnost států i politických přístupů, které způsobily ony hrůzy, aby byla možná realizace všech jejich cílů na účet Bosny a Hercegoviny a Bosňáků.

To vše bylo provázeno vodopády prázdných slov, omílaných frází o mírumilovných záměrech, podpoře a pomoci, odsuzováním agrese a zločinů, ale bez jakéhokoli efektu a ruku v ruce s hojným přiznáváním a realizací svých politických cílů i záměrů agresora a svádění všech zločinů na individuální aktivity jedinců. Bosňáci se ve své zemi stali občany třetí třídy, stísněni v koridoru od Sarajeva po Bihać, a to za přítomnosti důkazů, že ani srbský, ani chorvatský nacionalismus se s tím nespokojí, ale že mají úmysl dovést své cíle až do konce.

V celém tomto kontextu neustálých nepravd, obětí a násilí představuje dnešní rozhodnutí západních zemí, že vízový režim se zliberalizuje prakticky pro všechny kromě Bosňáků, tečku nad I a konečný nepopiratelný důkaz o jasně nepřátelském a antibosňáckém, v principu protimuslimském přístupu těchto zemí vůči nám Bosňákům.

Všichni navíc víme, že tato opatření dopadají jen na Bosňáky, respektive muslimy, kteří nemají, jak je tomu u Chorvatů a Srbů, pasy sousedních zemí, a kteří budou jediní zabarikádovaní a zavření na území malé části své země, v níž do devadesátých let žili na 92 procentech rozlohy, aby jim dnes připadalo pouhých 22 procent, stlačeni do malého prostoru jako sendvič mezi nacionalistické srbské a chorvatské vládce, kteří provádějí segregaci v "Herceg-Bosně" i v Republice Srbské a znemožňují jakýkoli aktivnější život Bosňáků.

Politický faktor

Vše toto jasně ukazuje, že logika řešení bosenské otázky je modelována podle palestinského vzoru, přičemž i rétorika a ideologie je shodná, tj. antiislámská. My jsme vinni tím, že jsme naživu a že se neodstěhujeme až do posledního, abychom západní moci usnadnili práci v očištění Evropy od islámského nebezpečí a znemožnili jakoukoli šanci, aby se muslimové stali politickým, duchovním a kulturním faktorem Evropy. Oni mezitím zapomínají, že trpělivost je spásou bezmocných a že Alláh miluje trpělivé, kteří nakonec zvítězí. Samozřejmě jen pokud existuje Bůh a pokud existuje na světě spravedlnost a v lidech trocha dobra.

Vše, co bylo řečeno, v nás vyvolává veliký a oprávněný skepticismus vůči Západu a západní politice. A co více, spousta toho nás utvrzuje v názoru, že západní Evropa je dnes neskrývaně antimuslimská. V naše politiky příliš nadějí nechováme jak kvůli jejich neschopnosti a převeliké angažovanosti v západních projektech, tak i kvůli jejich intelektuální a morální nedostatečnosti, kterou stále demonstrují. Zbývá nám obrátit se k sobě samým a ke své dokázané schopnosti být trpěliví, takovým Bůh jistě pomůže, když nepomohou lidé. To, co nám udělali, je hrozné a nenalézá to komentáře, kromě opovržení a odsouzení.

(Českou verzi připravil Jan Čihák)

Zdroj v originále ZDE

Vytisknout