Jerzy Buzek a dvě Evropy

16. 7. 2009 / Štěpán Steiger

Buzek, i když politicky napravo od středu, má mj. pro oba tábory i dobrý "kádrový profil": už v roce 1980 se stal členem Solidarności, byl jejím aktivním funkcionářem, je tudíž jako odpůrce komunismu přijatelný pro bratry Kaczyńské, ale není natolik zarytý pravičák, aby jej odmítal Donald Tusk. Navíc Poláci na rozdíl třeba od mnoha Čechů se dovedou radovat z úspěchu krajana zvláště v zahraničí, i když jej jinak v lásce nemají.

Úspěch Jerzyho Buzka se ovšem při bližším pohledu nejeví tak veliký, jak by se zdálo. Je výsledkem kompromisu, dost obvyklého v Bruselu, kde je jej zapotřebí, mají-li být jakžtakž spokojeny obě strany -- při 736 poslankyních a poslancích to zřejmě jinak není možné. (mimochodem, ze 713 přítomných dostal Buzek 555 hlasů). A funkci má časově Buzek omezenou -- také výsledek kompromisu -- na 2 ½ roku. Tak se dohodly dvě největší frakce: křesťanští - a evropští - demokraté (od nichž odchází ODS) na jedné a socialisté na druhé straně. Po Buzkovi bude na zbytek období, rovněž 2 ½ roku, následovat Martin Schulz za socialisty.

Daniel Cohn-Bendit, jenž předsedá v EP Zeleným, kteří pro Buzka hlasovali, si svou volbu rovněž pochválil. "Symbolicky je důležité," prohlásil, "že předsedou je Polák. Znamená to otevření Evropy. Ale politicky to velký význam nemá," dodal. "Předseda parlamentu totiž o politických záležitostech v parlamentu nerozhoduje. To je úlohou parlamentní většiny. Symbolicky je jeho volba důležitá, proto jsme jej podpořili. Nechci však této volbě připisovat politickou váhu, neboť to není pravda."

Kromě časového omezení a významu jenom symbolického si můžeme povšimnout i jiné okolnosti, která se ostatně projevila už v okamžiku, kdy se Česká republika ujala předsednictví EU: euforického zdůrazňování skutečnosti, a to jak na západě tak na východě (chceme-li použít zakořeněného klišé, jež označuje střed Evropy jako v dobách železné opony za evropský "východ"), že osobnost -- při předsednictví dokonce celá země -- z "nové" členské země také asi dokáže být funkcionářem na "vysoké" úrovni, kterou dosud zvládal někdo ze zemí "starých". Nevím, jak dlouho se povleče tento způsob nazírání. Komentátor Gazety Wyborczej např. začínal svou úvahu k tématu takto: "Byl to historický den. První Polák a první člověk z bývalého komunistického bloku byl zvolen na tak vysokého postavení v EU. Nebylo by na místě," pokračoval, "snižovat závažnost této události. Je to úspěch Polsky, samotného Jerzyho Buzka, úklon pro celou oblast. Potvrzení, že pět let po rozšíření o postkomunistické země Evropa opouští rozdělení na starou a novou."

Profesionální antikomunisté možná budou setrvávat na připomínání někdejšího rozdělení na Evropu před oponou a za ní. Znát dějiny je pochopitelně důležité a pro politika je účelné používat historii jako kyj, kterým lze v případě potřeby mlátit protivníka (hodí-li se to, jak nyní denně zažíváme v této zemi). Nicméně poté, co země střední Evropy vstoupily do EU, by mělo být samozřejmé, že jsou členy právě tak rovnoprávnými jako ty státy, jež v ní už byly -- a že jásot, když čas od času zaujmou jejich představitelé dočasně funkce, jež mívali předchůdci, rovnoprávnost vlastně znehodnocuje. Jde přece o zcela normální postup -- nebo ne? Dějiny by měly být dějinami -- nezamlčovanými, ale minulými. Nakonec poznámka o nerovnosti "domů": hypoteticky není co do členství v EU rozdíl mezi Polskem a ČR. V praxi zřejmě je. Nedovedu si sice představit žádného současného českého europoslance či europoslankyni, který (která) by se "kádrově" vyrovnal(a) Jerzymu Buzkovi, ale zřejmě v tomto ohledu hraje mj. roli i velikost -- zeměpisná -- Polska. (Pokud někdo namítne, že Libor Rouček je přece místopředsedou parlamentu, nesmíme zapomenout, že místopředsedů je celkem 14!) A jak řekl Daniel Cohn-Bendit -- s narážkou velikost lidovecké frakce: "Je jasné, že jakmile křesťanští demokraté nominují předsedu EP, bude to křesťanský demokrat, nikoli Zelený. Musíme tedy diskutovat o osobnostech." Takže už proto, že ODS z klubu PPE odešla, nemohl nikdo z jejích zástupců být navrhován. Ale to je skoro poznámka pod čarou. Český volič by mohl říct, přijde-li řeč na parlamenty: Praha daleko, Brusel (a Štrasburk) ještě dál. Skutečná rozhodovací moc není v žádném tomto evropském městě. Protože fikce se obvykle tváří honosněji a přitažlivěji než skutečnost, snadno lze (na chvíli) uvěřit, že když jedna středoevropská země Unii předsedá a vzápětí představitel další je na vrcholu parlamentu, není v EU rozdílu mezi "starými" a "novými", velkými a malými, bývalými komunistickými a nekomunistickými. A že parlament, jehož poslanci zastupují někdy ne více než 20% voličů své země (v nejlepším případě kolem 40%), mluví skutečně jménem Evropanů.

Vytisknout