Starý právní pojem "dobré mravy" (bonae mores) -- stále jedno z měřítek pro posuzování platnosti a neplatnosti právního úkonu, ztrácí svůj obsah. Zákon dobré mravy nijak blíže nedefinuje, předpokládaje, že jejich obsah je dán "společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti" (Občanský zákoník -- Komentář, str. 132-134, Oldřich Jehlička, Jiří Švestka a kol., C. H. Beck, Praha 1997). Výčet dobrých mravů tak nelze určit, neboť -- jak autoři citovaného komentáře uvádejí "morální zásady společnosti a v důsledku toho i dobré mravy se ve vzájemném občanském soužití v souladu se společenským vývojem rozvíjejí, a to jak ve smyslu časovém, tak místním". Jako příklad neplatnosti právního úkonu pro jeho rozpor s dobrými mravy komentář uvádí nepřiměřené úroky při půjčce nebo nepřiměřenou smluvní pokutu.

Morální zásady společnosti se ale nemusejí jen "rozvíjet", jak optimisticky předpokládají autoři komentáře občanského zákoníku. Mohou také upadat. A také zjevně upadají -- z  četných příkladů takřka na každém kroku můžeme dnes a denně vidět, jaké morální zásady mají zelenou. Exempla trahunt -- příklady přitahují. A tak bezskrupulózní agentka finanční společnosti nachází ochranu i u soudu. V daném případě podle mého názoru mohl soudce zcela oprávněně požadavky žalobce odmítnout s poukazem na absolutní neplatnost úvěrových smluv pro jejich rozpor s dobrými mravy. Předpokládám, že nešlo o půjčku peněz uzavřenou podle občanského zákoníku (§ 657 a násl. občanského zákoníku), nýbrž o smlouvu o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku), ale i zde bezvýhradně (§ 1, odst. 2 obchodního zákoníku) platí obecné ustanovení občanského zákoníku § 39 o neplatnosti právního úkonu, který se příčí dobrým mravům. Neplatnost právních úkonů (úvěrových smluv) způsobila svým neslušným jednáním agentka finanční společnosti a tudíž byla podle zákona povinna sama nahradit škodu finanční společnosti. Soud ale svým verdiktem neslušné jednání agentky shledal za odpovídající morálním zásadám společnosti.

Ostatně obchodní společnosti poskytující úvěry jsou dnes při soudních jednáních až příliš často zvýhodňovány. Nemusejí se při uzavírání úvěrových smluv chovat odpovědně, neboť překotné nabízení a uzavírání předem evidentně nesplatitelných půjček se stalo normou jejich chování, jež požívá právní ochranu.

Znám případy, kdy se osoby negramotné, s nízkými rozumovými schopnostmi, staly oběťmi organizovaných skupin podvodníků, kteří je zneužili k uzavření úvěrových smluv, vzali jim poskytnuté peníze nebo zboží a za jejich důvěřivost jim dali pár stovek. Policejní orgány při vyšetřování, státní zastupitelství ani soudy nevidí žádnou vadu úvěrové smlouvy, kterou uzavřela takto zmanipulovaná osoba, prokazatelně čtení a psaní neznalá a oběti jsou trestně stíhány pro úvěrový podvod. Přitom judikatura uvádí případy, kdy kupř. smlouva o prodeji nemovitosti byla shledána absolutně neplatnou z toho důvodu, že prodávající neuměl číst a psát a s obsahem kupní smlouvy nebyl před jejím uzavřením náležitě a prokazatelně seznámen. V případě úvěrových smluv si - počínaje policejními orgány až po soudy o platnosti podobně uzavíraných úvěrových smluv - nikdo pochybnosti nepřipouští.

V trestním řízení se rozhodující orgány nezabývají otázkou, zda v případě, kdy byla úvěrová smlouva uzavřena negramotnou osobou, která jako oběť kriminální činnosti jiných osob sehrála pouhou roli nástroje, je takto uzavřená úvěrová smlouva vůbec platná. Jednodušší je totiž vždy vést trestní stíhání proti takové obětí cizí manipulace než chytit chytré organizátory, kteří jsou skutečnými pachateli těchto úvěrových podvodů. Přitom věc je jasná.

Při uzavírání smlouvy o úvěru musí být jako u každého jiného právního úkonu splněno, že právní úkon je činěn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je ze zákona neplatný (ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku). Platnost úvěrové smlouvy se musí, a to i v rámci trestního řízení, posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Bohužel tomu již od samého zahájení trestního stíhání policejním orgánem bývá tak, jako by obecné zákonné normy pro platnost právního úkonu neexistovaly. Pouhé předložení smlouvy o úvěru, přestože ji uzavřela osoba negramotná a se smlouvou neseznámená, je postačujícím důkazem pro to, že oběť se dopustila trestného činu úvěrového podvodu. Pro soud je její vina jasná, oběti je uložen trest a také povinnost nahradit škodu poškozené finanční společnosti.

Zde ale již nejde "jen" o ony dobré mravy. Zde v rozporu se zákonem požívá ochranu právní úkon -- úvěrová smlouva, jinak ze zákona absolutně neplatná pro nedostatek svobodné a vážné vůle. Ve veřejném zájmu by soudy měly na takovou smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou a nepřiznat plnění tomu, kdo se na základě takové smlouvy plnění domáhá.