Ten rok jsme se potkali ještě na konferenci o udržitelném rozvoji. Doprovázel ji vnuk, mladý muž rozhodnutý studovat vysokou školu. Čtenář, který paní magistru Strejčkovou osobně neznal, ať si nepředstavuje, že mladík doprovázel nemocnou stařenku. Emilie Strejčková byla v nejlepším smyslu toho slova statná, i ve věku babičky odrostlých vnoučat zdatná žena. Byla živým příkladem opomíjené teze opomíjeného vlastence "v zdravém těle -- zdravý duch". Babička a vnuk, dva dospělí lidé, svázaní pokrevním poutem i společným odborným zájmem, přišli (přijeli veřejnou dopravou) spolu. Přirozený, bohužel nesamozřejmý příklad trvalé udržitelnosti.

Emilie Strejčková toho dokázala hodně. Trvalým živým pomníkem jejího zakladatelského úsilí je ekologické centrum hlavního města Prahy Toulcův dvůr, vlajková loď českých středisek ekologické výchovy. Napsala knihy Děti pro pětihory a Děti, aby byly a žily, bezpočet odborných i populárních článků, už z nemocničního lůžka organizovala v říjnu 2008 seminář Skleníkové děti.

Politici jí však příliš naslouchat nechtěli. Tedy, bez přímluvy dvou legendárních ministrů životního prostředí by Toulcův dvůr nevznikl, ale když už fungoval, šlo jí o to, aby si její téma -- odcizování dětí přírodnímu prostředí -- osvojil resort školství. Nabídl jsem paní Strejčkové, že jí zkusím zprostředkovat slyšení ve školském výboru poslanecké sněmovny.

Přečetl jsem si totiž rozhovor, ve kterém populární poslankyně a členka tohoto výboru vděčně vzpomínala na prázdniny u prarodičů na venkově. A usoudil jsem tedy, že má stejnou formativní zkušenost, jaká mě nasměrovala do ekologického hnutí a později k přesvědčení, že s příčinami i možným řešením ekologické krize je to tak, jak popisuje paní Strejčková (a zahraniční autoři, u kterých nachází inspiraci).

Odhad jsem měl dobrý a moje mise byla přijata s očekávaným porozuměním. K setkání obou moudrých žen však už nedošlo, protože paní Strejčkovou zachvátila choroba vyžadující náročnou léčbu, choroba před kterou, jak se ukázalo letos 8. března, nebylo úniku.

Naposledy jsem s paní Strejčkovou mluvil 16. února. Chtěl jsem si doplnit pár střípků do mozaiky, abych sepsal její nominaci na Vavrouškovu a Dejmalovu cenu. Ověřil jsem si, že za pokračovatelku svého průkopnického díla považuje Mgr. Evu Rázgovou. Slíbila mi německé cédéčko o lesních mateřských školkách. Bylo to smutné a důstojné zároveň.

Přesto jsem doufal, že spolu nemluvíme naposledy, a že některé z cen se dočká ještě za svého života. I tu Dejmalovu, udělovanou za pozitivní počin, který se vztahuje ke krajině, by si zasloužila. Nebýt v Toulcově dvoře a jeho rozsáhlém areálu ekologické centrum, téměř jistě by se našlo využití nějak příznačné pro konzumní společnost a méně šetrné ke krajině.

Činy velkých mužů ocenil parlament zvláštními zákony, obsahujícími jedinou větu. Když vloni v létě zemřela Květoslava Burešová, kolegyně z oboru a dobrá kamarádka paní Strejčkové, jeden z jejích následovníků nadepsal nekrolog slovy, která si od něho pro tento účel vypůjčím: "Učila nás normálně žít."

Zpátky pod stromy -- Výzva k výchově dětí v kontaktu s přírodou

Emilie Strejčková -- zakladatelka Toulcova dvora

Sedmdesát let návratu k přírodě

Lesní mateřské školky na anglické Wikipedii