Předem je zřejmě nutno poznamenat, že cokoliv, co z nás kdokoliv posuzuje a hodnotí, lze vnímat z různých zorných úhlů, takže pak se stěží můžeme na čemkoliv vzájemně shodnout. Přitom je to zcela přirozené, neboť kromě jistého a nejednou značně odlišně -- množstvím, kvalitou a inspirací -- načerpaného výchozího vzdělání (a snad i kultury s tím spojené) každý z nás jsme nastartovali do života na zcela odlišně nastavené startovní čáře, o možném vytýčení té následné životní dráhy nemluvě.

Zcela nepřehlédnutelně zásadní roli v tomto ohledu hrají kromě rodinných vztahů a poměrů zvláště podmínky sociálně a kulturně danou společností nastavené; o možných předpokladech do života potenciálně daných genetickou výbavou ani teď nemluvě. Navíc je tu jako další, svého druhu "determinant" společně prožívaný "generační" fenomén. Předpoklady k ochočení jistého vkusu, nových technik a nově nastolených tradic ve vzájemných vztazích lidí přicházejí jaksi "nespojitě". A pokud vezmeme v úvahu čistě mechanicky jenom věk, pak naprosto jinak vypadá zkušenost mladého člověka (s teprve -- kéž by -- žíznící touhou po dalším životním obohacení) a zase v jiném zarámování můžeme vnímat sice mnoha lety vyzrálou zkušenost životního podzimu, ale nejednou nestačící již "s dechem" pro asimilaci všeho nového a nejednou značně převratného, co s sebou stále dramatičtěji život od počátku druhé poloviny 20. století přináší. Také tím chci předem naznačit, že si neosobuji právo na "jediný pravdivý pohled na věc". Pokud čímkoliv provokuji, moc prosím raději nejdřív o "druhé zamyšlení nad věcí", před okamžitou reakcí na sám text a jeho autora. (Měli bychom jít vzájemně po míči, a ne po nohách!)

***

Zrovna teď jsme si připomínali svatého Václava, patrona české země. V souvislosti s tímto po léta běžným kalendářovým výročím pro všechny Václavy, Venoušky, Vendy, ba i Vence (od "Venca") máme v tom dni teď navíc vypučelý -- a s jistou pompou doprovázený -- "Den české státnosti". Nelze přehlédnout, že při příležitostech "státních svátků" během let komunismu buďto (přinejmenším pro "menší polovinu" občanů) šlo jen o nějaký "existenční pochod" před "představiteli kraje", přihlížejícími na nějaké tribuně uprostřed města (a potom hurááá na chaty za městem!), anebo (pro ty "otrlejší") už odpoledne den předtím obdobný úprk na ty chaty, s tím známým předstihem, kdy otrok může přijít "jen o ty okovy". Se svátky už od První republiky ovšem vždycky souvisela přinejmenším také výzdoba obytných domů a oken bytů. Za První republiky byla ta výzdoba spontánní. (Dokonce německé domácnosti se v průběhu času naučily ke dni 28. října zdobit okna provozoven, rodinných domků i bytů!) Za komunismu na výzdobu dohlédl domovní důvěrník a "ofajfkoval" si to, aby mohl podat zprávu na schůzi Uliční organizace KSČ. Za normalizace to ochablo a už to tak zůstalo do dneška. Občan nic nikde nevyzdobuje; to jen úřady mají někdy takovou povinnost.

Jako kdyby bylo možno na ty hodně dávné tradice spontánního rituálu výzdoby a svátečních pocitů přirozenou cestou navázat. Dokonce pokud je v posledních dvou desetiletích vyvěšován český státní prapor vertikálně na zeď v průčelí sálů či sportovních hal, docela spolehlivě až příliš často ti, kdož tak činí, mnohdy ani nevědí, na které straně má být červený pruh a kam patří ten bílý. Potud k tomu nejformálnějšímu, co s vyznáváním státnosti -- byť jen "formálně" -- souvisí.

****

Především: Co jsme se v těchto dnech dověděli o vztahu sv. Václava k dnešku? Co vůbec víme o jeho myšlenkovém odkazu? Pokud právě politikové čerstvě oprášili jméno sv. Václava, co nám řekli o jeho politických vizích? Měli na mysli zcela nové a inspirující poselství občanům ČR? Nebo jenom chtěli nějak využít latentně existující "ideový náboj" se jménem sv. Václava spojovaný k propagaci některých tradičních, ale žel opomíjených hodnot? Anebo se tu jednalo "přirozeně" o dobře míněný pokus udělat "koktejl" z "národního světce" propojeného s jeho údajně "evropsky" závažným poselstvím? (Komu by nezalichotilo, že existuje kromě na "německé" půdě psaných legend dokonce anglická koleda o "dobrém králi Václavovi"?)

Byl to zkrátka jenom a především pouze "patron české země", "se vším všudy", jak se po staletí uvádělo a věřilo? Anebo to byl především světec, k němuž se mohl český národ s prosbou o pomoc utíkat, když bylo zle? Jaký měl životní -- a politický -- program? Čím a proč musel učarovat jak své generaci, tak také generacím následujícím? Mluvilo se vůbec o tom v těchto dnech? Obávám se, že ne. I když došlo k pietnímu slavnostnímu procesí k oslavě tohoto přemyslovského světce veřejným nesením jeho lebky v průvodu, je tu možná hned otázka, zda se takto mělo dostat víc bezprostřední úcty křesťanskému světci (což bylo nabíledni), anebo "jenom" civilnímu panovníkovi (což vůbec přijatelně nevyplývalo).

Cudně bylo některými médii uvedeno, že kníže Václav přišel o život buďto již (méně pravděpodobně) roku 929, anebo až roku 935. Pokud se Václav narodil kolem roku 907, pak v době smrti jeho otce, knížete Vratislava I. (tj. roku 921) bylo Václavovi teprve nanejvýš 14 let, takže ještě nebyl způsobilý k tomu, aby se ujal osobně moci. Tu převzal od své matky Drahomíry až někdy o čtyři léta či pět let později; takže fakticky vládl jako český kníže pouze buďto jen pouhých pět, anebo pravděpodobněji až 11 let. Jeho osobní a politické vztahy vůči mocným sousedům v Sasku nebo v Bavorsku byly sice historiky s jistým odůvodněním jako pravděpodobné zachyceny, ale průkazné a zcela jednoznačné závěry z toho automaticky nevyplývají. Samozřejmě že se pravděpodobně v průběhu školní docházky u nás málem každý snad setkal pouze s navenek pádným tvrzením o poplatnosti českých přemyslovských knížat "Německu"; že tu šlo o "tribut", tedy "daň (za mír)" o hodnotě každoročně ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Ani tento údaj nelze automaticky považovat za věrohodný (ani ve skladbě, ani ve frekvenci plateb), pokud se s ním setkáváme až u kronikáře jménem Kosmas (přičemž text pochází až z počátku 12. století, tedy dvě století po líčených událostech týkajících se sv. Václava). Také se uvádí -- a nelze určit, s jakou možnou nadsázkou --, že byl Václav na svou dobu výjimečně vzdělaný a příkladně zbožný. Filtrem života a dosažených výsledků za následné vlády mladšího bratra Boleslava (I.) se pak na Václava navíc přenáší, že se Václav nepokoušel ani mocensky oslabovat vůči centrální přemyslovské vládě konkurenční česká knížata, ani účinněji vzdorovat placení tributu do Saska.

Jako kdyby možné sourozenecké spory mezi Václavem a Boleslavem vycházely ze zcela odlišného psychického podhoubí obou bratří. A ačkoliv pozitivní státoprávní výsledky usilování Boleslava I. by měly určitě přezářit navenek problematický efekt Václavovy vlády, přesto "zřejmě něco blíže nedefinovatelného" muselo být spojeno s působením Václavovy osobnosti, že již samotná Václavova smrt nastavila tehdy (nečekaně?) zcela zvláštní zrcadlo pro příští čas hodnocení tragicky skonavšího panovníka. Desáté století rozhodně nebylo ještě nějak zvlášť pozoruhodně kultivovanou dobou. A přesto: méně politicky úspěšný bratr nakonec poměrně rychle přezářil (jen tou "svatozáří"?) zcela evidentní "státoprávní" pozitiva vlády Boleslava I. , vnímaná pochopitelně z perspektiv české tehdejší "státnosti".

Na počátku onoho 10. století ovšem ještě nebyl konec s pohanstvím v Čechách. Také křesťanství mělo mezi Přemyslovci rozdílnou politickou patinu; u Václavovy babičky Ludmily s orientací spíše směrem k Bavorsku, u matky Drahomíry (před sňatkem ještě vzývající pohanská božstva!) později výrazně na Sasko (Jindřich I. Ptáčník). Pokud počítáme s tím, že v té době samo pokřtění automaticky nezajišťovalo křesťanský způsob života nově věřícího, pak možný poukaz na křesťanský způsob života, dokonce přímo ve vládnoucí knížecí rodině, byl nemalou "inzercí". Dokonce paradoxně sám Boleslav I. mohl posmrtně zúročit skrze tragiku bratrovy smrti vlastní mocenské postavení --- neméně paradoxně transponovanou možnou "přímluvou" bratra-mučedníka v nebesích. Katolická církev v Římě pragmaticky stimulovala další rozvoj křesťanství svatořečením vhodných panovníků v nejednom státě; povzbuzovalo to další šíření víry, mající tak navíc také "domácí" zvěstovatele, jež bylo možno vzývat a jejichž prostřednictvím bylo zároveň možno účinně šířit poslušnost vůči panovnickému trůnu.

Pokud se člověku -- navíc dokonce panovníkovi! -- dostane výsady ocitnout se "na nebesích", jako kdyby takto byla z pozemských pozic do blízkosti "božího trůnu" delegována důstojnost sociálním postavením maximálního "kalibru". Už na této zemi kníže vládl; bude mít "pádnější slovo" také "v nebi".

Teď možná nevím (a nechci dále "po lopatě" rozvádět), jak přesně a proč je sv. Václav v 21. století pořád fakticky "patronem země české" (tj. pro obyvatele ČR, mezi nimiž bylo podle sčítání lidu z roku 2001 katolíků sice 26,8 %, ale přitom aktivních a neformálních věřících jenom 4 %). Samozřejmě že je svatý Václav nezpochybnitelně patronem pro věřícího křesťana (a to na celém světě, nejen pro českou kotlinu!). Ale navenek naprosto laicky se projevující česká vláda --- čím konkrétně se cítí oslovena, pokud se chce přihřát ve stínu tohoto katolického světce? --- Je bez nápovědy pochopitelné, že Karel IV. (ani jako český král nebývá citován jako "Karel I.") institučně stabilizoval tehdy zcela přirozeně přijímaný (a legendami dále utvrzovaný) ideál o panovníkovi-světci. Další tradice udržovala toto rozmanitými relikviemi také kulticky posilované vědomí o "svatováclavské koruně" až do nového nábožensky excitovaného vzruchu při příležitosti tehdy ještě jako milénium považovaného roku 1929, v době krátce po desetiletí mladé tehdy ČSR. Nemá valný smysl meditovat nad tím, že jen o dalších zhruba tucet let později -- pochopitelně s problematickou motivací -- byla v tehdejším zrovna "Protektorátě" šířena jejími vládními činiteli jakoby "svatováclavská idea". Ne že bych chtěl něco srovnávat. Jenže ne s valně větší konkretizací tohoto -- zřejmě nejen bohoslužebného -- odkazu zůstáváme i v 21. (informačním!) století jenom strčeni před ikonu, která byla pouze v rámu přetřena "eurouniální" frazeologií...