Obrovské prostředky z veřejných zdrojů špičkám soukromého sektoru, které dokázaly vytvořit takový problém, že se zcela vymknul pravidlům stávající regulace a přísnější regulace pro všechny ostatní, kteří budou vytvářet zdroje a rezervy na to, až zcela zákonitě někdo naprosto cíleně vytvoří nový velký problém vymykající se této nové přísnější regulaci a dostane znovu zaplaceno, protože utrpěl šok z překvapení, nemůže si koupit každý týden nové auto a hlavně už to nikdy neudělá... Čestné bankéřské.

Plán na oloupení evropské veřejnosti o 300 miliard Euro je typickou ukázkou toho, jak měla fungovat a k čemu měla sloužit Lisabonská smlouva. Její podstata je totiž dvojí. Za prvé, jejími signatáři jsou velcí a malí a silní a slabí. A za druhé, její obsah je zcela naprosto nepřehledný, neurčitý a nejednoznačný. V praktickém důsledku to pak zakládá do budoucna při platnosti smlouvy naprostou nerovnost stran. Takové smlouvy vždy sloužily a slouží jen legalizaci bezpráví silných na těch slabších.

Od smluv mnichovského typu se smlouvy lisabonského typu liší jen tím, že ti menší a slabší jsou nuceni nejen k podpisu, ale i k ratifikaci, aby vynikla vůle lidu odevzdat se mocnějším. Možná nebude Lisabonská smlouva v rozporu s naší ústavou, ale určitě je v rozporu s dobrými mravy a zdravým rozumem. Kdyby již byla přijata, tak bychom se prostě jen dozvěděli, že máme platit do Sarkozyho pytle. Přišla by faktura, možná by se jen udělalo inkaso. Teď se snad ještě můžeme alespoň ozvat... Nedej bože zařvat do Paříže a Bruselu ono legendární: „Mérde...“

Nejsem proti evropské integraci, jsem proti Lisabonské smlouvě, která má legalizovat právě takové excesy jako je Sarkozyho záchranný plán pro mocné a bohaté v době, kdy Polsko nesmí pomoci loděnicím v Gdaňsku a my nemůžeme pomoci českým sklářům. Koupíme jim lístek na autobus. Asi k lesu, kde je více vodorovných větví...