Četl jsem v Britských listech něco o americkém snu stát se milionářem od Josefa Víta. Zajímavý a velice doporučitelný text pod titulkem "Žádný Američan není chudý, všichni jsou předbohatí" začal poněkud neočekávanou větou: "Jest mi to divné, jak je to možné, že lidé volí pravicové strany jako je ODS." Připomenulo mi to mé dosavadní cesty do New Yorku a také zprávu časopisu Spiegel Online o nových informacích od New York Food Bank . Tahle organizace se už 25 let stará spolu s městskou správou o stravování chudých. Informovala o tom, že v roce 2007 měly v New Yorku 3,1 miliony lidí problémy s tím sehnat dost peněz na základní každodenní potraviny.

Chudoba ve světě boháčů, to je něco, co nezažijete jen v New Yorku. Vzpomínám na čtvrtě chudých v New Yorku a taky na pobřeží a na vedlejší ulici v Acapulco, a je mi pomalu tak zle jako tehdy, když jsem tam s úžasem zjistil, čemu jsem vlastně ani nechtěl uvěřit.

Můžete se ptát, proč o tom píšu poznámku, ale je opravdu zajímavé, že podle přísloví "Naděje umírá poslední" je srozumitelné, že existuje americký hospodářský systém, který je spojen s chudobou velké části obyvatelstva a proti němuž vlastně ve Spojených státech nikdo neprotestuje. No, možná myslíte, že to se přece ví, a nejen to o tom přísloví, ale i to o té chudobě, ale bohužel tomu tak není. Vzdát se té -- pro většinu obyvatelstva jen zdánlivé -- naděje, že se jednoho dne sami stanou milionářem, to by mohlo být dobrým začátkem k tomu, aby se životní situace neprivilegovaných a chudých lidí mohla i ve Spojených státech zlepšit. A pohlížíme-li na každodenní život oné velké části amerických občanů, kteří jsou chudí, nám pomůže pochopit ty, kdo si nechtějí nechat zničit základy evropské takzvané "sociálnětržní ekonomiky". Naděje člověka nenasytí, proto by se mělo argumentovat nadějemi jen velmi opatrně, a to nejen ohledně hospodářského systému, nebo myslíte, že ne?