Pokud se ještě stále před rokem či dvěma roky uváděl jako jakési minimum k živořivém přežití 1 dolar jakéhosi "příjmu" denně, dnes za tutéž nominální cenu se toho dostane koupit stěží polovina; ať už více vinou zjevné inflace (se snižující se kupní silou), nebo doprovodně -- a jaksi "z dálky" -- sníženou nabídkou klíčových komodit, tlačících ceny stále nahoru. Mezinárodní instituce zatím začlenily 36 zemí mezi ty, které se již dostaly do krize především kvůli cenám potravin. Je užitečné zde dodat, že skoro dvě třetiny těch zemí (21) je zrovna z Afriky.

Samozřejmě že jsme tu prožili pár let -- ne-li desetiletí -- za sebou v celkem relativní "stabilitě" jak cen, tak na trhu komodit. Pokud ve druhé půli 20. století docházelo někdy k výkyvům, po nějakém čase se všechno jakoby vracelo poblíž bývalému "normálu". Jenže třeba zrovna < b>od roku 2004 např. ceny zrnin nepřetržitě rostou. A pokud se od počátku roku 2007 zcela neslýchaně zvedají ceny na ropu (a následně za její produkty, a pak prostřednictvím nákladů za dopravu dalších výrobků a služeb), zatím neexistují žádné signály, že by byla na dohled naděje, že by se ty "raketově" stoupající ceny měly konečně již zastavit. (Zatím ve výhledu směrem vpřed v čase pořád se barel ropy obchoduje za stále vyšší cenu, blíží se "magickým" 150 dolarů za barel.) Na jedné straně zvýšená cena za ropu umožňuje ekonomicky zvažovat její těžbu na předtím nehospodárných nalezištích (samozřejmě nejdřív za 5 let by to mohla být realita). Kdekdo ví, že aktuálně poptávka po ropě stále převyšuje nabídku. Stále dramatičtěji se budou zvyšovat požadavky skoro 2,4 miliard lidí (Čína a Indie) na trhu s energiemi, ale i po dodávkách potravin a zboží.

Ještě tu nepadla zmínka o tom, že při vhodném hnojení a ochraně před parazity lze buďto úrodu vůbec zachránit nebo dosáhnout v ní přijatelných výsledků. To samozřejmě vyžaduje další finanční náklady; bez nich je ale úroda ohrožena. V ekonomicky chudobných zemích na tento potřebný "luxus" nejsou prostředky; také tím se efekt zemědělské práce v takových teritoriích až riskantně snižuje, pro mnohé až k existenčnímu bankrotu. Přitom až dosud svět vždycky pro případ sezónní neúrody disponoval strategickými zásobami zrnin, především z USA. Jenže právě v USA vzrostl docela nedávno tlak na přeměnu především kukuřice na biopaliva. --- Všimněme si toho, jak během posledních pěti let zásoby zrnin nápadně klesly; o celou pětinu! V roce 2003 ty zásoby byly zaznamenány na úrovni 486,3 milionů tun, pro rok nynější (2008) se počítá, že nepřevýší mez pouze 405,1 milionů tun. --- Stojí za zmínku, jak rychle v odstupu pěti posledních let vzrostly ceny zrnin. Pokud rok 2004 bereme jako 100 %, pak pro rok 2008 se očekává zhruba stoprocentní nárůst těchto cen. Např. cena kukuřice stoupla o 79 %, rýže dokonce o 101 %; cena pšenice se navíc zvýšila o rekordních 119 %!

Nezmiňovali jsme se tu o tom, že některé projekty s biopalivy jsou přinejmenším z hlediska bilance tzv. skleníkových plynů neracionální. Ještě málo se obecně přihlíží k tomu, že jednou z cest, jak nebýt stále ve slepé energetické uličce, je kromě ekologicky šetrných prostředků k získávání energie také dramatičtější snižování její spotřeby.

V mezičase prosakují zprávy o protestech autodopravců proti cenám pohonných paliv. Vzhledem k "absolutní" chudobě v řadě zemí odkázaných především na rýži (a její cenu!) mnohem horší problém asi teď bude jak s potravním trhem, tak mezinárodně s potravinovými zdroji proti stále úporněji doléhajícímu hladu. (Politiku nejednoho autoritativního režimu, v němž tito hladu již vystavení lidé musí žít, jsme tu neuváděli. Také hlad může vyvolat regionální konflikty!)

Budeme se sázet, že ceny pohonných hmot se ještě zvednou?