Přiznám se, že Irům (a před nimi Francouzům i Holanďanům) závidím. Mohli se totiž ve všelidovém hlasování vyjádřit i k tomu, čemu podle svého vlastního přiznání většina z nich nerozuměla. Nás naproti tomu moudrá vláda i pravicová část parlamentu před takovou pošetilostí ochrání. Složitostem světové bezpečnostní situace totiž podle ní rozumí opravdu, ale opravdu jen zasvěcení. Jen oni mají ty zaručeně správné důvěrné informace, ti druzí jsou jen nevědomý a emocemi zmítaný dav. A tak může Martin Bursík tajuplně prohlašovat, že kdyby jeho straničtí kolegové věděli co on, určitě by pro radar hlasovali snad i manifestačně. Nejsou to přece takoví pošetilci, kteří by nechali skvělý projekt zlikvidovat hloupými a neinformovanými občany.

Jenže politici jsou tu od toho, aby lidem dokázali srozumitelně vysvětlit obsah zákonů a smluv, které schvalují a podepisují. Ať je Klaus jaký je, je alespoň čitelný a přetvařovat se mu příčí. Ale když slyším Topolánka, Vondru, Bursíka a spol., jak alibisticky mlží, vykrucují se, snaží se být současně pro i proti, nabývám dojmu, že by dokázali zamotat i ten nejjednodušší problém. Klaus je schopen vést dialog, obhajovat v něm své názory a vynucovat si respekt u protivníků. Druzí jmenovaní svedou jen nesrozumitelný monolog a volí silové, pokoutními manévry doprovázené způsoby prosazování zákulisně dohodnutých řešení.

Nedopadne-li referendum podle předpokladů, není to selhání voličů, nýbrž neschopných politiků. Těch je třeba se bát, ne všelidového hlasování. A jak by dopadlo u nás referendum k Lisabonské smlouvě? Pokud by v roli jejích advokátů působili tři výše jmenovaní spolu s Paroubkem a Čunkem, pak asi opravdu, ale opravdu podobně jako v Irsku. Hlava státu a důchodce z Vysočiny by se tomu jen potutelně usmívali.