Za povšimnutí totiž stojí skutečnost, že se k tomuto kroku ministři odhodlali po předcházející zdrženlivosti pouhé dva dny poté, co do Kosova odjel za účelem obeznámení se s reálnou situací názorově velmi různorodý autobus. Jeho pasažéry byli mimo jiné i hlavní organizátoři několikaměsíčních pravidelných demonstrací proti uznání kosovského pseudostátu českou vládou.

Ta o skutečnosti, kdo a kdy do Kosova odjíždí, přitom věděla, neboť ministrům bylo nabídnuto, aby se této cesty zúčastnili. Zajímavá je v této souvislosti i skutečnost, že v rámci Topolánkova pojetí demokracie a Bursíkova chápání občanské společnosti vláda do poslední chvíle před veřejností tajila, že právě o těchto bodech bude v Teplicích jednat.

Nabízí se přitom podezření, že Teplice si vláda vybrala pro své výjezdní zasedání kvůli z minulosti pověstné severočeské mlze v naději, že se v ní ledacos ztratí.

A ke skrývání toho měli ministři opravdu hodně. Vedle dvoutřetinového nesouhlasu veřejnosti s radarem především skutečnost, že se jmény nejvyšších představitelů Kosova je spojována jejich krvavá minulost z doby, kdy byly členy Kosovské osvobozenecké armády. Tu i USA dlouho řadily mezi teroristické organizace. A také pravděpodobnou mafiánskou přítomnost kosovských vůdců, na níž upozorňují mimo jiné i některé zahraniční bezpečnostní instituce.

Ukrýt bylo zřejmě také třeba skutečnost, že jednou z aktivit Charty 77 a jejích stoupenců bylo otiskování všude, kam to jen šlo, podomácku vyrobených razítek s nápisem " Žádná raketa není mírová". O skutečnosti, že se rakety od té doby nezměnily, by mohli vyprávět miliony Srbů, kteří zažili bombardování silami NATO na vlastní kůži. To bombardování, které Václav Havel označil za "humanitární", avšak podle vyjádření jednoho vysokého představitele Severoatlantické aliance bylo mnohem spíše tragickým omylem na základě nepochopení skutečné situace pod vlivem masivní kosovsko-albánské propagandy.

Chtít po Mirkovi Topolánkovi, aby si na razítkovou kampaň pamatoval, by bylo pravděpodobně příliš. V té době se totiž aktivně školil na budoucího poddůstojníka komunistické armády. Upamatovat by se však mohl Alexandr Vondra, jenž kolem sebe za uplynulých patnáct let vytvořil "legendu", která na neznalého faktů může působit dojmem, že má snad zásluhy i na samotném vzniku textu Charty 77.

Toto image má však jednu zásadní "vadu na kráse", která by mohla signalizovat, proč je dnes Vondra ( soudě alespoň podle jeho činů) připraven bez ohledu na názory většiny veřejnosti -- jak je tomu zcela jednoznačně v případě radaru -- vyhovět jakýmkoliv americkým přáním. Radar je v tomto ohledu přitom velmi pravděpodobně pouze viditelnou špičkou ledovce. Jeho jeden z médii citovaný výrok, že bychom měli smlouvu o radaru co nejdříve schválit, neboť "prezident Bush si ho moc přeje" snad ani nepotřebuje další komentář.

Ministři za Stranu zelených pak potřebovali zamlžit skutečnost, že jejich předvolební priority ( referendum, lidská práva, občanská společnost) byly jen pouťovými cingrlátky, určenými pro získání hlasů naivně důvěřivých , především mladých, voličů. Opravdu, ale opravdu ničím víc. A že označení "Strana zelených" je jejími špičkami vnímáno v jiném kontextu než jinde v Evropě. Soudě alespoň podle Bursíkova nadšení pro budování vojenské základny nejasného smyslu v brdské, ekologicky mimořádně cenné, lokalitě a Schwarzenberkovy ochoty, vyjádřené právě uznáním nezávislosti Kosova, akceptovat možnost řešení etnických problémů na základě využití brutální vojenské síly, vedoucí až k porcování státu. Navíc při ignorování mezinárodního práva, včetně nikdy nezrušené rezoluce OSN, papírově garantující územní celistvost Srbska.

Trpkou skutečností v této souvislosti je, že tím, kdo si zadupal v porcelánu dobrých vztahů mezi přinejmenším části české veřejnosti a Srby ( majícími své historické kořeny v postoji Srbů k osudovým událostem české historie v letech 1938 a1968) byl ministr zahraničí za Stranu zelených, který je z nemalé části občanem jiného státu. A jehož ignorantství či možná již jen stařecká nemohoucnost ( vydávaná následně některými médii i jím samotným za sympatickou nestandardnost) vybublala na povrch při nedávné volbě prezidenta. Pro připomenutí: při projevech obou prezidentských kandidátů tehdy před zraky televizních kamer na chvíli usnul.

Snad nikoho nepřekvapí, že se tento krok udál i se souhlasem po většinu dosavadního funkčního období vlády ( naštěstí) neviditelné zelené ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové, dnes již proslulé autorky nápadu na sepsání " pohlavkovacího zákona". Ta svým souhlasem s uznáním Kosova dala najevo, že na rozdíl od občasné užitečné domácí výchovné facky, jí " pohlavkování" či přesněji řečeno -- šikanování a vyhánění -- národnostních menšin ( v Kosovu totiž nejde pouze o Srby) militantní částí kosovských Albánců evidentně nevadí. Třeba za ni ale zaskočí Martin Bursík a před dalším teatrálním vyvěšováním tibetské vlajky Stranou zelených nám všem vysvětlí, jaký je rozdíl, mezi usídlováním Číňanů v Tibetu a násilnou albanizací Kosova. A pokud ne on, tak nám snad předsedkyně zeleného poslaneckého klubu Kateřina Jacques znovu poodhalí hluboká zákoutí svého intelektuální a morálního světa zopakováním sdělení, že nejdůležitější je být součástí hlavního proudu, ať už se mimo jeho zájem děje s lidskými právy menšin cokoliv a jakýmkoliv způsobem. Přesto se zdá, že svým úprkem do Teplic vláda před ničím neutekla. Poté, co se vrátila z občas do mlhy pohroužených Teplic, musela si již všimnout, že iniciativa Ne základnám nezanikla. A tento pátek v pět odpoledne nejen vláda, ale i patron pražského Václavského náměstí Svatý Václav jediným mrknutím pod kopyta svého koně zjistí, že teplickým vládním souhlasem s uznáním Kosova protesty proti dalšímu porcování Srbska v Praze neskončily. Ostatně paradoxně v duchu aktuálního Schwarcenbergova prohlášení, vysloveného tento týden v souvislosti s otázkou boje za lidská práva. tentotiž na česko-francouzském kolokviu "Evropské vize" řekl, že "sebevětší povyk, když zazní jednou a pak nic jiného, nemá sebemenší smysl."