Britští finanční analytici poukazují na to, že přestože je většina Británie tvrdě zadlužená, od nynějška bude pro mnoho lidi obtížné své dluhy restrukturalizovat, případně získat nové. Analytik Martin Wolf píše v deníku Financial Times: od nynějška budete muset zaplatit za své dluhy daleko větší úroky než dosud a také možná zjistíte, že nemovitost, kterou jste za svůj dluh ručili, má najednou menší hodnotu než váš dluh. Co si počít?

Příliš zadlužení jednotlivci mají prý tři možnosti: 1. snížit své výdaje tak, aby odpovídaly jejich příjmům, 2. prodat svůj majetek a uhradit tím dluhy, anebo 3. udělat bankrot. Jenže prospěje to ekonomice? Dluh jedné osoby je pro druhou osobu kapitál, výdaje jedné osoby jsou pro druhou osobu příjmem, to, co jedna osoba prodá, jiná osoba získá, a udělá-li jedna osoba bankrot, pro druhou osobu to bude ztráta.

Pokud sníží příliš mnoho lidí své výdaje natolik, aby to odpovídalo jen jejich příjmům, ekonomika se dostane do stagnace. Pokud se pokusí příliš mnoho lidí prodat své nemovitosti, povede to ke krachu cen nemovitostí. Když udělá příliš mnoho lidí bankrot, povede to ke krachu jejich věřitelských finančních institucí. Ekonomika státu není ekonomikou domácnosti. To je jeden z nejdůležitějších argumentů Johna Maynarda Keynese.

George Magnus z banky UBS varuje, že snížení nabídky úvěrů povede k zmenšení ekonomiky, což povede k dalšímu snižování cen a likvidaci kapitálu, což povede k dalšímu snížení nabídky úvěrů a k další ekonomické stagnaci, a tak dále.

Od roku 1982 do roku 2007 stoupl podíl zisku amerického finančního sektoru na americkém HDP šestinásobně. Motorem tohoto rozkvětu bylo postupné a radikální zvyšování poměru mezi půjčovanými částkami a kapitálovou jistinou (postupně se půjčovalo daleko více finančních prostředků než jaký byl kapitál, kterým se za půjčky mělo ručit).

Každá krachující banka strhává s sebou další. Všechny banky nyní touží, aby je zachránily vlády -- které podle nich mají nyní fungovat jako věřitelé poslední možnosti, které banky zachrání před bankrotem, buď tím, že budou garantovat narušené finanční instrumenty, anebo že prostě banky znárodní (jako se to stalo v minulých týdnech s britskou bankou Northern Rock, která se nebezpečně přiblížila bankrotu a miliony lidí si z ní za osmačtyřicet hodin vybraly skoro všechny své úspory).

Jak známo, americké domácnosti utrácejí více, než je jejich příjem, už déle než deset let. Takto americké domácnosti nahromadily další obrovský dluh.

Jak se mohou Američané tohoto dluhu zbavit? Mohou se pokusit prodat své nemovitosti. Jenže oni si mohou prodávat domy a byty jen navzájem, což v dlouhodobější perspektivě nepomůže. Mohou se pokoušet prodávat svůj nemovitý majetek do jiných částí světa, ale není vyloučeno, že jeho hodnota nejprve zkolabuje. Mohou udělat osobní bankrot. Zdá se, že mnoho z nich to udělá, ale to poškodí solventnost amerického finančního sektoru.

Mohou snížit své výdaje: to ovšem povede k ekonomické stagnaci, ne-li krizi.

V takové situaci vždycky nakonec pomáhá vláda, usuzuje Martin Wolf. Vláda nakonec zachrání bankrotující jednotlivce i instituce tím, že poskytne záruky pro rozkládající se půjčky a převezme z finančního sektoru jeho velký finanční deficit.

Nemělo by být překvapující, upozorňuje Wolf, že dlouhodobým důsledkem hospodářské krize v Japonsku v devadesátých letech byl vzrůst zadluženosti japonské vlády ze 70 procent HDP v roce 1990 na 180 procent HDP koncem roku 2007. Absurdně neúměrný poměr mezi rozpůjčenými penězi a hodnotou majetku, který měl být pro půjčky zárukou, se tedy neztratil, ale -- jaksi -- byl znárodněn.

Obdobně je téměř jisté, že současná hluboká americká finanční krize povede k podstatnému zvýšení zadluženosti americké vlády. Americká vláda současné dluhy amerických bank prostě znárodní.

Existuje jedna možnost, jak se dostat z této pasti: inflace. Tím, že by vláda zničí kupní sílu peněz, sníží tak vládní zadluženost, ovšem na úkor věřitelů, důchodců a cizinců. Inflace je kouzelnou daní uvalenou na věřitele, a zisk z těchto daní je přímo převeden na dlužníky.

Situace je podle Wolfa jasná. Ani domácnosti, ani celý finanční sektor, se nemůže nynější finanční krize zbavit rychle jinak než všeobsáhlým bankrotem, anebo přesunem dluhů do státního sektoru. Ať se nám to líbí jakkoliv málo, finanční mánie soukromého sektoru vždycky nakonec skončí jako břemeno státního rozpočtu.