Nejen kvůli jazykovému mistrovství Sloterdijkovu, jež z něj spolu s jeho velkou erudicí, bohatými znalostmi a velkou šíří záběru činí autora hodného pozoru a několikerého čtení, mají oba texty nejblíže k žánru eseje. Jeho práce však nesou ještě jeden význačný rys, autor se v nich nikterak nebrání tomu, poskytovat jakési možné návody kudy a kam do budoucna, práce je cíleně sociálně-kriticky angažovaná. Sloterdijk tak ovšem nečiní způsobem laciným, tedy jakýmsi kazatelsko-agitačním, jen opatrně načrtává možnosti, s kadencí ironicko skeptickou, tudíž i s příslušným vědomím vlastních mezí, neupřílišněné přepjatosti, nenaléhavosti. Bezpečnostním stavidlem celé knihy budiž agilnímu čtenáři, lačnému po vyznačených trasách politické turistiky, úvodní věta knihy prvé: „Bismarckovo známé diktum, že politika je uměním možného, skrývá varování před přehmaty velkých dětí vůči státu.“ Nedočkáme se raskolnikovských průvodců po galaxii, ani těch „bez výlučnosti vraždy“ (E. Cioran).

Při čtení Na jedné lodi přijde na mysl Ernst Jünger, jenž vyrukoval ve své Chůzi lesem s obrazem lodi, Titaniku, ne jehož palubě se plaví valná většina lidstva uvrženého na palubu totalitního područí, neboť Sloterdijk přichází s takovým náčrtem historie lidského plemena a jeho organizace, kde je lidská plavba dějinami připodobněna z hlediska technologického ke dvěma velkým revolucím ve vázání plavidel k sobě navzájem. Ocitáme se tak rázem „na palubě“, neboť každému příslušnému dějinnému typu lidských organizací ve Sloterdijkově obrazu přísluší určitá velikost plochy stvořené z porůznu (ne)slučovaných vorů, na nichž se ty které pospolitosti plaví. Sloterdijkově dějinně-politické triádě o diachronně se lišícím množství soupatřičně putujících vorů je vlastní to, co Josef Jedlička napsal o Arnoldu Toynbeem a jeho postojům: „Všechno nasvědčuje tomu, že člověk zůstal ve skutečnosti tím, čím byl odjakživa, jenom svět, který jej obklopuje, se změnil k nepoznání.“ Světem u Sloterdijka budiž myšleny ony vory a jejich družení.

Po úvodním „nárokovém“ rámci celé práce, jež je opřeno o pro jisté kruhy dozajista troufalou, neboť ateistickou, interpretaci mýtu o babylónské věži přechází Sloterdijk k výkresům jednotlivých lidských uspořádání z hlediska dějinného vývoje. Prvotně to byly tlupy, jež každou jednu byl s to pojmout číslem jeden z kůlů svázaný vor. Tlupy, čili prvotní skupiny, v nichž se odehrávala ta nejzásadnější část zrodu člověka - ta část, která bývá začasté a mnohými badateli o člověku ráda opomíjena - v Sloterdijkově výkresu představují osamostatněné inkubátory, školky, líhně či sádky, které teprve jedince činí člověkem, ovšem člověkem takovým, kterým jím zůstává a je pouze a jen v rámci svojí kojné skupiny. Tlupy byly jinak řečeno jakési „totalitní kluby“ potulných kočovných herců. Komediantů, pro něž šapitó coby tlupa bylo tím, co je nejen zastřešovalo a chránilo před okolním, ale co je odmalička zároveň učilo těm správným kouskům a kozelcům, se Sloterdijkem souzvučně řečeno: tónům a stupnicím. Ale jak víme, nezůstalo jen u těchto cirkusů a popěvků.

Druhý dílec eseje je věnován zrodu říší a států, nebo-li revoluci v plavbě, kdy se od osaměle a samovolně se potulujících vorů přešlo k hromadnému synchronnímu plavení. Klasická politika je dle Sloterdijka uměním vázat vory k sobě a uměním tyto vory tu více tu méně kormidlovat, mít je pod kontrolou a ubírat se kýženým směrem. Budiž řečeno ještě tolik, že těmi, kdo vládnou uměním svazovat vory jsou atleti státu, svalovci, jež svazují ty beze svalů. Doba státotvorné a státní atletiky je dobou velkých kompozic, velkých dirigentů a velkých skladatelů, dobou státních hymen, ale písně tlup v ní stále ještě znějí (ač již ne tolik), protože koneckonců ty jsou těmi nejzákladnějšími. Sloterdijk těmto sportovcům přisuzuje též jiné označení: agrární ontologové, chcete-li zahradníci, všímá si totiž toho, jak v klasických pracích klasické politiky převažují agrární motivy. Dějiny klasické politiky jsou též dějinami politiky ve jménu Boha, jenž nahradil představu zastřešujícího šapitó typickou pro tlupy. Jak víme, dnes již se k Bohu tolik v parlamentech a vládách nemodlí, i jemu bylo dáno v rámci politiky mnohdy vale. Ani u hypertlup nezůstaly atleti světové politiky stát, Sloterdijk tak může psát dál dosud nedopsaný příběh...

V téže části knihy přichází Sloterdijk s analýzou moci, jež je pro obdobnou práci klíčová, na základě ní je pak schopen provést na pozadí několik pozoruhodných syntetických kroků, spojit tak často jen náznakem několik dnes již klasických teorií. Abych se však nezachoval jako špatný recenzent dobrého filmu a neprozradil již dopředu příliš z toho, co na potencionálního diváka-čtenáře čeká, a neznechutil jej tím, že mu již dopředu vyjevím, kudy a jak Sloterdijk postupuje, odhalím jen tolik, že na řadu přijdou takové rozmanitosti, byť třeba jen v strohém zmínění, jako Freudova teorie Superega, latentní úloha školství, vznik třídně rozrůzněné společnosti, zrod centra (města) a periferie, zrod a dějiny křesťanství a církve, zrod otrokářství a imperialismu, strohé dějiny krutosti na pozadí „okopávání člověka člověkem“, ale i zrod mecenášství, kultu žoviálnosti či vznik myšlenky světového jazyka. Vskutku nabitý program, a to jsem z něj ještě mnoho podržel v tajnosti.

Konečný třetí part Sloterdijkovy symfoniety je již psán v tónech našich postmodernou rozmazlených stupnic, za špetky dishamornických postupů a jistoty atonálního refrénu. Sloterdijk však začíná u moderny, nejprve zachytí pád agrární představy, na níž byly založeny říše, a tím vklouzne na pole, na němž se cosi děje, ale ještě není úplně jasno, kam to vše povede. Sloterdijk podrobuje nikterak utěšivě rozboru dnešní politickou situaci, a nevychází z toho žádná malůvka naivního malíře. Na onom pomyslném poli předělu, na němž se dnes nacházíme, se nám děje circa toto: zmítáme se v agonické křeči z pádu minulého a zároveň tápeme a nevíme kudy a kam se ubírat. Nejnápadnějšími projevy této nemohoucnosti jsou Sloterdijkovi komické až tristní výkony aktérů z politické sféry. Moderna si, tak zní ve velké stručnosti Sloterdijkův návrh v rámci politicky možného na řešení této krize, musí uvědomit, že již není politikou klasickou, že již vstoupila do jiné fáze politiky, do fáze hyperpolitické, která se, chce-li stát „na vlastních nohou“, musí zbavit obrazů a zastřešovacích idejí, jež byly vlastní klasické politice.

S dnes již téměř patnáctiletým odstupem od doby, kdy kniha prve vyšla, je možno říci, že Sloterdijkovy naděje vkládané do postmoderních nálad poněkud zklamaly. Kniha ovšem nikterak neztrácí na své aktuálnosti (tristní výkony politiků sledujeme přinejmenším ve stejné četnosti, ne-li stále častěji), natožpak na své nečasovosti. Bylo snad z tohoto strohého nástinu patrno to, co jsem bezostyšně podsouval na jeho počátku, totiž že tato zde charakterizovaná Sloterdijkova práce, navzdory jejím mezím, jimž se však nevyhne žádné pojednání, jež vězí v jejím náboženském (ateisticko-vědeckém) založení, zasluhuje veskrze chvalná a doporučující slova. Samozřejmě dozajista ne z hlediska těch, kdo jsou jiné a k tomu navíc ortodoxní denominace než autor eseje - těm by kniha mohla i přivodit nepříjemnosti, proto ať se jí raději vyhnou. Jelikož se k takovým neřadím, tak mohu směle říci tolik, že je mi známo jen pramálo podobně osobitých, natolik zasvěcených, hutných, inspirativních a zároveň „střízlivých“ pohledů na stávající situaci politickou - se zvláštním zřetelem k dějinám politiky či kultury až předarchaické, jež dle mého představují snad i hodnotnější část knihy. Zda-li je předchozí souvětí výpovědí spíše o mě než o německy píšícím „myslivci“ a jeho počinu, to nechť rozhodují jiní. Rakouský spisovatel Robert Musil ve své přednášce O hlouposti nakrásně argumentuje, že cosi jako hloupost neumíme dost dobře vymezit, ale budiž pro tuto chvíli na něj zapomenuto, pokleskem pomohu si: číst Sloterdijka nevede k hloupnutí; kam až takové čtení vede předjímat těžko, dost možná že ani nikam dále ne, poněvadž přeci jen sebeironicky skeptická gravitace je na mou věru tažná síla. Na úplný závěr dodám, že v češtině je dostupné, opět ve výtečném překladu Břetislava Horyny, tentokrát již rozpracovanější, konkrétnější a úžeji zaměřené volné pokračování, svého druhu rozvedení, zde recenzované Sloterdijkovy statě, s názvem Procitne Evropa? – Myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence.

Sloterdijk, Peter 1947-. Procitne Evropa?: myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence. Z německého originálu Falls Europa erwacht. Gedanken zum Programm einer Weltmacht am Ende des Zeitalters ihrer politischen Absence (1994) přeložil a doslovem opatřil Břetislav Horyna. 1. vyd.  Olomouc: Votobia, 1996.  92 s. ISBN: 80-7198-095-1

Odpusťte, pane Musile, ale patrně ani při četbě tohoto dílka zmateně chovanému čtenáři příliš na hlouposti nepřibude, a možná že i nějakou tu vlastnost si osvojí...

Ukázka z knihy Na jedné lodi

Peter Sloterdijk:  Na jedné lodi: pokus o hyperpolitiku str. 18-20