19. 3. 2008
Rodina, labilní základ státu - stát, labilní základ rodinyČeši od 60. let minulého století drží v Evropě přední místo v rozvodovosti. V roce 1975 se rozváděla jedna třetina manželství a v roce 2006 již polovina. V Praze se rozvádějí dvě třetiny manželství. Praha je druhým nejhorším regionem v rozvodovosti. První je severní Morava. (viz. Metro 2008-03-18). |
Je jasné, že rozvodovost kvete hlavně ve velkých a průmyslových městech. Vesnice je na tom líp. Rodina je základ státu. Rozpadá-li se rodina, rozpadá se stát. A naopak, rozpadá-li se stát, rozpadá se rodina. Nedostatek státotvornosti je jednou za hlavních stránek naší národní povahy. Jakoby v Čechách i v Praze působil nějaký neviditelný, odstředivý a mýtický vír, který vše, co snad mohlo mít opačné tendence, rozhání pryč do světa, do emigrace a exilu. Ačkoliv nám schází vědomí národnostní sounáležitosti, necháme si navíc vyčítat nacionalismus. Jistě, že na některé nepřizpůsobivé menšiny pohlížíme s despektem a nevraživostí. Jenomže my tak pohlížíme i na sebe. Napřed větříme nejsilnějšího Velkého bratra a potom teprve podle jeho přání strukturujeme svoji armádu, mezinárodní postoje a strategii. V kritickém případě ji nepoužijeme, nebo ji jaksi rozpustíme a ponecháme si jen profesionální žoldáky a úředníky. Několik století si ohledně ochrany státu necháváme od druhých radit. Radar v Brdech pouze završuje několik staletí trvající naši strategii, které sotva odoláme. Napřed spojence vydáváváme za skvělé, posléze, když je vyměníme a starých se ne vlastní vinou zbavíme, tak je hrdinsky a pohrdlivě pomlouváme. Nejhorlivějšími protihabsburskými, protifašistickými a protikomunistickými bojovníky, jsme vždy až s odstupem několika desítek let, když na naši loajální spolupráci mezi sebou pozapomeneme. Naše podtržené mládí stáří a historie ani zbla nezajímá. Mladí si chtějí si co nejvíce užít teď, jako předtím jejich rodiče. Mezitím se přepíše již mnohokrát přepisovaný dějepis, z velbloudů se udělají komáři a z komárů velbloudi. Rozvodovost je také svým způsobem vymíráním. Nemáme vůli k životu, pouze živoříme, přežíváme a vyžíváme se. I v tom je příčina vysoké rozvodovosti. Nepočítáme-li nejapné podléhání křiklavé poamerikanizované svatební módě, mladí lidé se spolu příliš nestýkají a neberou s ohledem na dlouhodobé perspektivy a ideály, ale pouze pod momentálním emočním tlakem, který považují za lásku. Vyčerpá-li jejich nápad svůj pozitivní potenciál, nastoupí kocovina, nebo přijde jiný tlak, jiná "láska" a rozvod. Scénář se třeba i několikrát opakuje. I v této oblasti platí dnes podvrhované "ekonomické myšlení", že okamžitý zisk převažuje nad dlouhodobými investicemi, které nejsou dané generaci vratné. Člověk, když vidí, jak to s ním, s jeho bližními a s rozvody chodí, tak by si uvážlivě řekl, že se svatbou nebude pospíchat. Jenomže nic neposkytuje takovou jistotu jako nadvláda emočního přetlaku. Vlastně se jedná o těkavou závislost, která je v dětech pěstována již od časného mládí. Nebo snad nejsou cíleně vystaveny psychologické a sexuologické "výchově" dávno předtím, než jsou biologicky dospělé? Vystavujeme-li veřejně děti agresivnímu vlivu reklamy, médií, alkoholu, kouření, drog, pornografie a sexu, nemůžeme se divit, že nejsou způsobilé vyvážených a stabilních osobních, rodinných a občanských postojů. Přidáme-li k tomu dnešní civilizační chorobu, spočívající v odpoutání vědomí a rozumu od vlastního organizmu, máme danou situaci na světě. Labilita je také naše národní vlastnost a s rozvodovostí jistě přímo souvisí. Nezjevuje tato snad rozklad společnosti, rodiny i jedinců nejlépe? Dnes se mediálně velice doporučuje hledat na všem něco dobrého a kladného. Dá to sice čím dále, tím více práce, protože to "něco" je stále menší a všechno to špatné je stále větší, ale budiž, shledejme tedy i na tomto jevu něco pozitivního. Národ, rodina, či člověk, který neexistuje, netrpí. |