O způsobu užití rozumu coby schopnosti pochopit a orientovat se, možná překvapivě, nakonec vždy rozhodne inteligence srdce, inteligence emočně-sociální. A tak zatímco deprivant, jedinec inteligencí srdce nepřekypující a často jí zcela nedotčený, vnímá a užívá své mnohdy nemalé logické schopnosti a poznání jejich prostřednictvím dosažené jako prostředky k získání co nejvyššího stupně selektivních osobních výhod (často bez jakýchkoli zábran); člověk se srdcem, lidský a tedy i solidární své schopnosti a dosažené poznání cítí jako závazek, jako neopomenutelnou výzvu účastnit se v rámci svých možností nápravy a správy věcí veřejných k prospěchu všem. A to bez očekávání jakýchkoli osobních výhod, snad vyjma adekvátní míry spokojenosti se sebou samým, obohacené o pocit smysluplnosti vlastní existence.

Nepodléhejme tedy ač účelově, žel stále ještě poměrně úspěšně šířenému omylu, že vysoká odbornost a schopnosti podmiňující její dosažení jsou rozhodujícím, ne-li rovnou jediným kritériem kvality jedince a následně jeho způsobilosti například k účasti na správě věcí veřejných. Takto klasifikovány bývají ony schopnosti nejčastěji právě deprivanty samými, kteří tak legitimizují nejen své výlučné společenské pozice včetně osobních výhod s ním spojených, ale i veškeré své často zcela asociální počínání. Mezi jejich obvyklé "argumenty" patří například "Všichni máme stejné možnosti", rozuměj "Sice jsem možná parazit, ale co to dalo úsilí se jím stát! A každý jím přece může být!". Deprivanti ze sféry podnikatelské zase odmítají byť jen připustit evidentní rozdíl mezi podnikatelem schopným a všeho schopným, například mezi zaměstnavatelem a zneuživatelem.

Samozřejmě nezpochybňuji význam racionální inteligence jako takové. Protože však jedinců obdařených rozumem i srdcem současně je jako šafránu, nezbývá než zvolit kompromis. Pak je přínosné uvědomit si, že zatímco charakterní laik si na kvalifikované rozhodnutí jednoduše zjedná radu odborníka, u sebeschopnějšího deprivanta nelze očekávat, že se půjde radit o charakteru. Důsledkem uplatnění pouze rozumu zpravidla bývá počínání "velmi kvalifikovaně" egoistické. Že kapitalismus ze své podstaty, tedy pro dosažení maximálního zisku poptává a preferuje právě vysoce kvalifikované zcela loajální deprivanty vnímám jako důkaz nepřijatelnosti a z dlouhodobého hlediska neperspektivnosti tohoto způsobu uspořádání společnosti.

Deprivant není schopen vidět v kritice jedinou možnou náhradu absence vlastní sebereflexe a každého kritika pokládá za nepřítele, který by ho mohl v očích veřejnosti odhalit a připravit ho tak o prebendy. Vždy proto užije všech prostředků, aby hlas kritika veřejně nezazněl. Pokud přesto zazní, aby byl kritik zdiskreditován a váha jeho hlasu snížena tolik, aby jeho argumenty zůstaly nevyslyšeny nebo byly alespoň bagatelizovány či zpochybněny a veřejností následně vnímány jako nevýznamné, splývající s mnoha dalšími.

Nemá smysl pokoušet se s deprivanty diskutovat, neboť jim nejde o společné hledání řešení a výzvu k dialogu vnímají jen jako směšný a ve vztahu k sobě neškodný projev slabosti. Nezbývá než nalézt způsob, jak deprivanty, a nejlépe navždy, vyloučit ze správy věcí veřejných.

Soudím, že hned první reprezentant citované skupiny, který se rozhodne na tuto úvahu v sebeobraně útočit, se nejspíš pokusí mé argumenty dehonestovat záměnou za jiný princip, třeba typu "blbý, ale náš", spolu s pokusem evokovat vazbu na období, kdy byl hojně užíván. Jenže zde jde o něco jiného. On totiž i člověk nedisponující nadprůměrnou logikou může být za sebe plně odpovědným, hrdým a nezávislým svobodomyslníkem, který na rozdíl od deprivantů obdařených pouze logikou (a mnohdy ani tou ne) neodmítá princip solidarity, vědomě neublíží a současně se dokáže dostatečně ohlídat, než aby se komukoli pro pár stříbrných zaprodal. Snaha takovými lidmi pohrdat a znevažovat jejich názor pak má i jeden nesporný klad. Deprivanti se tím jednoznačně identifikují.

Věnováno všem obyčejným slušným lidem.