Když jsem se ve čtrnácti jako "začínající anarchista" dostal mezi podobně smýšlející, dal mi kamarád i Bondyho adresu v Bratislavě. Nenašel jsem odvahu mu napsat -- na rozdíl od mnohých jiných, které jsem pak potkával. Bondy byl otevřený a odpovídal na dopisy, "kazit mládež" zjevně pokládal za jeden z hlavních úkolů filozofa, a toho levičáckého zvláště. Potkal jsem řadu lidí, kteří měli s Bondym tu či onu výměnu názorů, to či ono setkání -- a jeho vliv byl znát.

Což neznamená, že by mu nebylo často souzeno mluvit do dubu. Mnozí jeho androšští souputníci z celkem pochopitelných důvodů patřili k těm, kdo se rozhodli vrátit své ponižování pohrobkům minulého režimu v režimu novém. Jistě s těmi nejlepšími úmysly -- nepřipustit už opakování takové Golgoty ducha, jakou minulý režim byl, potrestat viníky a ochránit budoucí možné oběti. Jak věděl už Dante, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. V dnešní době je cestou k opakování těch nejhorších prvků minulého režimu (omezování svobod, vynucování konformismu, ideologizace pohledu na minulost) právě antikomunismus. Egon Bondy to moc dobře věděl. Ví to jeho básnický žák Petr Placák, iniciátor petice S komunisty se nemluví? Vědí to Plastici, kteří měli na prvního máje hrát na akci První máj bez komunistů? Jako kdyby se tak sympatická podzemní a podvratná hudební skupina proměnila v kutálku Moci...

Jestlipak hráli i písně s texty Egona Bondyho, který se sám označil jako "marxist levý" a věděl, že "marxista se nemůže stát antikomunistou"?

Dodejme ale, že Bondyho postoj k minulému režimu nebyl neproblematický. Jestliže vůči němu pociťoval estetické i existenciální zhnusení, jestliže pro něj byl tento režim nepřijatelný a někdy jej označoval i za fašismus, který se nemůže reformovat, jestliže dokázal ideologickou kulturu tohoto režimu skvěle parodovat, nalezneme u něj i dvě podstatná ale. To první by asi všichni anarchisté podepsali, ostatně je lze výstižně shrnout s poukazem na heslo, které razila skupina kolem časopisu Freedom ve čtyřicátých letech minulého století: Neither East, Nor West (Ani východ, ani západ). Jinými slovy: odmítnutí státního "socialismu" východních režimů neznamená v žádném případě přijetí západního soukromého kapitalismu. Za to ve svém druhém ale se Bondy od anarchistů odlišuje -- zatímco pro ně byla ruská revoluce zradou původních ideálů už takřka od počátku, Bondy sice viděl problematičnost bolševické strany a jejího centralistického ducha, viděl otřesnost "reálného socialismu" v SSSR -- ale z druhé strany je autorem mnoha vyjádření, v nichž označoval přesto přese všechno onen aspoň nějaký východní socialismus za předzvěst přece jen pokrokovějšího uspořádání než západní kapitalismus. Marxistická tradice mu k tomu dala zajímavý metaforický prostředek: krutosti a omezenost bolševismu jsou něčím na způsob krutostí a omezenosti "barbarů" raného středověku, kteří zničili upadající antickou kulturu a nahradili ji zdánlivě nižší -- ve skutečnosti ovšem na rozdíl od uhnívající antiky a úpadkové Byzance představovali pokrokovou vývojovou tendenci... Toto přesvědčení mohlo být i u zdroje Bondyho překvapivé podpory "komunistické" strany ve volbách 1992 a později (jednalo se ovšem rovněž o snahu podpořit jedinou reálnou opozici). Ale pro lidi, kteří brali vážně Bondyho vlastní texty o nehumánnosti "reálného socialismu", mohl být minulý režim stěží něčím víc než jen brutalizovanou variací na kapitalistické téma.

Čímž se dostáváme k tomu, o čem se autor těchto řádek dozvídal až postupně a co je nyní přemíláno všude, tu s rozpaky, tu se zadostiučiněním -- k Bondyho spolupráci s tajnou policií. Všeobecně se vědělo, že Bondy je nespolehlivý, o jeho spolupráci však ne. Ta byla zklamáním pro Bondyho souputníky, jako např. Petra Uhla, který mu po roce 1989 pohrozil, že v případě jeho dalších politických aktivit fakta o této spolupráci zveřejní. I to byl patrně důvod Bondyho stažení se z aktivní činnosti v Levé alternativě a pak k jeho obratu směrem ke stalinistické levici. Četba Bondyho estébáckého spisu je skutečně znechucující. Bondy se ke spolupráci dostal na přelomu padesátých a šedesátých let a mimo jiné udával své spolužáky. Později mnohdy řekl tajné policii vše, co potřebovala vědět, i když mnohé jiné informace naopak kryl. Těžko říct, co jej ke spolupráci vedlo -- skutečně znechucení pravičáckými názory spolužáků, jak uvedl v jedné těžko přijatelné obhajobě své spolupráce? Bál se? Nebo chtěl prostě poznat i stranu moci, lákala jej atmosféra špionážního dobrodružství? Chtěl předělat estébácké důstojníky na maoisty, jak později říkal? Dokázali s ním estébáci rafi novaně manipulovat a využít jeho nerovnovážnou psychiku, jak napovídají mnohá místa spisu? Těžko říct -- Bondyho spis každopádně dodává svědectví, že se státem a jeho tajnými službami nelze spolupracovat bez újmy na sobě samém a na lidech ve svém okolí, že si nelze představovat, že vyspělé aparáty technokratické manipulace člověkem lze "obehrát" a nezadat si přitom s nimi.

Bondyho spis přitom obsahuje i zajímavé kuriozity jako třeba, že Bondy řekl o svých básních, že jejich obsah "neodpovídá jeho normálnímu smýšlení. Jsou plodem automatického bezmyšlenkového psaní za účelem psychického uvolnění, aby mohl usnout". Každý, kdo někdy psal básně, každý, kdo ví, co je to automatické psaní a každý, kdo četl Bondyho, ví, že se jedná o naprostý nesmysl, že konstruování takového díla nemohlo být "bezmyšlenkové". Buď jak buď, Bondyho spis můžeme těžko hodnotit -- i proto, že podobný typ pramenů je nespolehlivý, jeho autoři mohli velmi snadno manipulovat stěží kontrolovanými informacemi, aby získali pochvalu nadřízených. Navíc jsme v dané době nežili a většina z nás nestála před podobnými dilematy. Jedno je jisté -- relativní míru svobody, kterou si Bondy pro sebe touto věru nenásledováníhodnou kolaborací s poměry vyzískal, využil vrchovatou měrou k vytvoření díla, které tyto poměry přesáhlo. Svou spolupráci zřejmě bolestně refl ektoval -- o tom nesvědčí někdy až trapné odpovědi novinářům na toto téma z posledních let života, ale mnohem spíše některé pasáže v jeho dílech, třeba dilema titulní postavy v knize Šaman. Žádné "seděl jsem s děvkou v hotelu, ale na pokoj jsem s ní nešel"...

Jiná věc je, že daná spolupráce s tajnou policií přispěla nejen k Bondyho vyšachování z dobové aktuální politiky, ale také k diskreditaci jeho kritiky Charty 77. Z ní se udělalo nadhistorické Dobro, pochybný outsider Bondy zůstal pochybným outsiderem i v novém režimu.

Nedávno jsem viděl v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy výstavu k výročí Charty 77, která ze všeho nejvíce připomínala staré dobré výstavy "z historie dělnického hnutí" z arzenálu propagandy minulého režimu. V doprovodném textu byli do kontrastu postaveni dva lidé, kteří zapřeli svůj podpis pod Chartu 77: kladný hrdina exministr Drtina, který nechtěl zveřejnit svůj podpis, aby nediskreditoval Chartu 77 coby buržoazní politik (což je, nutno připustit, chvályhodná míra seberefl exe a studu) a záporný hrdina Bondy, který svůj podpis zapřel jako Petr Krista.

Odhlédneme-li ale od výtek z údajné osobní nestatečnosti (zde platí ono biblické kdos bez viny, hoď kamenem), nebyly Bondyho kritiky Charty 77 zcela namístě, neprokázala se být "stínovým establišmentem"? A mimochodem -- není kritický návrat k jejímu odkazu inspirovaný třeba právě Bondym mnohem adekvátnější odpověď na její odkaz než svazácké výstavky o hrdinných chartistech?

Když v roce 1997 vyšel Cybercomics, představoval pro nás mladé zjevení. O globalizaci už jsme něco četli, Bondy ji ale pojmenoval rázně -- román o dvou nadnárodních firmách, které zmarginalizují ve své konkurenci většinu obyvatel planety a nakonec dojdou k závěru, že většinu lidí nepotřebují, a nechají je proto vyhubit, se dal číst jako skvělé, mobilizační memento -- zejména vzhledem k tomu, že Bondy byl schopen mistrně zachytit i existenciální rovinu člověka. O rok později se mnozí čtenáři a čtenářky Cybercomicsu setkali na Global street party a byli jsme tehdy rebely se zatraceně dobrou příčinou. O další dva roky později jsme se setkali na protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu.

Co unese umělecké dílo, je ne vždy nosné pro politickou teorii a analýzu. Bondy až příliš často hovořil přepjatě o globalizaci jako o spiknutí, ne jako o do značné míry logickém vývoji systému a jeho struktur. Proti tomuto spiknutí mobilizoval všechny možné i nemožné prostředky -- až po teror a diktaturu. Nebyl ale koherentní, což se až příliš projevuje v jeho knize O globalizaci. Sledování jedné cesty, již navrhuje v jedné části knihy, by se v praxi nutně střetlo se sledováním druhé navrhované v jiné části -- zatímco na jednom místě doporučuje brát liberály za slovo a žádat práva, jinde infiltrovat nadnárodní firmy a ještě jinde nemilosrdný boj. Velká očekávání, která Bondy svým předchozím dílem vyvolal, nedokázala jeho poslední knížka naplnit, a spíš připomíná slova mexických zapatistů o intelektuálech, kteří se cítí být povoláni radit sociálním hnutím, aniž by byli alespoň sami vnitřně soudržní -- jenže co pro intelektuála znamená pouze slova v diskuzi, hře či exhibici, je pro sociální hnutí otázka přežití. Právě na tuto námitku jsem musel myslet i tehdy, když jsem s Egonem Bondym jednou v životě mluvil a nahrával rozhovor, který uzavírá tuto přílohu. Egon Bondy nám zanechal ohromné a různorodé dílo. Zanechal po sobě rovněž mnoho "sirotků" -- lidí, pro něž komunikace s jeho myšlením znamenala zasvěcení do jiného světa, než je ten, který nám je předkládán jako danost a zároveň nejlepší možnost.

vyšlo v časopisu A-kontra 2/2007