Jaká síla může v demokratické společnosti být nadřazena vůli lidu? Vůli lidu bývá nadřazen "vyšší zájem". A tímto konstatováním se kruh uzavírá stejně rychle a beznadějně, jako se před chvílí otevřel. "Vyšší zájem" je věčnou a skutečnou tragedií lidstva.

Je zajímavé, že "vyšší zájem" vždy reprezentuje okruh lidí, kteří o sobě prohlašují, že mu z tajemných důvodů, jaké se lidu nesluší zjevit, rozumějí. Ta družina spiklenců, nositelů tajemství, panošů Řádu, se svazkem kouzelných klíčů u opasků, kráčí dějinami od tisíciletí k tisíciletí, od rodové společnosti až ke sjednocené Evropě, a zřejmě zanikne až spolu s lidstvem. Tito lidé rozumějí Zjevení natolik, že vlastně vytvářejí Společenstvo zasvěcenců vyššího zájmu". Nemá cenu se jich na nic ptát. Hlavně ne logicky. Nedostanete odpověď.

Údajné vlastnictví politické prozíravosti je samozřejmě nedělitelné a nesdělitelné. Žádný člen Společenstva nechová tolik víry v rozum prostého lidu, aby se jej pokusil o své pravdě přesvědčit. Nakonec, na to není ani čas, neboť jednat je třeba rychle, protože "vyšší zájem" nedisponuje trpělivostí. Nechápavost lidu je bez hranic. Nechte věci na lidu, a ten se nekontrolovatelně rozběhne do všech stran jako houf zajíců.

Proto musí být Pastýř, a na rychlonohé zajíce zvláště pohotový Pastýř, což je jen jiný pojem pro Zasvěcence nebo politika. Jejich ideálem je postavit se na tribunu a říct: "Já jsem Mojžíš a Bůh mi zjevil pravdu, jakou vy, při vší úctě nemůžete, pochopit. A tak se neptejte a následujte mě. Neboť jen já vím, kam je třeba jít." Člen Společenstva se tak hlásí k autoritě stařešiny kočovného kmene, který také věděl nejlépe, kde hledat pastviny. Jemu však bylo možno ještě věřit.

Tajemství moderních zasvěcenců je ale docela prosté. Nejde o žádnou smlouvu s Bohem, ani o zjevení či věštbu Pýthie. Netřeba za vším hledat ženu, zato peníze, touhu po kariéře, případně strach určitě. Moderní zasvěcenec je nájemný nositel klíčů od brány Tajemství. Považuje se automaticky za lepšího člověka (výše žoldu mu to dovoluje), a hlas lidu na nádvoří hrubě uráží jeho sluch. "Oni přece nemají tušení, co musí politik dělat. Jaké kompromisy, jaká nepopulární opatření. Ať se, proboha, ten lid do ničeho neplete. Odevzdá hlasy a táhne si surfovat po internetu!" Takové je zbožné přání, lze se obávat, každého politika. Ať římského senátora doby Augustovy (ten ale posílal lid do cirku) nebo demokraticky zvoleného státníka časů současných.

U principu "elitního" vědomí se tyčí zeď, o níž se rozbíjí demokracie v praxi. Teoretická demokracie, zaručená demokratickými zastupitelskými institucemi, drahá, nablyštěná, opěvaná v novinách a nasvícená reflektory kamer, je modla. Praktická demokracie, respektive demokracie v praxi ale závisí na výkladu zasvěcenců. A ten odpovídá vůli těch, kteří platí, nebo kteří mohou darovat či odebrat podíl na moci a prebendy z něj plynoucí. Případně těch, kteří jsou tak ohromní, že malý zasvěcenec musí zaklonit hlavu a zaclonit zrak, aby dohlédl do olympských výšin jejich Majestátu, třesa se po celém těle, zda se zavděčil dostatečně.

Ve středověku se elitářství projevovalo neochotou církevních kruhů vykládat Písmo svaté ve "vulgárních" jazycích lidu, a to nezakrytě tak, že v Písmu existují místa, jež by sprostý duch nepochopil. Zdálo by se, že se jednalo o teologický problém. Ve skutečnosti, jak se záhy ukázalo, pokud vzal některý křesťan křesťanství doslova, a Písmo pochopil, byla z toho rebelie. Nikdy nebývalo rozumné brát doslova jakékoliv učení a pokoušet se jednat v souladu s ním. Obvykle, kdo tak učinil, byl jako nebezpečný šílenec vyobcován z řad svých souvěrců. Těch, kteří to tak vážně nebrali, ale o to víc uznávali vládu prastarého principu Moci a Síly, který v různých dobách střídá různé převleky, ale je stále týž a svůj. Povýšený, nekompromisní, arogantní, tvrdohlavý, nelítostný, asociální. Proto není dobré ani vykládat si pojem demokracie jako vládu lidu, neboť to není výklad nejpřesnější.

Falešné elitářství zasvěcených prochází dějinami Evropy jako strašidlo, a je nesmírně urážlivé tam, kde se společnost jako celek může honosit vysokou kulturní a vzdělanostní úrovní. Přesto ani před těmito hodnotami se "Společenstvo zasvěcenců vyššího zájmu" nehodlá sklonit. Bývá nepříjemným překvapením, když člověk zjistí, že ti, kteří o sobě tvrdí, že mají právo "rozmlouvat s Bohem a znát jeho vůli", nejsou žádnou elitou ani duchovní, ani jinak vyšlechtěnou, ale prostě nájemní vykonavatelé vůle, která má peníze i donucovací prostředky k tomu, aby vždy a všude našla dost stoupenců, kteří její vůli budou prohlašovat za svou a za prospěšnou tomu národu, kterému předsedají či vládnou.

Jak tedy může kampaň, kterou pro radar podniká česká vláda, ilustrovat nadřazenost "vyššího zájmu" nad vůlí lidu? Prvním krokem bylo bagatelizování problému instalace americké radarové stanice na českém území. Projekt byl vykládán jako marginální záležitost, o které nikdo nic moc neví, kterou teprve teď někdo náhodou položil na stůl, jakých se v mezinárodní politice provádějí denně stovky, a jakou by snad mohlo schválit i obecní zastupitelstvo. Pro USA to je něco úplně vedlejšího, o čem ve Washingtonu smýšlejí asi s takovou vážností, jako zda si dát po večeř pudink nebo jahodový pohár. Prostě, lidé věřte, nic důležitého. Nezabývejte se tím! Když tato taktika nezabrala a hloupý lid, složený ze samých nezasvěcenců, neschopných pochopit vyšší zájmy, si všiml pohybu na mezinárodní scéně a toho, že kvůli "večernímu pudinku" se rozpoutalo další kolo zbrojení, bylo zapotřebí změnit taktiku.

Někteří aktivisté začali poukazovat na to, co muselo napadnout každého, tedy na mezinárodní a vojenský aspekt celé záležitosti. A tehdy učinila vláda sérii pokusů (bohužel úspěšných), s cílem zbavit otázku radaru její podstaty a posunout problém do roviny méně obtížné a řešitelné, tedy ekologické a komunální. Pokud se choroba lidské zvídavosti takto lokalizuje, lze ji léčit penězi a protislužbami. Pozornost se tedy soustředila na nekonečné diskuse o tom, nakolik je či není radar bezpečný pro své nejbližší okolí. Přitom podstatná otázka, nakolik je nebezpečný pro celý svět, měla být - ve vyšším zájmu - smetena ze stolu.

Veřejné mínění v ČR bylo tedy antiradarové a proti radaru, farizejsky a neupřímně, vystoupila i politická opozice, šťastná, že není v pozici vlády a nemusí jednat úplně stejně, neboť v praktickém jednání není mezi politickými stranami žádného viditelného rozdílu. Čím více se liší ideologie, tím jsou si bližší politické návyky. Nebezpečí, že by lid mohl prosadit svou vůli, což se v zájmu vyššího zájmu nikdy nesmí stát, vláda kategoricky vyřadila ze hry institut referenda. Tím vůle lidu ztratila právní oporu a zůstala na zastupitelské úrovni. Jak ale může lid prosadit na zastupitelské úrovni své požadavky, když představitelé, kteří jsou demokraticky zvoleni, okamžitě, v den svého zvolení, přebírají do péče zájmy vyššího zájmu? To je úkol řešitelný asi jako kvadratura kruhu.

Hlavním kolbištěm všech klání bývá mainstreamový proud médií. Ten rovněž uposlechl výzvy "vyššího zájmu" (jaké překvapení!), a v duchu vládní demagogie plně a nezvratně uchopil radar coby problém ekologický a zdravotní. Co se nepropírá v médiích, to neexistuje. Média rozhodují, kdo bude úspěšný a kdo slavný. A radar se měl stát miláčkem českého publika a hitem Vlasty Parkanové. Do boje za krásnou bílou kouli nad brdskými svahy a hvozdy nadšeně vyrazily čety redakčních elévů.

Letecké dny a dny exhibicí vojenské techniky na moravských letištích uhodily zase na strunu zamrzlého chlapectví některých politiků, kteří v dobré české tradici Antonína Baudyše neodolali pokušení zahrát si na vojáky. Letadélka, zbraně, vojenská divadélka, duše lidí se pumpují militarismem stejně vášnivě jako dříve proklamacemi o míru. Mír přestává být moderní a všechno kolem řinčí zbraněmi. Picassova holubice patří minulosti. A kdejaký blbec mává šavlí a řve k útoku!

Podstatu problému, tedy zahraniční politiku a vojenskou doktrínu USA, média zcela ignorovala. A s ní, pochopitelně, i osoby, které na tento fakt upozorňovaly. Diskuse se stala "pestrou" v rámci přípustných norem, čehož se v médiích dosáhne dílem autocenzurou novinářů a dílem nadšenou spontánní prací neinformovaných a nepřemýšlejících redaktorů.

Významným trumfem v rukou vlády je krátkodechost každého českého boje za nějaký princip. Únava materiálu, marné bušení na vrata sdělovacích prostředků a nedostatek peněz (na rozdíl od vlády, která radarovou kampaň financuje dokonce i z daní odpůrců radaru), časem vezmou vítr z plachet každému odporu. Mnozí starostové v Brdech přijmou vládní finanční pomoc, takže jim pak bude hloupé rebelovat. Média, ovládající veřejný diskusní prostor, monotónně, jako kolovrátek, uspí zbytek antiradarové aktivity a lidé mávnou rukou a jako za starých časů se plně vyčerpají prací ve svém soukromém nepolitickém prostoru. A život jde dál. Půjde i s americkým radarem. A příště třeba ještě s něčím dalším. To ale nikdo neví, co zase bude v "zájmu vyššího zájmu". Zda to náhodou nebudou čipy v uchu nebo zvonečky na krku každého z nás. Už teď si dokážu představit hlavní rysy mediální kampaně za obě vymoženosti. Jejich zastánců bude v Česku opět víc než dost