Nesouhlasný názor projevil jiný znalec ústavního práva, prof. Antonín Pavlíček. Pan prezident se usnesením cítil šokován, označil je za prohru občanů této země se soudcovskou mocí a mluvil o ohrožení demokracie. Vážnost situace podtrhuje okolnost, že znepokojení projevil také politik, ideově prezidentovi značně vzdálený -- předseda KSČM, advokát a poslanec Vojtěch Filip. Ten konstatoval, že nebezpečí policejního státu se lze bránit prostřednictvím justice, ale proti justičnímu státu ochrana neexistuje.

Jeden z prezidentových poradců, advokát Aleš Pejchal, nazval den 12. září dnem právního bezvědomí. Ani ústavní soudci se v názorech nesjednotili. Čtyři z nich, především předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, dále Vladimír Kůrka, Jan Musil a Jiří Nykodým se od rozhodnutí pléna distancovali vydáním odlišných stanovisek. Za těchto okolností je nesmyslné potlačovat kacířskou diskusi o počínání ústavních soudců připomínáním poměrů v U.S.A., kde by prý podobné zpochybňování božské moudrosti nejvyšší justiční autority bylo společensky nepřijatelné.

Specifická byla reakce nejvíce postiženého, v této chvíli již bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Jaroslava Bureše. S hořkostí připomněl, že je snad prvním občanem ČR, který byl vyhozen soudem z práce, aniž by dostal příležitost se vyjádřit. Jeho roztrpčení je z lidského hlediska pochopitelné. Až dosud procházel kariérou v resortu spravedlnosti úspěšně: byl předsedou kolegia Nejvyššího soudu ČR, předsedou Vrchního soudu v Praze, ministrem spravedlnosti ČR, předsedou Legislativní rady vlády, byl respektovaným autorem odborných statí, stále se mu dařilo. Ale když se chtěl po šesti letech působení ve státní exekutivě vrátit tam, odkud vyšel, postavila se mu do cesty nepřátelská předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a jemu nakonec nezbylo, než jí dopřát zážitek pocitu zadostiučinění z jeho odchodu.

To nemění nic na tom, že skutečně nebyl účastníkem řízení, neboť nešlo o jeho pracovněprávní spor s Nejvyšším soudem ČR, zastoupeným Ivou Brožovou, ale o pokračování její odvety prezidentovi za pokus o její odvolání. V něm byl bezprávnou věcí, jejíž vůle a názor nikoho nezajímají, nebo též příslovečným třetím, který je bit, když se dva perou. Ústavní soud ČR skutečně neměl důvod přihlížet k jeho názoru.

Nicméně v nemilé situaci se Jaroslav Bureš zachoval důstojně, přiměřeně svým osobnostním kvalitám : když zjistil, že prohrál, nevyčkal písemného vyhotovení rozhodnutí Ústavního soudu ČR a opustil Nejvyšší soud ČR s hrdým vědomím, že se určitě uživí jinde. Předvedl názorně Ivě Brožové, jak se má zachovat ústavní činitel ve chvíli, kdy zjistí, že prohrál -- a tím nad ní morálně zvítězil. S uspokojením jsem zaznamenal, že nové přiměřené uplatnění našel takřka okamžitě na Vrchním soudu v Praze jako jeho místopředseda.

Po celou dobu "ústavněprávní vzpoury" proti prezidentovi Iva Brožová zdůrazňovala, že jí jde pouze o nezávislost justice. Nikdy nepřipustila osobní prospěch z udržení významného postavení, ač jej ve skutečnosti požívá. Jedním dechem vysvětlovala, proč nemůže být Jaroslav Bureš soudcem Nejvyššího soudu ČR, natož jeho místopředsedou, a současně popírala, že by její odpor proti jeho jmenování měl osobní motivaci. Úsilí, které na zmaření jeho návratu k Nejvyššímu soudu ČR vynaložila, ji ale usvědčuje.

Příběh o vymítání ďábla Jaroslava Bureše z těla Nejvyššího soudu ČR se tak stal vyprávěním o lidské malichernosti a zlobě a zneužití postavení ústavního činitele k zajištění vlastního prospěchu a prosazení osobní nevraživosti k případnému konkurentovi v boji o postavení. Burešova "profesní mobilita", tolik dráždící paní předsedkyni, mu rozšířila obzor a obohatila ho o zkušenosti, takže zvýšila jeho použitelnost pro vysokou funkci v justici. Vliv kontaktů, jež si z působení v politice přinesl, by nemohl ovlivnit průběh jednotlivých řízení, vedených u Nejvyššího soudu ČR.

Naopak by mu usnadnily vyjednávání s výkonnou mocí o řešení potřeb Nejvyššího soudu ČR. Jimi "zatížen" by byl pro vrcholnou manažerskou pozici u Nejvyššího soudu ČR lépe vybaven než jeho současná předsedkyně, která si odporem proti prezidentovi uzavřela leckteré užitečné dveře. Vypudit z úřadu tak kvalitní pracovní sílu, jakou bezesporu je Jaroslav Bureš, dokáže jen mizerný manažer. Žít v izolaci není příjemné, ale je soukromou věcí Ivy Brožové, že se do tohoto postavení sama vnutila. Avšak veřejnou věcí jsou potíže, které mohou vzniknout soudcovskému sboru Nejvyššího soudu ČR právě proto, že vztahový most mezi ním a výkonnou mocí se jejím přičiněním propadl.

Řetěz ústavněprávních přestřelek mezi Ivou Brožovou a prezidentem republiky se snad konečně uzavře rozhodnutím Ústavního soudu ČR o prezidentově návrhu na zrušení části zákona o soudech a soudcích, jež stanoví, že Nejvyšší soud ČR má pouze jednoho místopředsedu. Bude pak čas, aby znalci ústavního práva vyhodnotili jako celek a srovnali postup obou stran sporu -- tedy Ivy Brožové a prezidentova týmu -- v této neobvyklé kapitole vývoje vztahů mezi mocí soudní a výkonnou. Domnívám se, že dojdou k závěru, že postup prezidentových poradců měl v detailech více slabých míst než jednání Ivy Brožové.

Tvrdošíjné dámě nelze upřít, že byla obratnější ve využívání drobných detailů procesních předpisů, a navíc měla výhodu náklonnosti Ústavního soudu ČR při výkladu nejednoznačných ustanovení. Příkladem slabých míst postupu prezidentova týmu bylo např. jmenování Jaroslava Bureše soudcem Nejvyššího soudu ČR před složením soudcovského slibu. Naopak Ústavní soud ČR byl vůči Ivě Brožové nemístně velkorysý, když jí prominul, že si pro vyjádření nesouhlasu s jeho jmenováním nevyžádala per analogiam souhlas Soudcovské rady Nejvyššího soudu ČR, když pro vyslovení souhlasu by jej potřebovala. Ale vůči ministrovi spravedlnosti se zachoval nepřátelsky, když neuznal platnost souhlasu místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery s jmenováním Jaroslava Bureše soudcem Nejvyššího soudu ČR, s absurdním zdůvodněním, že nepřítomnost Ivy Brožové netrvala dostatečně dlouho na to, aby ji v tak zásadních věcech mohl zastupovat.

Snad největší slabinou postupu prezidentova týmu bylo rozhodnutí jmenovat Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu ČR před nastolením souladu mezi zákonem o soudech a soudcích a Ústavou ČR ve věci počtu místopředsedů. Postoj, jaký k tomuto kroku zaujme Iva Brožová a Ústavní soud ČR, se dal předvídat z jejich chování v předchozích dějstvích sporu. Byla to dobrá myšlenka: Jaroslav Bureš měl sehrát roli jezevčíka, vpuštěného do liščí nory. Detaily jejího provedení však nebyly promyšleny do důsledků. Její autoři nedocenili tvrdošíjnost protivnice. Nemohli předpokládat, že Ústavní soud ČR vyhoví její kompetenční žalobě z důvodů, jež použil, protože nemají oporu v Ústavě ČR ani v zákonu o soudech a soudcích. Měli se ale obávat toho, že Ústavní soud ČR namítne, že pan prezident obsazením dosud nezřízené druhé funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ČR změnil strukturu vnitřní organizace a řízení soudu, k čemuž ho ústava neopravňuje.

To vše jsou ovšem spíše drobnosti. Vedle nich vyjevil celý spor mezi Ivou Brožovou a Ústavním soudem ČR na straně jedné a prezidentem republiky a ministrem spravedlnosti na straně druhé závažné nesrovnalosti ve vymezení kompetenčních vztahů moci výkonné a soudní. Především odhalil nevyváženost postavení ústavních činitelů moci výkonné a zákonodárné ve srovnání s jejich protějšky v justici. V krystalicky čisté podobě se to projeví při srovnání postavení prezidenta a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Tvrdošíjné dámě umožňuje vymezení jejích práv Ústavou, zákonem o soudech a soudcích a rozhodnutími Ústavního soudu ČR v její prospěch, aby si přivlastnila postavení, připomínající absolutního vládce justiční monarchie. Chová se, jako by byla vládkyní Nejvyššího soudu ČR z milosti boží. Jen ona sama rozhoduje o tom, zda je její výkon v úřadě přiměřený nárokům, které na něj klade společnost. Pokud by si vůbec připustila pochybnost o jeho skvělosti, případné jednání o jejím odvolání musí proběhnout podle jejích představ.

Nepohne-li se v ní zázrakem svědomí, zůstane předsedkyní Nejvyššího soudu ČR až do dosažení věku sedmdesáti let bez ohledu na to, co si o úrovni její práce myslí komunita soudců, ministr spravedlnosti, prezident, veřejnost. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR kromě řešení složitých individuálních kauz svou judikaturou ovlivňuje chod celé české justice, je její neotřesitelné postavení defektem celospolečenského dosahu. Naproti tomu ústavní činitelé moci výkonné i zákonodárné jsou závislí na vůli voličů, o kterou se musí v stanovených časových úsecích ucházet vždy znova. Voliči je mohou nezvolením potrestat za každé klopýtnutí. Členové vlády jsou odvolatelní bez ohledu na to, jak vysoko hodnotí úroveň svého výkonu. Všechna moc ve státě pochází hypoteticky z lidu, který ji propůjčuje svým představitelům, během trvání jejich mandátu hodnotí, jak ji vykonávají, a opět jim ji bere.

Faktické postavení Ivy Brožové ale činí ze svrchovanosti moci lidu prázdnou hypotézu. Moc jí sice propůjčili "zástupci lidu", ale odebrat si ji může dle svých představ pouze sama. Je to paradoxní: čím dále je ústavní činitel od zdroje moci, tím je jeho postavení pevnější. Přibližně stejné postavení jako Iva Brožová mají ze zákona také předsedové Ústavního a Nejvyššího správního soudu ČR. U žádného z nich si nedovedu představit, že by reagoval na odvolání z funkce prezidentem republiky ústavní stížností: je to věc osobnostní kultury.

Absolutistické postavení předsedkyně Nejvyššího soudu ČR není výjimkou. Ilustruje obecné rysy vztahu moci soudní k moci výkonné. Moc soudní si přisvojila právo kontrolovat sama své výkony, přičemž v řadě konkrétních případů zasahuje do chodu moci výkonné i moci zákonodárné, aniž by za následky svých rozhodnutí nesla odpovědnost. Půjde-li vývoj dále cestou rozšiřování autonomie moci soudní až do ustavení soudcovské samosprávy, nezávislé na orgánech moci výkonné, dojdeme ke stavu, kdy se soudcovská moc bude regenerovat sama ze sebe, čímž bude dále zdůrazněna výlučnost jejího postavení nad mocí výkonnou a zákonodárnou. Příkladů na podporu mého tvrzení najdeme celou řadu. Např. zrušení §106 zákona o soudech a soudcích na návrh Ivy Brožové navodilo jinak nepřípustný stav neodvolatelnosti předsedů a místopředsedů soudů a předsedů kolegií Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu ČR. Ani Ivu Brožovou ani soudce Ústavního soudu ČR netíží starost o potíže, které by tento zásah do práv státní správy soudů mohl způsobit, ani jim nevadí, že vyvolali jinak zbytečnou legislativní činnost k zaplnění uměle vytvořené mezery v zákonu.

Jiný případ si veřejnost dobře pamatuje: jde o opakované zneužití moci Ústavního soudu ČR k zajištění skupinového nároku soudců na třinácté a čtrnácté platy v době, kdy je poslanecká sněmovna odebrala všem ústavním činitelům. V zájmu objektivity je třeba říci, že za tento stav v prvé řadě nese odpovědnost moc zákonodárná v celém polistopadovém vývoji státu. V polistopadové euforii šla v legislativním zabezpečení nezávislosti moci soudní dále než bylo nezbytně nutné a při přebírání zahraničních vzorů neuvážila, že jsme posttotalitní stát se zděděnými neřestmi myšlení a chování lidí, které mohou způsobit potíže v případě okamžitého paušálního převzetí širokých mantinelů soudcovské nezávislosti, běžných v zemích s vyzrálou politickou a justiční kulturou. Totéž přiměřeně platí pro postavení státních zástupců. Příkladem budiž faktická nezávislost soudců obecných soudů na stanoviscích ústavního a nejvyššího soudu. Jejich judikáty jsou sice všeobecně závazné, ale jejich nedbání či obcházení nelze stíhat žádnými sankcemi, proto jejich účinnost záleží na libovůli jednotlivých soudců, kteří je mají aplikovat ve svých rozhodnutích. Příkladem z jiného soudku je vztah ministra spravedlnosti k nejvyššímu státnímu zástupci. Rozsah pravomocí ministra vůči soustavě státních zastupitelství je srovnatelný s jejich vymezením v Německu a Rakousku.

Nicméně v době krize kolem případu "katarského prince" si mohla dovolit později sesazená nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová vzkázat přes televizní obrazovku ministrovi Pavlovi Němcovi, že není její nadřízený, a to jen proto, že na rozdíl od příslušného německého zákona v zákonu o státních zastupitelstvích chybí věta o podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti. Do třetice zmíním postavení Ústavního soudu ČR, kterému zákonodárci přisoudili postavení "prvního po bohu", proti jehož rozhodnutí již není možný další opravný prostředek ani ve výjimečných případech, a také moc pasivního zákonodárce, jenž může rušit platnost zákonů bez ohledu na následky vyvolaného stavu bezzákonnosti.

Takové postavení není ve "starých zemích" EU úplně běžné. Důsledky tohoto stavu zhoršuje skutečnost, že Ústavní soud ČR se v některých případech chová jako skrytý aktivní zákonodárce. Příkladem je právě usnesení jeho pléna z 12. září 2007, které není prostým výkladem čl. 62 odst. f) Ústavy ČR a §102 odst.1 zákona o soudech a soudcích, ale nepřímým stanovením jejich nového znění, jež se od dosud platného zásadně liší. Čtrnáct let byl prezident při výběru předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR vázán jen pravidlem, že jmenovaný musí být soudcem, a to libovolného soudu. Rozhodnutím Ústavního soudu ČR byla nyní prezidentova volnost výběru zúžena pouze na soubor soudců Nejvyššího soudu ČR. Omezení nepovede ke zkvalitnění výběru uchazečů o úřad předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, jde tedy jen o účelově vymyšlenou záminku k zvrácení prezidentova rozhodnutí, čili o zneužití soudní moci. Ústavní soud bude nyní rozhodovat o návrhu prezidenta republiky na zrušení §102 odst.1 zákona o soudech a soudcích, který počítá s jednou funkcí místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, zatímco čl. 62 odst. f) Ústavy ČR připouští jmenování více místopředsedů.

V případě, že Ústavní soud ČR prezidentově návrhu vyhoví, získá další možnost, jak vnutit svou vůli Parlamentu ČR, jenž ve formální hierarchii orgánů státní moci stojí nad ním: bude-li se Parlament chtít vyhnout zrušení nového znění §102 odst.1 zákona o soudech a soudcích ústavním soudem při první příležitosti, která se namane, bude muset pochybný výklad z 12.září 2007 převzít do schváleného znění zákona. Obdobně ostatně postupoval Ústavní soud ČR v případě §106 zák. o soudech a soudcích, který upravuje pravidla odvolávání předsedů a místopředsedů soudů: zrušil jej již po druhé, protože platné znění podle jeho názoru neomezovalo dostatečně moc výkonnou v právu odvolávat funkcionáře státní správy soudů. Rušení paragrafu skončí teprve tehdy, až jeho znění bude vyhovovat představám ústavních soudců, tj. až bude právo moci výkonné omezeno na pouze symbolickou úroveň. Toto počínání Ústavního soudu ČR přímo volá po zřízení nadřazeného odvolacího orgánu, jakým je např. v Anglii horní komora parlamentu. V situaci posttotalitního právního bezvědomí by bylo na místě svěřit ústavním zákonem Parlamentu ČR právo, aby na návrh prezidenta republiky odvolal hromadně celý soudcovský sbor Ústavního soudu ČR, pokud se soud dopustí právních výstřelků, jakými jsou zcela jistě všechna jeho rozhodnutí v kauze Brožová vs. hlava státu nebo ve věci třináctých a čtrnáctých platů soudců. Patnáct soudců Ústavního soudu ČR nesmí vnucovat svou vůli Parlamentu ČR, jenž je přímým představitelem vůle lidu, nositele svrchované státní moci, a je jim tedy nadřazen.

Nejhorším důsledkem bezbřehého liberalismu při vymezování nezávislosti soudců a státních zástupců je jejich neodpovědnost za přehmaty a úmyslné jednání ke škodě stran řízení. Zákonodárci nevzali v úvahu, že značná část soudců a státních zástupců získala vzdělání a praxi v podmínkách totalitního režimu, necitelného k základním právům a svobodám občanů. Představa, že se při vstupu do služeb nového režimu automaticky přerodí v ústavní činitele státu s vyspělou politickou a justiční kulturou zralé demokracie a budou se chovat podle toho, byla zřejmě mylná. Naopak, mnozí normalizační soudci a státní zástupci, kteří přešli do struktur demokratického státu, pocítili slastnou úlevu ze zmizení všudypřítomného dohledu a biče komunistické strany a StB a nikým nekontrolováni se rychle naučili svévolnému chování. "Mladá krev", která ukončila studium práva již v nových poměrech, se po nástupu k soudu nebo na státní zastupitelství většinou ráda přizpůsobí zavedeným poměrům.

Výstřelky chování soudců by mohla omezovat a trestat moc výkonná, představovaná státní správou soudů, kdyby si nenechala vyrvat z rukou nástroje, jimiž je kárné řízení, odvolávání a překládání soudců a státních zástupců, a kdyby navíc nepřipustila vytvoření právních překážek pro jejich trestní stíhání kvůli zneužití svěřené pravomoci veřejného činitele.

Pokud by představitelé moci výkonné vystupovali tvrdě proti pokleskům soudců a státních zástupců, většinou by při jednání kárných senátů utrpěli porážku, protože stavovská solidarita a nechuť k zásahům moci výkonné je pro většinu členů kárných senátů důležitější než smysl pro stavovskou etiku. Při pokusech o trestní stíhání by ze stejných důvodů narazili na zeď nevůle státních zástupců. Ministři spravedlnosti, mohutně podporováni ministerskými úředníky, kteří se obvykle solidarizují s napadenými soudci a státními zástupci, se proto do krajnosti vyhýbají použití práva na podání kárné žaloby či trestního oznámení. V konkrétním případě Ivy Brožové nevyužil ministr Jiří Pospíšil možnosti podat na ni kárnou žalobu pro její mediální vystupování proti prezidentovi republiky, když ho k tomu vyzval spolek Šalamoun.

V tom ale vidím podíl viny ministrů spravedlnosti na neúnosném stavu, který v justici a státních zastupitelstvích panuje: kdyby důsledně pronásledovali všechny nepravosti, o nichž se doví, sice by většinou odcházeli z boje proti nim bezprostředně poraženi, ale komunita soudců a státních zástupců, jež vůbec nepostrádá schopnost kolektivního vnímání, by časem začala chápat, že je nutná změna jejího chování k občanům a právu této země a změnila by kolektivní normy snášenlivosti vůči zneužívání moci soudce a státního zástupce. To, čeho dnes nelze dosáhnout nástroji bezzubé represe, by se časem dosáhlo kultivací myšlení soudců a státních zástupců konfrontací s kvalifikovanou kritikou jejich poklesků. Přispět by mohl i prezident republiky změnou postoje k žádostem o milost v případech zjevného justičního bezpráví. Pan prezident se pokud možno zdráhá v takových případech udělit milost, protože nechce zasahovat do nezávislosti moci soudní napravováním jejích hříchů. Kdyby naopak v těchto případech uděloval milost přednostně a současně s jejím udělením by zveřejnil podrobný, kvalifikovaně zpracovaný rozbor trestního spisu a rozsudku včetně označení odpovědných orgánů a uvedení jména soudce a žalobce, rovněž by působil výchovně na kolektivní právní povědomí společenství soudců a žalobců. Vědomí, že v případě justičního přehmatu se nestane nic horšího, než že se zničí život nějakého bezvýznamného občánka jeho bezdůvodným uvězněním, nebo naopak že justiční ochranou pachatele utrpí újmu bezbranný poškozený, ale soudce či státní zástupce zůstane nadále váženým ústavním činitelem s vysoce nadprůměrným platem, přímo podporuje státní zástupce a soudce v lehkomyslném přístupu k osudům stran řízení a je živnou půdou pro justiční přehmaty a zločiny.

Pomyslné vítězství Ivy Brožové nad prezidentem republiky by bylo dokladem síly demokracie a kvality právního státu, které umožňují, aby se soudci nesklonili před majestátem hlavy státu, ovšem to v tom případě, kdyby nesouhlas některých ústavních soudců a odborné veřejnosti nesvědčil o tom, že justice použila v její prospěch proti prezidentovi podpásových prostředků. Nápravou smutného stavu by byla katarze v podobě zásadní legislativní reformy postavení justice a státních zastupitelství v soustavě orgánů státní moci, a také důsledky personální. Pokud konečně Iva Brožová nepochopí, že není předsedkyní Nejvyššího soudu ČR z boží milosti a nevzdá se sama své funkce, měla by ji k odchodu vyzvat Soudcovská rada Nejvyššího soudu ČR.