Ukrytou branku má Strahovský klášter,
na jižní straně je, k Petřínu blíž.
Před ní jsou břízy a záhonek aster,
vidět je visací zámek a mříž.

Málokdo o ní ví, možná je zakletá,
dívám se mříží a vidím jen skleníky.
Vždycky je zamčená, mlčí jak pieta,
vzpomínky sype jak z ošatky hřebíky.

Bývám tím chodcem, co před mříží osamí,
odměněn půvabným výhledem na Prahu.
Hrstka těch hřebíků do očí padá mi,
pro dávnou vzpomínku posbírám odvahu.

Tolik let už je to -- všechno je zasuté,
slunovrat snášel se potichu do čela,
tvář jsem měl schovanou pod splavem vlasů té,
která tam vedle mě na trávě klečela.

Když jsem tam po letech přišel se rozhlížet,
očím jsem nevěřil, byly jak zmámené,
neboť jen pár kroků od bříz a od mříže
stála teď Maria z bílého kamene.

Sepnuté ruce a bělostná ramena,
dlaněmi míří tam na místo v březině,
kde teď už dávno zas tráva je vztyčená.
A co ten klášter? Ach, ten je v tom nevinně!

do Britských listů poslal autor