Poslední léta přinesla mně a určitému počtu mých přátel pozoruhodnou zkuše¬nost. Je to zkuše¬nost ze dvou občanských iniciativ. Nejdříve stručně o první z nich. Pomalu už rok se angažujeme v občanské iniciativě „Ne základnám“. Tato iniciativa se staví proti vybudování radarové základny protiraketové obrany USA v České republice a budování tohoto sys¬tému v Evropě vůbec. Požaduje v této věci celostátní referendum, sbírá podpisy pod petici, pořádá diskuse a veřejné demonstrace.

Rozpor mezi občanským principem a neokonzervativní ideologií

Lze říci, že „Ne základnám“ je občanskou iniciativou v pravém slova smyslu. Vychází totiž z přesvědčení, že dobře informovaní občané jsou při současné úrovní vzdělání obyvatelstva schopni posoudit o co jde a odpovědět na jednodu¬chou otázku, zda chtěj nebo nechtějí onu radarovou zá¬kladnu. Že se nemusí ne¬chat balamutit politiky a takzvanými odborníky, kteří jdou na ruku zbroja¬řům a militaristům. Iniciativa vyjadřuje rozhořčení nás jako občanů nad tím, že naše vlády a politi¬kové establishmentu tajně jednají o zřízení základny už od roku 1999. Že tuto věc skrývali před ob¬čany jak jen mohli. Že o ní s výjimkou komu¬nistů mlčeli v loňské předvolební kampani. Že tedy současná vláda ani parlament nemá k souhlasu s plánem USA žádný mandát. A že tomuto plánu přesto jde pořád na ruku. Iniciativa je protestem proti znásilňování občanského principu a demokra¬cie v naší zemi.

Naše iniciativa má značný ohlas doma i v zahraničí. Na druhé straně naráží na bojkot establis¬hmentu a na jeho ideologii opírající se zejména o současný ame¬rický neokonzervatismus. U nás má tato ideologie často velmi primitivní projevy. Reportérka České televize paní Králová, dříve agentka BIS, se nás v jednom in¬terview zeptala: „Vaši iniciativu podporují organizace Arabů a muslimů v ČR. Na které straně tedy stojíte, na české, nebo na straně Arabů? Pan Joch, ředitel Občanského institutu, na jehož činnost přispívá jeden americký zbrojařský kon¬cern, vykresluje v debatách tzv. arabskou hrozbu jazykem nápadně podobným jazyku, kterým Hitler hovořil v Mein Kampfu o Židech.

Ovšem přímo u zdroje, u amerických neoliberálů, kteří se dnes mění v neokonzervativce, u esta¬blishmentu Spojených států, má tato ideologie důmy¬slnější podobu. Američtí neocons zdůvodňují imperiální politiku své země třemi druhy argumentů.

Tvrdí, že cílem jejich politiky je obrana „lidských práv“ (i) a prosazování če¬hosi, co oni nazývají „demokracie“ (ii)

Druhou variantou je rétorika „střetu civilizací“ (iii), při níž se vždy předpo¬kládá, že takzvaná zá¬padní civilizace je nadřazena ostatním, protože se sama do¬kázala založit na univerzálně platných hodnotách a pravdách.

Třetí argument (iv) se opírá o představu „vědecké pravdivosti“ trhu. Vlády všech zemí nemají ji¬nou alternativu než přijmout zákony neoliberální ekonomiky a podle nich také jednat.

Všechny tyto tři argumenty vycházejí z konceptu, kterému levicový americký myslitel Immanuel Wallerstein dal název „panevropský univerzalismus“. Termín Panevropa u něj označuje západní Evropu, Spojené státy, Austrálii a Nový Zé¬land. Wallerstein podle mne přesvědčivě dokazuje, že tyto oblasti tvoří z hlediska geopolitiky jednotný historicky vzniklý celek.

Zjišťujeme, že když u nás hájíme občanský princip a demokracii, nutně se dostáváme do střetu s neoliberály a neokonzervativci, kteří se také odvolávají na demokracii. Odvolávají se na lid¬ská práva, o něž se opírá naše pojetí občana. Tento rozpor, správněji řečeno nesmiřitelný antago¬nismus, je nutno promyslet a teoreticky vyjasnit. A tady se dostávám k našim zkušenostem z druhé iniciativy. Jde o sdružení „Socialistický kruh“, v němž se už asi pět let seznamujeme se současnými kritickými, tedy levicovými teoriemi společnosti a snažíme se je po¬pularizovat.

Současná kritická, tj. levicová teorie společnosti

Uznávaných autorů, které opravdu stojí za to studovat a znát, je dlouhá řada. Samozřejmě nemů¬žeme svými omezenými silami postihnout zdaleka všechny. Uvedu jen několik jmen, která nás silně upoutala: Britskoamerický profesor David Harvey se svými pracemi o současném stavu postmo¬derny, dějinách neoli¬beralismu a novém americkém imperialismu. Francouzi Gérard Duménil a Dominique Lévy se svou politickou ekonomií současného kapitalismu. Maďar István Mészáros s hlubokou analýzou marxismu a Slovinec Slavoj Žižek s filozofickou reflexí současné situace. A pro mě osobně zejména americký Žid Immanuel Wallerstein, teoretik světosystému a historické dráhy kapitalismu. Mí přátelé ze Socialistického kruhu by pravděpodobně uvedli jiný seznam priorit, ale na mnoha jménech bychom se určitě shodli.

Nemohu zde ani pomýšlet na to, abych nějak souhrnně vykreslil současný ob¬raz kritických teorií společnosti. To by byl úkol nad mé síly. Na druhé straně ale práce těchto levicových teoretiků už vnesly hodně světla do problémů, které nás zajímají v souvislosti s konfliktem mezi principem ob¬čanství na jedné straně a neoliberalismem či neokonzervatismem na straně druhé. V tomto smyslu se teď chci zabývat třemi termíny či problémy. Jejich názvy jsou globalizace, občan a „ti druzí“ neboli problém evropského univerzalismu.

Globalizace

Termín značně zatížený ideologií. Diskurz o globalizaci je obrovským neporo¬zuměním součas¬ným skutečnostem – klamem, který nám vnutily mocné skupiny a který jsme si ze zoufalství vnutili my sami. Procesy, které máme na mysli ne¬jsou ničím novým. Sahají do samého začátku modernity, do 16. století, kdy Špa¬nělsko dočasně ovládlo Jižní a Střední Ameriku. Tehdy poprvé vznikl a byl dis¬kutován problém evropského (křesťanského) univerzalismu ve vztahu k americkým Indiánům. Tehdy také evropští pionýři kapitalismu začali do Ame¬riky masově dovážet africké otroky – prag¬maticky, bez jakýchkoli diskusí. Novým jevem dnes není globalizace, ale skutečnost, že procesy, na nichž je zalo¬žena, se začínají rozpadat. Pro pochopení situace má tady termín globalizace vý¬znam jen v historickém kontextu.

Občan a demokracie

Problém starý přes dvě století. Francouzská revoluce, v pozadí osvícenectví. Restriktivní chápání pojmu občana. Demokracie považována za extrémistický, divoký a nepřijatelný nápad. Obrat: rok 1848.

Rozšiřování pojmu občana, vzrůst demokracie v “centrálních zónách“ kapita¬lismu v druhé polo¬vině 19. století.

Zvrat s nástupem imperialismu koncem 19. století. Občanství a demokracie nahlíženo jako znak „vyšší civilizace“ ve vztahu k zaostalým periferním zemím. Řeči o „civilizačním poslání“ metropol. Pojmy občana a demokracie opět vylu¬čují, stávají se nástrojem útlaku v globálním měřítku.

Dvojí rozpor uvnitř pojmů „občan“ a demokracie.

Oprávněný boj proti útokům na demokracii a jejím neduhům uvnitř jádrových zemí (i) versus zne¬užívání pojmů občan a demokracie ve vztahu k periférii (ii). Nedemokratické poměry v mnoha zemích periférie, tyranské režimy (iii).

Kritika neduhů demokracie a jejího zneužívání nesmí vyúsťovat v obhajobu utlačovatelských re¬žimů na periférii. Velmi složitá situace, výzva pro tvořivou politiku.

„Ti druzí“ – problém panevropského univerzalismu

Vraťme se k tomu, co již bylo řečeno o panevropském univerzalismu, k tomu, jak se jeho pomocí zdůvodňuje současná imperiální politika amerických neokon¬zervativců. Tento univerzalismus byl historicky založen na třech obecných kon¬cepcích:

(a) Právo těch, kdo se domnívají, že jsou nositeli univerzálních hodnot, na zá¬sahy proti barbarům. Viz diskuse Las Casas – Sepúlveda ve Španělsku v polovině 16. století (i). Zničení dvou říší – Az¬téků a Inků. (ii). Zotročení Indi¬ánů, rozchvácení jejich zemí. (iii) Rozhodování Karla V. Velmi po¬dobné součas¬ným debatám o muslimech (iv)

(b) Civilizační poslání“ impérií. Dnes: ideologie lidských práv (v).

(c) Orientalismus (vi), tj. představa o svébytných „vysokých“ orientálních kultu¬rách, které však nejsou schopny modernizace. Čína, Indie, Persie, Otoman¬ská říše. Tato představa se prosadila v 18. století. Montesquieu, Perské listy. „Jak je vůbec možné být Peršanem?“ Orientalistika – exkluzivní disciplína. je po r. 1945 podrobena stále ostřejší kritice. Orient – abstraktní konstrukt.

Dnes se objevuje znovu v doktríně „střetu civilizací“. (vii) Tato doktrína však nemá velký ohlas na druhé straně, nebo ji druhá strana „obrací na ruby“ a hovoří o úpadku Západu kvůli škodlivým dů¬sledkům osvícentsví. Fundamentalismus – paradoxně (viii) včetně fundamentalismu křesťanského.

Vědecký univerzalismus (ix) – jedině evropská civilizace dospěla ke způso¬bům, jak zjišťovat ob¬jektivní pravdu, tj. ke vědě. Tato koncepce se rozvíjí od druhé poloviny osmnáctého století tak jako orientalismus. (x) Rozkol dvou vě¬deckých kultur začátkem 19. století. Nyní musí nastoupit sbližo¬vání. Tento uni¬verzalismus je dnes zpochybněn – (xi) nevypovídá dost o člověku a společnosti (xii)

Vždy jsou to však metody, jak udržovat v područí „ty druhé“ – pod záminkou, že jsou barbarští, nepřizpůsobiví nebo neznalí. Dnes začíná zase převládat vari¬anta (i).

Tato rétorika má tedy už půltisíciletou historii. Tu mají ale také snahy stavět se proti této rétorice. Koneckonců vždy šlo to, co vlastně chápeme pod slovem uni¬verzalismus. Univerzalismus mocných byl vždy jen částečný a deformovaný uni¬verzalismus. Protože byl formulován panevropskými vůdci a intelektuály v jejich snaze prosazovat zájmy nadřazených vrstev moderního světosystému. Tato otázka je i v centru našich dnešních politických bojů.

Nelze před ní utéci, nerozhodnout se pro nebo proti. Nelze utéci do multikulu¬turalismu – představě o stejné hodnotě každé partikularistické ideje, jaká na světě existuje. To je jen útěk před panev¬ropskou variantou univerzalismu. Nutno zpo¬chybňovat a analyzovat ideje, které se zdají být samozřejmé, ale nejsou. (viz body (i) až (iii) v úvodu.) Jsou to komplexní ideje, které je třeba analy¬zovat, zbavovat jejich škodlivých a nepodstatných aspektů, dávat do služeb všech a ni¬koli jen hrstky mocných.

Za skutečně univerzální univerzalismus

Otevřená otázka. Potřebujeme takový univerzalismus. Když argumentujeme proti démonizaci Arabů a muslimů, odvoláváme se na společný zájem naprosté většiny lidí na míru a pokojném sou¬žití. Taková politická deklarace ovšem potře¬buje hlubší myšlenkový základ, jenž by byl překonáním omezenosti panevrop¬ského univerzalismu. Zatím ho nemáme, jen první vlaštovky. „Rendezvous de donner et recevoir“ prvního senegalského prezidenta Leopolda Senghora. Celo¬světová etika katolic¬kého teologa Hanse Künga. Tímto směrem je třeba jít dál.

Nežijeme ve střetu civilizací. Existuje konflikt Sever – Jih, ale na takový obecný střet je příliš mnoho křížících se zájmů. Nutno ale skoncovat s polarizací světa a přijmout drastická opatření k rovnoměrnému využívání světových zdrojů.

Není pravda, že neexistují univerzální hodnoty. Pravdou je, že jsme ještě hodně daleko od jejich poznání. Intelektuální úkol: historizovat náš pohled na to, co se děje, naše analýzy.

Sepúlvedova varianta univezalismu založená na hrubé síle se po pěti stoletích už opotřebovává. Nevěří jí ani ti, kdo ji mají uskutečňovat.

předneseno v klubu Křesťanský Dialog dne 26. 3. 2007