Jde ovšem o problémy jen zdánlivě moderní,

protože trápí lidstvo odedávna. Už dávná životní společenství a to dokonce nejen lidé je museli řešit. A dokonce i v dobách geologických, když se vyvíjely druhy, se tyto druhy řešením otázek zachování svého rodu, přemnožení a vyčerpání svého životního prostředí vyvíjely, diferencovaly a specifikovaly tak, že se to které řešení stalo nejen znakem, ale součástí jeho existence. Když například pragenerace našich prarodičů vymyslela kdysi práci pro druhé a začala podle svých pramožností uspokojovat prapotřeby svých pradětí a starat se o ně a živit je, stala se skutečnost této prapéče o děti součástí, znakem a předpokladem existence našeho druhu (tedy nás), který by se bez ní již nadále neobešel.

Sám jsem si přitom s velikým překvapením uvědomil, že problém zachování rodu, vlastního přemnožení a vyčerpání přírody řeší nejen živočichové, ale i rostlinné druhy, i jak neuvěřitelně sofistikovaně využívají k tomu například větru, hmyzu a ptactva. Což například nedovede kukuřice. O kterou kdyby nepečoval člověk, její rostliny by se navzájem beznadějně zadusily a zahubily a to po celém světě během několika málo let.

A nebo jak v živočišné říši dochází na principu soupeření nejen k vymezování rajonů a smeček, ale v jejich rámci i k vymezování rolí, práv a povinností jednotlivých členů. A s tím současně i k dělbě práce a výsledné produkce, i když má povahu úlovku..

Byla by z toho, myslím, pěkná přírodovědná přednáška, jak se život vypořádával a vypořádává se svým přemnožením, s vyčerpáním svého okolí, s uspořádáním svých vnitřních společenských vztahů, i s agresí a kořistnictvím druhých. Na to by však bylo nutno pozvat si někoho učenějšího.

Naše doba ovšem mění rozměry a váhu a význam

těchto prastarých a možná věčných jevů a procesů. A já si zde dovolím připomenout jednu z marxistických pouček, nad kterou se rádo ohrnuje nos, že totiž kvantita se mění v kvalitu. A že tedy s početními, množstevními a velikostními rozměry problémů mění se nutně i jejich vnitřní struktura a vnější vztahy, a přírodní a společenský význam, a ovšem i možnosti jejich reálných řešení.

V uplynulém století počet obyvatel planety vzrostl čtyřnásobně. Můžeme se hádat, jak dlouho tento progresivní růst vydrží. Ale je nesporné, že nevydrží donekonečna. Nic neroste až do nebe. Pak se něco na růstu obyvatelstva změní. A promítne se to do jeho vnitřní struktury a do vztahu mezi profesemi, třídami i generacemi.

V uplynulém století jsme také narazili na hranice samoobnovování přírody. Můžeme se sporovat o příčiny. Je však nesporné, že příroda vymírá. Otázek je pak několik: Chceme a dokážeme zastavit proces vymírání země? Nebo jsme snad raději ochotni, pokud to dokážeme, vyměnit dnešní stále ještě přírodní svět za svět umělý a synteticky vyráběný? Jsme tedy schopni a ochotni pohybovat se a žít mezi umělými kulisami a elektronickými hračkami, a živit se syntetickými knedlíky? Nebo jsme snad dokonce ochotni vůbec se vzdát objektivního světa a ponořit se do virtuálního světa obrazovek, brýlí, snímačů, kapačkové výživy a simulátorů?. Tak jak k tomu dochází již dnes u některých závislých mladých lidí?

Nových dimenzí i nového významu nabývá však i třetí z mnou nastíněných problémů, problém ekonomický. Přivlastňování si práce nebo pracovní síly druhého člověka sahá opět do šerého dávnověku. A zakládalo se na přímé moci. Jakmile se však začala ve společnosti uplatňovat zásada vlastnictví, vytvořil se a začal fungovat i zvláštní proces ovládání a využívání člověka a přivlastňování si jeho práce a pracovní síly. Právo na výrobek neodvozujeme od práce, ale od vlastnictví kapitálu. Dělník pak, pokud o něj vlastník stojí, může dostávat přímou obživu, nebo se sám živit ve svém volném čase, případně dostávat svou mzdu jakožto obživné.

Přitom ovšem dlouho platilo, že pán má zájem na tom, aby otrok žil. Pracovní síly byl ještě donedávna nedostatek. Teprve před nějakými 150 lety bylo zrušeno v amerických státech otroctví. A otroků se tam prý přivezlo během let na 35 milionů. Otrokáři pak byli k otrokům sice suroví, ale potřebovali je živé a práceschopné. Také panstvo vládlo robotníkům, ale potřebovalo je. Kapitalisté vykořisťovali dělníky, ale potřebovali je. A ještě Marx vycházel ze skutečnosti, že kapitalisté své proletáře potřebují, když z této potřebnosti vyvodil reálnou moc proletariátu a jeho schopnost změnit světové poměry.

Panstvo přestává proletáře potřebovat.

Koncem minulého století se však počala doba podstatně měnit. Je to zásluhou i vinou obrovské akumulace kapitálu spolu s obrovským pokrokem technickým. Se skokovým rozvojem energetiky, automatizace a chemizace výroby a počítačové informatiky. Bezprostřední lidská práce všeho druhu přestává být potřebná. Namísto vykořisťovaného sice, ale potřebného i když reptajícího proletáře vzniká člověk nepotřebný. Člověk, který není k ničemu, ale přitom zabírá prostor, vyjídá planetu, produkuje odpad a eventuálně i ohrožuje druhé. Sem patříme i my, důchodci. Vznikl problém, zda a proč a jak živit nepotřebného člověka, a pokud ne, tak co s ním.

Problém válek

Nakonec jde o poslední, čtvrtý problém který jsem zmínil, totiž o problém válek. Nejde jen o to, že dimenze možných konfliktů přesáhly již několikráte možnost naprostého sebezničení. Jde i o to, zda války, krom přelidnění, jsou schopny něco vyřešit. A mne navíc opakovaně napadá, jak dlouho asi dokáží politikové nám známých kvalit udržet na uzdě své generály a mět je k tomu, aby se profesionální armády, za žold, vzájemně profesionálně vybíjely ve prospěch akcionářů a jejich kont. A kdy se placené armády místo toho dohodnou a spojí a samy veškerou moc prostě převezmou i s bankovními konty, paláci, i bezmocnými vládami. Protože všechna ta papírová konta, nároky i podíly jsou mocí pouze fiktivní a virtuální a stačí je vymazat, zapomenout nebo prostě knoflíkem vypnout, aby přestaly platit. Kdežto přímá faktická násilnická moc je vždy tou mocí nejskutečnější.

Jsme uprostřed krize?

Domnívám se tedy, že základní společenské problémy, ne před kterými, ale uprostřed kterých stojíme, totiž otázky demografické, otázky ekologické, otázky ekonomické i otázky válek a násilí jsou otázkami starými a všespolečenskými a dokonce možná i obecně přírodními. Že však jejich dimenze a souvislosti v lidské společnosti nabírají kritických podob a hodnot, a že člověk jakožto prý HOMO SAPIENS, by o nich měl uvažovat, předvídat jejich vývoj, hledat jejich řešení a hlavně je řešit.

S ničím takovým se ovšem nesetkáváme...

Alespoň ne poznatelně a uspokojitelně. Například vývoj počtu obyvatel v Česku dostal záporné hodnoty. Správně bychom tedy měli jásat, a ostatní země by se od nás měly závistivě učit, jak se to dělá. Místo toho bědujeme, vyhrožujeme příštím důchodcům hladomorem, zveme k nám přistěhovalce, a závidíme reprodukční schopnost Romům. Ovšem pravda na druhé straně je, že pokud bychom brali stárnutí naší populace vážně a počítali tedy s tím, že za 30 let tu budou z 60% samí starci, pak si můžeme snadno dopočítat, že za dalších 20 let klesne počet živých obyvatel na polovinu, takže například celá polovina pražských bytů bude za půl století najednou prázdná. Nebude kdo by je obýval ani kdo by jejich ruiny alespoň odklízel, když už ne opatroval.

Nebo vezměte otázky ekologické. Všichni víme oč jde, ale pořád budujeme dálnice a nadjezdy, chlubíme se miliony vyrobených aut, podporujeme výstavbu bytů s obrovskými okny, nadměrnými podlahovými plochami a zbytečnými bazény požírajícími kubíky pitné vody. Zazářili u nás explosivně Zelení. Snad mají nějaké utajené racionální ekologické programy. Ale do vlády se dostali ne pro ekologii, ale pro své pravičáctví, a svůj volební sjezd postavili na podpoře agresivní vojenské základny v naší zemi.

A přeskočím zatím ekonomiku a přejdu rovnou k otázce válek a míru. Hovořila mezi námi před měsícem paní doktorka Hodurová o Bertě Suttnerové. Škoda, že nám nezbyl čas na věcné otázky. Existují vědecké práce o vzniku smrtonosných konfliktů?. A co víc, o jejich humánním řešení? Asi ne. Daleko horší ovšem je, že se otázky míru dostávají do apriorního opovržení. Ne už jen pubertální blbečkové, ale i osobnosti zdánlivě vznešené hovoří o válce jako o knedlíku. Václav Havel vstoupil do dějin svým výrokem o humanitární válce. A dřívější hlava Evangelické církve, Pavel Smetana, požehnal preventivnímu bombardování otevřeného civilního města Bělehradu. Co pak můžeme žádat a chtít od lidí ostatních, denně vědecky masírovaných televizními seriály?

Ale vracím se k otázkám ekonomickým. Opakuji, že ekonomiku nechápu podle současné vládnoucí ideologie jen jako koloběh a rozmnožováni peněz, ale materialisticky: Tedy jako souhrn prostředků a práce zajišťující (a to nejen materiálně) existenci a rozvoj lidstva. A otázkou pak je nejen kdo má ve společnosti pracovat a kdo poroučet, ale pro koho a co se má vyrábět, a podle jakého klíče se má dělit nebo nedělit přírodní bohatství i výsledný produkt Když přírody ubývá, lidí je příliš a stávají se zbytečnými.

Ta otázka je ovšem ještě širší. Člověk nezaměstnaný nedostává mzdu. Nemá peníze, nemůže nakupovat, nemůže žít. To je jakoby jeho soukromý problém. Ovšem člověk, který nemůže nakupovat, nemůže ani spotřebovávat, a nemůže ani platit. Pro koho se tedy bude vyrábět? Co se poděje nejen s nepotřebnými lidmi, ale i s nepotřebnými výrobky a výrobnami a kapitálem? Ale ovšem také, z čeho bude potom vznikat zisk, ten vlastní Smysl a Duch kapitalistické ekonomiky? A k čemu bude sama ekonomika, jeli prý jejím obsahem koloběh a rozmnožování Peněz?

Chci tím zdůraznit, že systémové vyřazení lidí z pracovního procesu v důsledku technického a technologického pokroku nelze pokládat jen za nějakou nezaměstnanost. A není i jen otázkou humanity. Znamená naprostý rozklad současné soustavy dělby práce a produkce ve společnosti. Zmiňoval jsem se o tom již dvakrát v Poznámkách, když jsem poukazoval jednak na to, že rozdělovat produkci socialisticky podle práce ve společnosti, ve které se nepracuje, nelze... a že jediným možným reálným celospolečenským systémem pro člověka rozvinuté technické společnosti jako celek je komunismus. Tedy opět doslovně práce podle možností a spotřeba podle potřeb, asi tak, jak se to již od našeho pradávna děje v našich normálních rodinách. Nebo jinak návrat přinejlepším snad do 10. století. Ať si o tom který parlament usnáší cokoliv.

Zřejmě je čas,

aby se lidé, a v našich podmínkách i naši lidé, zabývali těmito otázkami a hledali jejich řešení. Pokud se však i značně široce porozhlédneme, obávám se, že se s řešením, a dokonce ani s pokusy o řešení, nesetkáváme.

Vyšel například nedávno v Haló novinách výborný rozhovor s Jiřím Paroubkem. Paroubek zde zdůrazňoval, že oni, strana sociálně demokratická, jsou stranou reformní, nikoliv reformační. Že nejsou stranou ideovou, která by myslela na cílenou proměnu společnosti. Ale stranou silnou a vlivnou, která bude průběžně a za pochodu přihrávat levici tak, jak půjde život. Proti myšlenkám a plánům ostatních politických činitelů že oni, sociální demokraté, nestaví žádné vyhraněné perspektivy. O něco později jsem pak četl v programu této strany záměry a úkoly pro nastávající období. Týkaly se náboru členů, zlepšení vnitřní organizace a komunikace, zviditelnění se na místních úrovních, zvýšení atraktivnosti. Ale skutečně nikde zamyšlení nad vývojem společnosti, nad dlouhodobými záměry, nad ekonomickými problémy, nad ekologií, nad nezaměstnaností, nad demografií, nad jejich řešením. Nic nebo tak velice málo, že mi to snadno uniklo.

Paroubek ve zmíněním rozhovoru mluvil také o komunistech. Poukázal naprosto pravdivě, že jsou neatraktivní a pro mladé lidi dnes naprosto nečitelní. Jako cestu jim proto doporučuje, aby se přejmenovali, aby se odřekli minulosti, aby se vzdali marxismu, socialismu a komunismu. Pak že se stanou i pro socdem přijatelní, a budou moci spolu s nimi posílit pozice levice a tak si upevnit i své vlastní stranické postavení mezi lidmi i v parlamentě.

Já vidím naopak problém komunistů v tom, že to, co jim Paroubek doporučuje, už tak trochu dělají. Zříkají se marxismu, zříkají se revoluce, zříkají se vize nové společnosti. Chápu, že je postavení jejich parlamentní strany nestrany frustruje.. Chápu, že hlásat Marxe v době, kdy Marxova idea proletářské revoluce zapadla, je sporné. Jejich šéfové hledají kompromisy mezi ideovostí a parlamentarismem, který je ovšem už sám ze sebe cestou kompromisů a oportunních výhod a ústupků. Svým způsobem držím na Grebeníčka a na mladší komunistickou generaci. Ale realistické východisko z této situace mne nijak ani nenapadá. V prostém sociálnědemokratickém oportunismu bych však východisko ze slepé uličky komunistů nehledal.

Zklamali mne Zelení. Jako všechny. Nevím co doopravdy podstatného mohou ještě přinést. Skutečnost je taková, že se do vlády dostali příklonem k hospodářské i filosofické pravici, a svůj sjezd že založili na souhlase s vojenským obkličováním Ruska. Vnitřně že se pak vyčerpávají na nesmyslných verbálních projektech jako jsou třeba větrné elektrárny v ČR.

Ideové zaměření nalézám dnes ke své lítosti pouze u tvrdé pravice a stejně pravicových katolíků. Pokud jde o pravici, chci zdůraznit, že pravice, alespoň naše pravice, není jen nějakou zájmovou stranou pragmatického zápasu o peníze a moc. Pravice je dnes především ideově velice silná, a za své ideje se nestydí a tvrdě se jimi ohání. Také celý dnes zcela násilně probíhající proces ekonomické globalizace je ideově silně podkován a můžeme to sledovat nejmarkantněji na našem presidentovi. Adam Smith stále žije a působí. A nověji F. A Hayek, kdysi idol našeho Tomáše Ježka, a nejnověji Milton Friedman, nedávný nobelista a svatý duch Václava Klause.

Naši pravici netvoří tedy jen kapitalističtí pragmatici,

podnikatelé a akcionáři. Pravičáctví se stává novým náboženstvím, které má hluboké ideologické zdroje a obrovské společenské důsledky. A působí obecně, na povšechné vědomí. A je zcela nesmyslně přijímáno a hlásáno například i církvemi, především těmi nejzbožněji se projevujícími. Já bych se chtěl pokusit v příštím roce věnovat Smithovi, Hayekovi a Friedmanovi po jednom našem večeru, pokud se mi podaří sehnat k tomu pomoc.

Katolictví.

Velikou pozornost bychom měli věnovat, alespoň u nás, katolictví. Já nejsem katolík a vím proč jím nejsem. Ale naprosto nemám v úmyslu polemizovat s katolictvím jako s niternou vírou. A naopak se snažím, pokud k tomu nejsem vyzván, abych se ničí víry nedotkl. Přisvojuji si ovšem právo hovořit o katolictví tam, kde katolictví vědomě vystupuje jako totalitní moc a bezohledný společenský faktor a kde vynáší výroky o věcech obecných nebo politekonomických a o věcech mých.

Katolictví usiluje o Boží prý vládu nad světem, o vládu representovanou jednou jedinou svatou církví, která prý byla vytvořena, pověřena, a která je schopna a ochotna tuto boží vládu nad světem z Vatikánu vykonávat. Setkal jsem se pak v katolické literatuře i s jednoznačným odmítnutím demokracie včetně parlamentarismu, kdy za jedině perspektivní formu vlády je uznávána monarchie s účastí aristokracie. Protože monarchie a aristokracie jsou prý modelem vlády boží i modelem vlády církve, a tedy modelem i pro občanský svět jedině pravověrným. V této souvislosti se katolická církev alespoň u nás ovšem poněkud divně hlásí současně k tržní ekonomice a jejím principům. Asi je jí to celkem jedno nebo neví oč jde.

Před časem jsem doufal v poměrně silně vystupující Světovou radu církví nekatolických, převážně tedy protestantských. Je to veliká organizace a hovoří pěkně. Nedávno jsem uveřejnil prohlášení jednoho z jejích současných představitelů v Poznámkách.. Ovšem: Ta slova jsou hezká. Ale nestojí za nimi žádná představa, žádné řešení, žádné JAK. Všechna ta teologická řečnění se nakonec vyčerpávají v metafyzice a v oprašování hesel. Pokud jde o ekonomiku, církve ponejvíce nevědí, co říkají. Protože církve se dnes orientují především svým antikomunismem. Socialismem a komunismem nahrazují dřívějšího Ďábla, peklo, čerty a hřích. Antikomunistická hesla slouží pak církvím a církevnímu lidu jako všeobecné negativní vysvětlení světa, člověka, společnosti. A plivy na socialismus a údajný prý „komunismus“ trvale a vděčné slouží k překrývání vlastního prázdna i nedostatků.

Ideje marno hledat i v Evropské Unii. Hovořil jsem zde před časem o Návrhu ústavy pro EU. A mohu jen znovu připomenout, že jde v pravém slova smyslu o slátaninu dílčích sobeckých zájmů. A že obviňuji každého, kdo se pro tuto ústavu dokáže kladně vyslovit, že ji nikdy nečetl, leda snad její vylhaný poetický výběr. Sám jsem tehdy podrobněji ukázal, jak například otázka tak zvaného boje proti nezaměstnanosti je řešena ryze formálně jako systém podávání hlášení, návrhů, informací, a jejich shrnování a vyhodncování. Ale bez jakékoliv konkrétní představy zda a jak se dá problém stále se snižující potřebnost bezprostřední lidské práce řešit. Vrcholem je, když se za hlavní nástroj boje proti nezaměstnanosti uvádí technický rozvoj a mobilita pracovních sil. U nás pak ještě učení se práci na počítači. Protože právě technický rozvoj, mobilita pracovních sil a nasazování výpočetní techniky patří mezi hlavní zdroje nezaměstnanosti i jejího dalšího růstu.

Silné hlasy se ozývají pro obnovu a upevnění demokracie. Demokracie se tu ovšem chápe jako abstraktní idea. Přece rovnost, volnost, bratrství. Což se ovšem daleko nesrovnává s demokracií reálnou. Která programově a nemilosrdně záměrně likviduje především rovnost a bratrství aby se pak oháněla a vyčerpávala bezmocnou hlasovací mašinérií v klubech mocných. Ovšem jak jinak? Je snad demokracie použitelná na úrovni konkrétního společenského života? Lze všeobecným hlasováním řídit továrnu? Jsou například i naše klubovní schůzky v tomto smyslu demokratické? Lze vydávat Poznámky demokraticky? S jakou demokratičností se zřizují státní zastupitelství a nad Parlamentem rozhodující soudy? Komu a proč jsou lidová hlasování nepřijatelná? Výplodek kterého pekla jsou lobbyisté a lobování a kde se berou bohulibé peníze na jejich činnost?? Kdo platí České matky aby pomáhaly likvidovat naši energetiku? Jsou církve demokratické? Co je to křesťanskodemokratická unie? A co je to Občanskodemokratická strana? A kdo jsou to sociální demokrati na rozdíl od demokratů nesociálních?

Shrnutí

Když shrnu vše co jsem řekl, zůstává mi pocit bezmoci. Prastaré mechanismy mutací a přirozeného výběru si se světem jistě nějak poradí. Nějaké něco se rozhodně stane. Jaký však náhodný mechanismus rozhodne o osudu lidstva? Mechanicky, bez racionality, bez mravního ethosu, bez odpovědnosti, bez soucitu i bez jakýchkoliv idejí a ideálů? Něco jako nějaký trh? Nebo i jen sama chtivost peněz? Nebylo by lepší zaměřit se na řešení humánní? A stavět na racionalitě, na odpovědnosti a na soucitu? Jenže kdo, kdy, kde a jak? Když času je tak málo a spojení přisluhovači se ve stínu spojených mocných opájejí hlupskými představami o budoucím samozřejmém svém nekonečném blahobytu.? Jak si jej vůbec představují?

Ze svého nevědění nechci vyvozovat beznaděj. Naopak. Trvám na naději. Jde však o naději zasvěcenou a účinlivou. Je neuvěřitelné, jak povrchní představy mávají naší společností, a to i mezi lidmi vzdělanými. Proto je důležité vědění, studium, sdílení a zaujatost. A proto také vítám a obdivuji všechny chytré, pilné, kritické a hlavně zaujaté. A otevřené všemu novému i starému.. Zejména pokud se již dostali dále než já.

předneseno v Klubu Křesťanský Dialog 26. 2. 2007